Z Kvidova deníku (Czech)
20. září 1968
Stěhujeme se do jakési Sázavy! Nikdo mi nedokázal srozumitelně říci proč. Řekli
mi jenom, že jsem zmeškal začátek školního roku a že budu v Sázavě chodit ještě
jeden rok do školky. Samé Jobovy zvěsti! Nikdo navíc přesně neví, kde ta Sázava
je. Na mapě ČSSR jsme to nenašli. Otec řekl, že přinese zítra větší. Pořád si
zpívá Kaťuši. Matka mlčí.
21. září 1968
Není to ani na té větší. Otec řekl, že přinese jednu ještě větší. Matka se hystericky
smála a navrhovala mu, ať si půjčí od vojáků. Pokud ještě vůbec nějakou mají,
dodala. Zeptal jsem se otce, proč mám jediným trhnutím zpřetrhat všechna citová
pouta, která jsem si vůči Praze vytvořil. Protože jsem nechtěl čekat, až mě
vyhodí z práce, řekl otec. Chtěl prý odejít sám. Jestli prý miluji Bruncvíka,
umožní mi ho o víkendech navštěvovat. Připadalo mi, že se mi vysmívá.
22. září 1968
Otec i matka budou pracovat v sázavských sklárnách, kde se prý vyrábí světoznámé
varné sklo pro domácnost a laboratoře. Budeme prý bydlet v podnikové vile s
velkou prosklenou terasou a po práci se koupat v řece, která šumí hned pod okny,
říkal otec. Pojedeme se tam prý zítra podívat. Matka se tvářila pochybovačně
a říkala otci „Františku Hrubíne“. Řekla mi, že to tehdy nebylo žádný natáčení,
ale normální okupace. Babička řekla, že to nebyla okupace, ale pogrom na turisty.
23. září 1968
Dneska jsme byli poprvé v Sázavě. Klášter ještě jakžtakž ujde, ale když jsem
viděl to okolí, bylo mi jasné, že ti mniši tenkrát odešli zřejmě dobrovolně.
Prohlédli jsme si s otcem tu podnikovou vilu. Líbilo se mi, že má v omítce různobarevná
sklíčka. Matka zůstala sedět v autě. Řekl jsem jí, že se vila jmenuje DRÁBOVKA.
Řekla, že to je pěkné jméno. Potom začalo pršet. Když jsem si v obchodě kupoval
limonádu, zarazilo mě, že tu mají na regálech čokolády hned vedle mýdel a tak.
Otec mi vysvětlil, že je to obchod se smíšeným zbožím, což prý je praktický
nápad předbíhající v mnohém svou dobu, i když připouštěl, že ta leštěnka na
nábytek v mrazicím boxu bude patrně omyl. Pršelo ovšem silněji, a tak jsme se
běželi schovat do nejbližší restaurace. Běželi jsme skoro půl hodiny. Matka
křičela, že řidič, který se bojí jezdit v dešti, potřebuje psychiatra. V restauraci
byla spousta čundráků. V botách měli zasunuté polévkové lžíce, což mi připadalo
vysloveně nehygienické. Otec s matkou se hádali, jestli je plakát VÝKUP KOŽEK
modernistický nebo funkcionalistický. Když jsme snědli párky, přestalo pršet.
Chtěl jsem jít, ale otec trval na tom, že počkáme, dokud neoschne vozovka. Matka
si objednala rum. Chvíli pak zpívala společně s čundráky, ale při čtvrté písni
se rozplakala. Když jsem se jí ptal, řekla mi, že ji rozesmutnil tklivý refrén
TAK KOPNI DO TÝ BEDNY. V Praze nás otec držel hodinu násilím v parku, aby matka
nevypadala uplakaně. Dědečkovi pak řekla, že Posázaví je vlahý kraj plný rázovitých
milých lidí, nicméně že ona osobně ho bude odedneška považovat za Českou Sibiř.
29. září 1968
Dneska odpoledne jsme se stěhovali. Za okny Drábovky byla spousta cizích lidí.
Matka řekla, že oba dva stěhováci musí být zřejmě ožralí, když nesou její postel
na tu prosklenou terasu. Otec řekl, že je osočuje zcela neprávem, protože ona
terasa bude skutečně naším dočasným domovem. Matka se na chodníku před vilou
posadila do proutěného křesla a přibližně hodinu odtud pozorovala vlnky v řece.
Potom mě vzala za ruku a řekla otci, že odjíždíme do Prahy. Otec řekl, že si
vždycky přál oženit se s holkou do nepohody, ale že si - jak nyní vidí - zřejmě,
vzal Pyšnou princeznu. Co prý má dělat inženýr Zvára, ptal se otec, který již
třetí týden načerno bydlí i se svou snoubenkou v elektrickém transformátoru?
Když se setmělo, matka mi řekla, že jí život s mým otcem stále víc připomíná
Kanadskou noc.
30. září 1968
Terase je prosklená ze tří stran. Matka se včera styděla převléknout do pyžama.
Tvrdila, že ji tím sklem pozorují stovky očí. Bylo mi jí trochu líto. Vlezl
jsem si k ní pod peřinu a přitulil jsem se k jejímu baloňáku. Otec si četl knížky
o skle.
1. října 1968
Začal říjen. Zeptal jsem se otce, co bude dělat, až nám sem ledový severák nafouká
tři čtyři sněhové jazyky - odpověděl mi, že je vyluxuje. Někdy se ptám, zda
je vůbec schopen být matce a mně alespoň trochu oporou. Buď si čte o skle, nebo
si vyřezává ozdobné hole. Obyčejná píšťalka, o kterou jsem ho již několikrát
slušně žádal, je ovšem zřejmě nad jeho síly. Pozítří jdou poprvé do práce a
já do školky. Metafora je klíč ke skutečnosti. Čtu knížku o spisovatelství a
pomáhám matce. Když se chce převléknout, musím jí postavit bunkr z matrací.
2. října 1968
Dneska jsme byli s otcem u řeky. Říkal, že potřebuje sehnat nějaké dřevo na
vyřezávání. Zeptal jsem se ho, co má pořád s tím dřevem: Řekl mi, že je to materiál
s vynikajícími psychohygienickými vlastnostmi, což prý lze v zemích východního
bloku stěží docenit. Večer mi konečně udělal tu píšťalku. To to trvalo! Publisher | Český spisovatel, Praha |
Source of the quotation | Michal Viewegh: Báječná léta pod psa |
|
II. Kvido naplójából (Hungarian)
1968. szeptember 20.
Valami Sázavába költözünk. Senki nem képes értelmesen elmondani, hogy miért.
Csak azt mondják, hogy lekéstem az iskolaév kezdetét, ezért Sázavában még egy
évig előkészítőbe kell járnom. Csupa Hiób-hír. Ráadásul senki nem tudja pontosan,
hol van ez a Sázava. A Csehszlovákia-térképen nem találtuk. Apa azt mondta,
hogy holnap hoz egy nagyobbat. Mindig a Katyusát énekli. A mama hallgat.
1968. szeptember 21.
A nagyobbon sincs rajta. Apa azt mondta, hoz egy még nagyobbat. Mama hisztérikusan
nevetett, és azt tanácsolta neki, hogy kölcsönözzön a katonáktól. Persze ha
egyáltalán van még nekik, tette hozzá. Megkérdeztem apát, miért kell nekem egyetlen
rántással elszakítanom minden érzékeny szálat, ami Prágával összeköt. Mert nem
akarom megvárni, míg kidobnak az állásomból, mondta apa. Állítólag maga akart
menni. Ha szeretem Bruncvíkot, állítólag meglátogathatom hétvégenként. Úgy tűnt
nekem, hogy kinevet.
1968. szeptember 22.
Anya és apa a sázavai üveggyárban fognak dolgozni, ahol az állítólag világhírű
tűzálló üveget gyártják a háztartások és a laboratóriumok számára. Állítólag
a gyár villájában fogunk lakni, aminek szép nagy üvegezett terasza van, és munka
után úszunk majd a folyóban, ami épp az ablak alatt hömpölyög, mondta apa. Holnap
odavegyünk megnézni. Anya kétkedő arcot vágott, és „Ó, te František Hrubín”*-nak
szólította apát. Nekem pedig elmondta, hogy az a dolog nem forgatás volt, hanem
egy normális megszállás. A nagymartra azt mondta, hogy nem megszállás volt,
hanem pogrom a turisták ellen.
1968. szeptember 23.
Ma voltunk először Sázavában. A kolostor meg úgy-ahogy elmegy, de a környéket
látva világos lett, hogy a szerzetesek önként hagyták el. Apával megnéztük az
üzemi villát. Tetszett, hogy a vakolatban színes üvegcserepek vannak. Mama az
autóban maradt. Mondtam neki, hogy a villát Drábovkártak hívják. Azt mondta,
szép név. Aztán esni kezdett. Mikor a boltban limonádét vettem, meghökkentett,
hogy a csokoládéspult éppen a szappan és hasonlók mellett vart. Apa elmagyarázta,
hogy ez egy vegyes árukat tartó bolt, ami állítótag korát megelőzően praktikus
ötlet, bár megengedte, hogy a bútorfényező a hűtőládában valószínűleg tévedés
lesz. Egyre jobbam esett, úgyhogy futnunk kellett, hogy beérjünk az első étterembe.
Majdnem félórát szaladtunk. Anya kiabált, hogy az a sofőr, aki nem mer esőben
vezetni, pszichiáterre szorul. Az étteremben csupa csundrák** ült. A leveseskanál
a cipőjükbe volt dugva, ami nem tűnt kifejezetten higiénikusnak. Apa azon vitatkozott
anyával, hogy a Bőrfelvásárlás-plakát modernista vagy funkcionalista. Mire megettük
a virslit, elállt az eső. Menni akartam, de apa ragaszkodott hozzá, hogy kivárjak,
míg felszárad az úttest. Anya rumot rendelt magának. Pár perc múlva együtt énekelt
a csundrákokkal, de a negyedik dalnál elsírta magát. Mikor kérdeztem, azt mondta,
hogy a Rúgd már ki alólam a dobozt című dal meghatóan bús refrénjétől szomorodott
el. Prágában apa egy óráig erőszakkal lent tartott minket a parkban, míg anyán
már nem látszott, hogy ki van sírva a szeme. A nagyapának anya már azt mondta,
hogy Sázava környéke bensőséges táj, jellegzetesen kedves emberekkel, mindazonáltal
mától kezdve személy szerint ezt fogja a Cseh Szibériának tartani.
1968. szeptember 29.
Ma délután költözködtünk. A Drábovka ablakai mögött rengeteg idegen ember volt.
Anya azt mondta, hogy mind a két költöztető munkásnak részegnek kell lennie,
ha az ágyát odateszik az üvegezett teraszra. Apa azt mondta, hogy jogtalanul
szapulja őket, mert valóban ez a terasz lesz ideiglenesen az otthonunk. Anya
erre leült egy fonott karosszékbe a villa előtt a járdán, és közel egy órán
át nézte a folyót. Aztán kézen fogott engem, és mondta apának, hogy visszamegyünk
Prágába. Apa azt mondta, mindig arra vágyott, hogy zord körülmények között kezdje
az életét ifjú hitvesével, de most látja, hogy a Gőgös Hercegnőt vette el. Mit
kéne például Zvára mérnöknek csinálnia, aki már harmadik hete feketén lakik
a menyasszonyával egy transzformátorházban? Mikor alkonyodott, anya azt mondta
nekem, hogy az élet apámmal április elsejére emlékezteti.
1968. szeptember 30.
A terasz három oldalról üvegezett. Anya tegnap szégyellt pizsamába átöltözeti.
Azt állította, hogy az üvegen át száz szempár figyeli. Kicsit sajnáltam. Bebújtam
mellé a paplan alá, és odasimultam a ballonkabátjához. Apa könyveket olvasott
az üveggyártásról.
1968. október l.
Elkezdődött az október. Megkérdeztem apát, mit fogunk csinálni, ha a jeges északi
szél befújja majd a havat ide. Azt mondta, hogy kiporszívózza. Néha kétséges,
hogy egyáltalán képes lenne-e anyának és nekem egy kicsit is a támaszunk lenni.
Vagy az üvegről olvas, vagy díszes botokat farag. Egy közönséges kis síp, amire
már annyiszor kértem, meghaladja az erejét. Holnapután mennek először munkába,
én meg az iskolai előkészítőbe. A metafora kulcs a valósághoz. Olvasok egy könyvet
az írói mesterségről, és segítek a mamának. Mikor át akar öltözni, bunkert kell
építenem neki a matracokból.
1968. október 2.
Ma lementünk apával a folyóhoz. Azt mondta, valami fát kell szereznie a faragáshoz.
Kérdeztem tőle, hogy mit akar folyton ezzel a fával. Azt mondta, hogy ennek
az anyagnak remek pszicho-higiéniai tulajdonságai vannak, amit állítólag a keleti
blokkban nem értékelnek kellőképpen. Este végre megcsinálta a sípot. Hát kellett
várni egy ideig!
* František Hrubín (1910-71), cseh költő, mesegyűjtő és -író.
** Jellegzetes, katonai egyenruhához hasonló öltözéket viselő természetjáró.
Publisher | JAK-Jelenkor, Budapest – Pécs |
Source of the quotation | Michal Viewegh:Varázsos évek pórázon |
|