Vrchlický, Jaroslav: Krajina

Na pastviska holá a na šerá lada
první soumrak říjnu zamyšlený padá.

Pod vrbami ohně pastevců juž vzplály.
Temno, vížka chrámu sotva kyne z dáli.

Nad krajinou stmělou vyšel měsíc bílý,
jak druh starý k ohni pasáků se chýlí.

Z plamenů to svitne, šlehne, pozapraská,
v souzvuku tomu splývá s retů stará zkazka.

Splývá jak ten modrý kouř se k zemi vine,
tichem chvíli zvoní a jak ten kouř hyne.

U potoka v tichu ku měsíci krávy
zvedají zrak tmavý, smutný, přemítavý.

Kopasz legelőkre és a szürke jégre,
október első alkonya mélázva tér be.

Pásztortüzek égnek már a füzfák tövében.
Templom csúcsa alig bukkan fel a sötétben.

Szürke táj fölé telepedett a Hold fehérje,
öreg társként csalók tűzéhez tart sietve.

Virrad, suhint, felropog a lángnak nyelve,
ajkán a romlás akkordként mosódik össze.

A kék füst fátyla földre tekeredve ráng,
parányi csenddel kondul, pusztul a láng.

Pataktól a holdhoz halk tehéncsorda kereng,
kíváncsi tekintetük sötéten, búsan, mereng.