20. září 1968
Stěhujeme se do jakési Sázavy! Nikdo mi nedokázal srozumitelně říci proč. Řekli
mi jenom, že jsem zmeškal začátek školního roku a že budu v Sázavě chodit ještě
jeden rok do školky. Samé Jobovy zvěsti! Nikdo navíc přesně neví, kde ta Sázava
je. Na mapě ČSSR jsme to nenašli. Otec řekl, že přinese zítra větší. Pořád si
zpívá Kaťuši. Matka mlčí.
21. září 1968
Není to ani na té větší. Otec řekl, že přinese jednu ještě větší. Matka se hystericky
smála a navrhovala mu, ať si půjčí od vojáků. Pokud ještě vůbec nějakou mají,
dodala. Zeptal jsem se otce, proč mám jediným trhnutím zpřetrhat všechna citová
pouta, která jsem si vůči Praze vytvořil. Protože jsem nechtěl čekat, až mě
vyhodí z práce, řekl otec. Chtěl prý odejít sám. Jestli prý miluji Bruncvíka,
umožní mi ho o víkendech navštěvovat. Připadalo mi, že se mi vysmívá.
22. září 1968
Otec i matka budou pracovat v sázavských sklárnách, kde se prý vyrábí světoznámé
varné sklo pro domácnost a laboratoře. Budeme prý bydlet v podnikové vile s
velkou prosklenou terasou a po práci se koupat v řece, která šumí hned pod okny,
říkal otec. Pojedeme se tam prý zítra podívat. Matka se tvářila pochybovačně
a říkala otci „Františku Hrubíne“. Řekla mi, že to tehdy nebylo žádný natáčení,
ale normální okupace. Babička řekla, že to nebyla okupace, ale pogrom na turisty.
23. září 1968
Dneska jsme byli poprvé v Sázavě. Klášter ještě jakžtakž ujde, ale když jsem
viděl to okolí, bylo mi jasné, že ti mniši tenkrát odešli zřejmě dobrovolně.
Prohlédli jsme si s otcem tu podnikovou vilu. Líbilo se mi, že má v omítce různobarevná
sklíčka. Matka zůstala sedět v autě. Řekl jsem jí, že se vila jmenuje DRÁBOVKA.
Řekla, že to je pěkné jméno. Potom začalo pršet. Když jsem si v obchodě kupoval
limonádu, zarazilo mě, že tu mají na regálech čokolády hned vedle mýdel a tak.
Otec mi vysvětlil, že je to obchod se smíšeným zbožím, což prý je praktický
nápad předbíhající v mnohém svou dobu, i když připouštěl, že ta leštěnka na
nábytek v mrazicím boxu bude patrně omyl. Pršelo ovšem silněji, a tak jsme se
běželi schovat do nejbližší restaurace. Běželi jsme skoro půl hodiny. Matka
křičela, že řidič, který se bojí jezdit v dešti, potřebuje psychiatra. V restauraci
byla spousta čundráků. V botách měli zasunuté polévkové lžíce, což mi připadalo
vysloveně nehygienické. Otec s matkou se hádali, jestli je plakát VÝKUP KOŽEK
modernistický nebo funkcionalistický. Když jsme snědli párky, přestalo pršet.
Chtěl jsem jít, ale otec trval na tom, že počkáme, dokud neoschne vozovka. Matka
si objednala rum. Chvíli pak zpívala společně s čundráky, ale při čtvrté písni
se rozplakala. Když jsem se jí ptal, řekla mi, že ji rozesmutnil tklivý refrén
TAK KOPNI DO TÝ BEDNY. V Praze nás otec držel hodinu násilím v parku, aby matka
nevypadala uplakaně. Dědečkovi pak řekla, že Posázaví je vlahý kraj plný rázovitých
milých lidí, nicméně že ona osobně ho bude odedneška považovat za Českou Sibiř.
29. září 1968
Dneska odpoledne jsme se stěhovali. Za okny Drábovky byla spousta cizích lidí.
Matka řekla, že oba dva stěhováci musí být zřejmě ožralí, když nesou její postel
na tu prosklenou terasu. Otec řekl, že je osočuje zcela neprávem, protože ona
terasa bude skutečně naším dočasným domovem. Matka se na chodníku před vilou
posadila do proutěného křesla a přibližně hodinu odtud pozorovala vlnky v řece.
Potom mě vzala za ruku a řekla otci, že odjíždíme do Prahy. Otec řekl, že si
vždycky přál oženit se s holkou do nepohody, ale že si - jak nyní vidí - zřejmě,
vzal Pyšnou princeznu. Co prý má dělat inženýr Zvára, ptal se otec, který již
třetí týden načerno bydlí i se svou snoubenkou v elektrickém transformátoru?
Když se setmělo, matka mi řekla, že jí život s mým otcem stále víc připomíná
Kanadskou noc.
30. září 1968
Terase je prosklená ze tří stran. Matka se včera styděla převléknout do pyžama.
Tvrdila, že ji tím sklem pozorují stovky očí. Bylo mi jí trochu líto. Vlezl
jsem si k ní pod peřinu a přitulil jsem se k jejímu baloňáku. Otec si četl knížky
o skle.
1. října 1968
Začal říjen. Zeptal jsem se otce, co bude dělat, až nám sem ledový severák nafouká
tři čtyři sněhové jazyky - odpověděl mi, že je vyluxuje. Někdy se ptám, zda
je vůbec schopen být matce a mně alespoň trochu oporou. Buď si čte o skle, nebo
si vyřezává ozdobné hole. Obyčejná píšťalka, o kterou jsem ho již několikrát
slušně žádal, je ovšem zřejmě nad jeho síly. Pozítří jdou poprvé do práce a
já do školky. Metafora je klíč ke skutečnosti. Čtu knížku o spisovatelství a
pomáhám matce. Když se chce převléknout, musím jí postavit bunkr z matrací.
2. října 1968
Dneska jsme byli s otcem u řeky. Říkal, že potřebuje sehnat nějaké dřevo na
vyřezávání. Zeptal jsem se ho, co má pořád s tím dřevem: Řekl mi, že je to materiál
s vynikajícími psychohygienickými vlastnostmi, což prý lze v zemích východního
bloku stěží docenit. Večer mi konečně udělal tu píšťalku. To to trvalo!