Máj (4.), 3. zpěv (Czech)
Nad temné hory růžný den vyvstav májový budí dol, nad lesy ještě kol a kol – lehká co mlha – bloudí sen. Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev jemných modré se mlhy houpají; a v břehu jeho – v stínu hory – i šírým dolem – dál a dál – za lesy – všude bílé dvory se skvějí; až – co mocný král, ohromný jako noci stín v růžový strmě nebes klín – nejzáz vrchů nejvyšší stál.
Ledvaže však modré temeno hor brunatné slunce rudě zasvitnulo, tu náhle ze sna všecko procitnulo, a vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků sbor, a lehkých člůnků běh i rychlé veslování modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Na břehu jezera borový šumí háj, z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv mísí se u hlasy dolem bloudících děv; veškeren živý tvor mladistvý slaví máj. A větru ranního – co zpěvu – líbé vání tam v dolu zeleném roznáší bílý květ, tam řídí nad lesy divokých husí let, tam zase po horách mladistvé stromky sklání. – Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí. Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá, z nějž města malého i bílé věže stín hlubokoť stopený v zelený vody klín, náramný křik a hřmot mladým se jitrem vzmahá, a valný zástup se z bran mala města valí. Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten – vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk; nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk. Nešťastný zločinec má býti vyveden.
Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, povolným krokem on zločince doprovází, jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben. Utichl množství hluk – leč znovu počne zas, a mnohý v hluku tom vynikne silný hlas: To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk, oko, jenž pod ním svítí! Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“ Tak lidem ode všech voláno bylo strán; a větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod – čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod. Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak, z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň. Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak. Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň.
Na břehu jezera malý pahorek stojí, na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá. Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí, na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá. U volném průvodu ku kapli přišel sbor; všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám. Posledněť vyveden v přírody slavný chrám, by ještě popatřil do lůna temných hor, kde druhdy veselý dětinství trávil věk; by ještě jedenkrát v růžový nebe klín na horu vyveden, před bílé kaple stín, nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk. Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nyní zločinec, v přírody patře říš, před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál.
Vyšlého slunce rudá zář zločince bledou barví tvář, a slzy s oka stírá, jenž smutně v dálku zírá. Hluboko pod ním krásný dol, temné jej hory broubí kol, lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá u středu květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, dále zeleně zakvítá, vzdy zeleněji prosvítá až posléz v bledé jasno splyne. Bílé dvory u velkém kolu sem tam jezera broubí břeh. V jezeru bílých ptáků sbor, a malých člůnků rychlý běh, až kde jezero v temno hor v modré se dálce níží. Loďky i bílé v břehu dvory – věž – město – bílých ptáků rod – pahorky v kolo – temné hory – vše stopeno v lůno vod, jak v zrcadle se zhlíží. Tam v modré dálce skály lom květoucí břeh jezera tíží, na skále rozlehlý je strom – starý to dub – tam – onen čas, kde k lásce zval hrdliččin hlas, nikdy se nepřiblíží. – Nejblíže pahorek se zdvíhá, na něm se kůl a kolo míhá. Po hoře – na níž stojí – háj mladistvý hučí – smutný stesk – nad šírým dolem slunce lesk, a ranní rosa – jitřní máj.
To vše zločinec ještě jednou zřel, to vše, jež nyní opustiti měl, a hluboký srdce mu žel uchvátí; hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – ještě jednou – posledně – vše probíhá, pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje; a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou, a smutný vězeň takto mluví k nim: „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, co ramenem tajemným zemi objímáte, vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte, vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, i tam, kde svého naleznete břehu, tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou! – A až běh váš onu skálu uhlídá, kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“ Umlkl již, slza s slzou se střídá. Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk širokou stezkou v středu mlada borku, doleji – dole – již jsou na pahorku – a znovu ztichl šíra množství hluk.
Přichystán již popravce s mečem stojí, jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, pohlédl vůkolím – povzdechl – pak spustiv je zas – k blízké se smrti strojí. Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle – pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok, v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle, upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – i tělo ostatní ku zemi teď se skloní. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v vlasť jedinou i v dědictví mu danou, v šírou tu zemi, zemi jedinou, v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo u kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo, i hlava nad kolem svůj obdržela stán; tak skončil života dny strašný lesů pán; na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen. Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den nesmírné množství v kol mala pahorku stálo; teprv až k západu schýlivši slunce běh veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo, utichl jezera šírý – večerní břeh.
Nad dálkou temných hor poslední požár plál; v hluboké ticho to měsíce vzešla zář, stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář i tichý pahorek, jenž v břehu vody stál. Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak, přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak, v kraj, kde co dítě on – Ó krásný – krásný věk! Daleko zanesl věk onen časů vztek, dalekoť jeho sen, umrlý jeho stín, obraz co bílých měst u vody stopen klín, takť jako zemřelých myšlenka poslední, tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, to jestiť zemřelých krásný dětinský čas.
Je pozdní večer – druhý máj – večerní máj – je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas: „Viléme! Viléme!! Viléme!!!“ Uploaded by | Efraim Israel |
Source of the quotation | http://babel.mml.ox.ac.uk/naughton/maj.html |
|
May 3. (English)
Over the dark hills rosy day Arises, the May valley wakes; Above the woods, as morning breaks, Like mist lies long the dream of May. Out of the forests bluely lifting Faint vapours climb the rose-flushed sky, And on the lake more bluely drifting In delicate colours melt and die; And on the shore, and in the shadow Of hills and valleys flowering, Shine out white courts through wood and meadow, Waking; till like a mighty king— Colossal as the shade of night Against thwe heaven's rosy light— The highest peak stands towering.
But now the sun his first red blessing gives Over the blue, dark hills, and by that token Suddenly all the spell of dreams is broken, And joy possesses everything that lives. Whitely the lake's green glass the flight of birds receives, And fleets of little craft, and small, swift-rowing shallops, Pattern the dim blue waves with glancing, fiery scallops. Murmurous by the shore the pinewoods greet the day, Sweet with the song of birds, the thrush's shower of pearls, And mingling with their psalm the mirth of straying girls, As all that lives draws breath to praise the youthful May. The morning wind, like song, through the green valley blowing, Bears on its incensed breath a sweet white foam of flowers, And wild geese ride its flight above the forest bowers, And to its touch young trees unfold their eager growing. One scene, and only one, the fair young morn defaces, Where to the wide lake's heart a narrow isle goes straying, Bearing the little town, and the white tower, whose shade Deep in the waters green in quiveringly laid. Here wakes a clamorous cry, babel of human baying, As from the gates of the town the hungry man-pack races. From far the people haste, a swift stream rushing by, And ever swells the food, a river strongly rolling, A mighty multitude, its voice to thunder tolling; The unhappy felon comes, led forth at dawn to die.
Now from the little town a troop of guards comes swinging, In slow and sombre march the hapless prisoner bringing, Whose old, proud habit soon the eager watchers spy. The clamour stills around—a hush falls on the crowd— Till babel bursts anew, with many a cry and loud: “Tis he! The flowers, the plumes he's wearing, The hat, the eye beneath it glaring— His very cloak—'Tis he,'tis he! The dreaded Forest King!” About him beats the cry, his old name echoing; And louder still it rings, as thundering waters clear, As with a heavy step the criminal draws near. Round him darkens the throng—like heavy clouds in heaven— A sword flames from the dark—as heaven's lightnings flare; Slowly the doomed man goes, his gaze to earth is given. The town bell tolls; the crowd pities and falls to prayer.
There stahd a little mound, on the lake-shore leaning lightly, A long stake raised thereon, a wheel above it rearing, A steep hill looms above, twin peaks its summit sharing, And on the higher point a chapel gleaming whitely. In sombre march thereto company is come; Now all men move aside—the felon stands alone. A last time led forth here, still he beholds his own, The dark, deep-breasted hills which were his early home, Where the lost coin was spent, the golden childhood days. Yet once more, only once, in the rosy dawning light, Let forth to the hills, a shade before the chapel white, To the lord of heaven and earth his reverence he pays. And deep compassion folds its hands on every heart. His grief their grief inflames, they suffer his despair, Fixing their eyes through tears on the summit where he stands Adoring the fair earth well-fashioned at God's hands, A murderer praising God in the humbled hush of prayer.
The rising sun with ruddy grace Flushes the prisoner's pallid face; His eyes, through mists of weeping, A last love-tryst are keeping. Beneath him deep the lovely vale Dreams in its rugged mountain pale, By forests circled greenly. The lucid lake serenely Nursed in the flowering valley drowses. Blue to the shore it coils and glimmers, And green beyond, and greener, sleeps, Till in the distances and deeps In clear, pale light all melts and shimmers. About the wheel the white farmhouses Dimpling the sunlit lake-shore lie. Across the mirroring waters fast Flocks of white birds and small boats fly, Till bluely hides the lake at last, Far in the hills retreating. And white craft in the scalloped beaches— The tower-the town-the white birds' flight— Hillocks and shadowy mountain reaches— Gaze on that mirror with delight, Their deep-drowned beauty greeting. Rocks are piled heavy on that far shore Where flowering land and lake are meeting, And there an oak-tree old and hoar Roots in the rocks-once, once the dove Called there deliciously to love— Oh, fair lost hour and fleeting! Never again! The mound is nearing, The column an the wheel appearing. Beyond the hill there slips away A young wood, murmuring mournfully; Radiant the sun on vale and lea— The morning dew—the morning May.
Beauty once more the felon's eyes receive, Beauty which now for ever he must leave, And passionate regret his heart possesses: Deeply he sighs—tear after tear flows over— One last long look, lingering as looks the lover, Then to the sky his tear-dimmed eyes he raises. In the azure vault of heaven the blanching mists are dancing, In light dissolving zephyrs tattered, And on the far horizon scattered White cloudlets over the placid sky go glancing. The grieving prisoner greets them as they race: “You clouds, who in your wandering course embrace Like secret circling arm the earth her own course keeping, You dissolutions of stars, shades in the blue of heaven, You mourners ever to mutual sorrow given, Who know so well the ways of silent weeping— Bear you my charge, of all things that have birth. Where you pass from me on your long, wide way To the distant shore, there for a moment stay, There, pilgrim clouds, greet reverently the earth. Ah, well-beloved earth, beautiful earth, My cradle and grave, the womb that gave me birth, My sweet, sole land, left to my spirit's keeping, Ah, vast and single of beauty as of worth!- Seek there that rock, and when your swift sails gain it— If you shall see—by the shore—a woman weeping—” There fails his voice, the strangling tears have slain it. Down from the height the guards their prisoner lead By a wide pathway through young pinewoods threading, Down and still down; now on the mound they're treading; And now the multitude is hushed indeed. The executioner with his sword stands ready. Yet one more time the prisoner lifts his eyes, Worships the sweet, encircling world-once sighs- And on the approaching death his soul makes steady. His breast and throat he bares, kneeling to earth he leaves it; Back steps the headsman-an age the frozen mind believes it!— The sword flashes; a rapid forward stride— The sword circles; the bent white neck receives it— The head falls—a tremor—and yet a tremor beside— And falls the body after, one with the grieved earth growing. Into the earth, so beautiful, so beloved. His cradle and grave, the womb that gave him birth, His sweet, sole land, his heritage approved, In the generous earth, the single, holy earth, Into the mother's heart the blood of her son is flowing.
The prisoner's shattered shell, limb after long limb broken, Twined in the wheel's embrace is raised, a terrible token, And over the wheel his head, a blind, oblivious thing. So died the lord of the woods, the dreaded Forest King. On the dead countenance the last dream lingers still. Gazing upon his face, mute round the little hill The unquiet multitude awaits the long day's ending, Till the declining sun draws to the west once more, Into the head's blind eyes its gay last laughter sending. Hushed is the broad lake-hushed is the evening shore.
Above the far dark hills the last radiance blazed. The pale, dead face of the head is softly silvered o'er, Silvered the silent mound, hushed by the lake-shore, As in the evening hush the moon's fair face is raised. Distant are grown the towns, far as a cloud in air, Beyond to the edge of seeing the dead eyes steadily stare, To the edge of sight, to his youth-Oh, brief, bright childhood day!
Time in its headlong flight has carried that Spring away. Far fled is his dream, a shadow no more found, Like visions of white towns, deep in the waters drowned, The last indignant thoughts of the defeated dead, Their unremembered names, the clamour of old fights, The worn-out northern lights, after their gleam is fled, The untuned harp, whose strings distil no more delights, The deeds of time gone by, quenched starlight overhead, Heresy's pilgrimage, the loving, lovely dead, The deep forgotten grave, eternal board and bed; As the smoke of burned-out fires, as the shattered bell's chime, Are the dead years of the dead, their beautiful childhood time!
Late eve—the second eve of May— The twilit May—the time of love— Meltingly calls the turtle-dove: Vilem! Vilem! Vilem!!
Uploaded by | P. T. |
Source of the quotation | http://www.lupomesky.cz |
|