Komenský, Jan Amos (Comenius): A világ útvesztője és a szív paradicsoma (Labyrint svĕta a ráj srdce in Hungarian)
Labyrint svĕta a ráj srdce (Czech)KAPITOLA II. POUTNÍK DOSTAL VŠUDYBUDA ZA VŮDCE I vyšel sem od sebe sám a ohlédati se počal, mysle odkud a jak začíti. V tom
i hned nevím kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, obratného vzhledu
a řeči hbité, tak že mi se nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten
přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že sem z domu svého
vyšel a v světě se provandrovati a něco zkusiti úmysl mám. (SVĚT LABYRINTEM.) 2. Schváliv mi to: „Kde pak vůdce jakého máš?” řekl. Já odpověděl: „Žádného
nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou.” – „Nespravíš nic,” řekl
on. „Slýchal-lis kdy co o Kretenském labyrintu?” – „Slýchal cosi,” dím. – On
zase: „Zázrak světa byl, stavení z tak mnoha pokojů, příhrad, průchodišť vzdělané,
že kdo se bez průvodčího do něho pustil, vždycky sem a tam chodě a motaje se,
nikdý ven netrefil. Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint,
zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti.” (VYPSÁNÍ DRZÍHO.) 3. „A kde pak takového vůdce vzíti mám?” řekl sem. – Odpověděl: „Já sem na to,
abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co
jest, ukazoval: protož sem tobě také vstříc vyšel.” – Já podivě se: „I kdo jsi
ty,” řekl sem, „můj milý?” – Odpověděl: „Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud,
kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči
a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a
stíhám, summou beze mne nic se díti nemá, ke všemu dohlédati má jest povinnost:
a ty půjdeš-li za mnou, uvedu tě do mnohých tajných míst, kamž by ty sic nikdá
netrefil.” (MARNOST, KRÁLOVNA SVĚTA.) 5. „I kdo je to královna váše?” dím já. – Odpověděl: „Ta, kteráž všecken svět
a běh jeho řídí, od končin až do končin: slove Moudrost, ač někteří mudrlanti
Marnost ji říkají. Pravímť tedy časně, když tam choditi a prohlédati budeme,
nemudruj nic: sic by sobě tu i jinde ledcos utržil, a já třebas vedlé tebe.” KAPITOLA XXIII. (CTNOST ZAPADLÁ BRÁNA K SLÁVĚ.) Když k tomu milému hradu přijdeme, vidím nejprv zástupy lidu ze všech města
ulic se sbíhajících a obcházejících, a kudy by se zhůru dostati mohli, obhlédajících.
Byla pak na ten hrad jediná, vysoká a uzká brána; ale kteráž zabořená, zaválená
a trním zarostlá byla; sloula poně Ctnost. A praveno mi o ní, že před časy ona
sama toliko k vcházení na hrad vystavená byla, ale že se brzy potom příhodou
jakousi zabořila: protož jiných menších že naděláno a té necháno, poněvadž příliš
příkro, nepřístupno a nezvolno bylo choditi skrze ní. (POSTRANNÍ FORTNY.) 2. Prolámany tedy zdi a naděláno forten z obojí strany; kteréž já prohlédaje,
viděl sem nápisy jich: Pokrytství, Lež, Pochlebenství, Nepravost, Fortel, Násilí
etc. Ale když sem to tak jmenoval, a kteří tudy vcházeli, slyšeli, hněvali se
na mne, reptali, shoditi mne dolů chtěli: tak že sem stouliti musel. Dívaje
se pak, viděl sem, že někteří předce tou starou bránou skrze rům a trní lezli;
jedni prolezli, jiní nic; a ti teprv se zase do dolejších forten vraceli a jimi
procházeli. (ŠTĚSTÍ KOHO NÁHODOU CHYTÍ, TOHO VYNÁŠÍ.) 3. I vejdu tam také a spatřím, že tu ještě hrad není, než plac, na němž množství
lidí stojí, zhůru k vyšším palácům vzhlédajících a vzdychajících. Když sem se
ptal: „Coti tu dělají?”, odpovědíno mi, že jsou čekanci, laskavého paní Fortůny
vzezření a na hrad puštění očekávající. „A co se ne všickni ještě tito tam dostanou?
však všickni o to věrně pracovali.” –Odpověděl: „Přičíněti se každý můž, jak
ví a umí; naposledy však na paní Fortůně, koho ona k sobě přijíti chce neb nechce,
záleží. Můžeš se podívati, jak to jde.” I vidím, že tam již výše žádných schodů
ani bran není, než kolo jakési ustavičně se točící, k němuž kdo se připjal,
zhůru na podlahu vynešen byl a tam teprv od paní Fortůny přijat a dále puštěn.
Dole pak nemohl, kdo chtěl, kola se chytiti, než koho k němu uřednice paní Fortůny,
jménem Náhoda, přivedla, aneb na ně vsadila: jinému každému ruce sklouzly. Ta
pak rejentka Náhoda chodila mezi houfem, a koho se ji událo, toho chytila a
na kolo vsadila: ježto se ji někteří velmi na oči tiskli, rukou podávali, prosili,
své vynaložené práce, poty, mozoly, šrámy a jiné zasloužilosti předstírajíce.
Ale já držím, že naprosto hluchá i slepá býti musila, tak se nic ani osobám
nevzhlédala, ani proseb nedbala. (ČEKANCŮ NA ŠTĚSTÍ TESKLIVÝ ZPŮSOB.) 4. Mnozí tu z všelijakých stavů byli, kteréž sem prvé viděl, že v povolání svém a skrze bránu ctnosti, aneb také skrze postranní fortny, práce a potu nelitovali, avšak se štěstí dočekati nemohli: jiný, na to třeba ani nemyslící, byl za ruku ujat a zhůru nešen. Z oněch pak čekanců mnozí převelmi tesknili, že na ně pořádka přijíti nechtěla, až nejeden ošedivěl; někteří sobě zoufali, a pustíc o štěstí, vraceli se k lopotování svému; z kterýchž opět někteří roztoužíce se k hradu lezli, oči i rukou paní Fortůně podávajíc; takže expectantů těch způsob tak i jinak bídný a tesklivý sem shledal.
|
A világ útvesztője és a szív paradicsoma (Hungarian)
S elindultam magányosan, nézelődtem, töprengtem, hol és hogyan kezdjem meg utamat. De lám, rögtön, magam sem tudom, honnan, egy ember toppant elém, fürge a járása, éles a tekintete és szapora a beszéde, mintha lába, szeme, nyelve, mindene pörgettyűn forogna. Hozzám lépett, s arról kérdezett, honnan jövök, hová tartok. Kijöttem házamból (mondtam), s az a szándékom, hogy a világban vándoroljak és egyet-mást tapasztaljak. XXIII. fejezet Amint e csábító várhoz közeledünk, először is csoportosan látok embereket, akik a város minden utcájából özönlenek, körbe-körbe járnak, és azt nézegetik, merre juthatnának feljebb. A várba ugyanis eredetileg csak egyetlen magas és szűk kapu vezetett; ez azonban összedőlt, széthányódott, és benőtte a tövis; a neve ez volt: Erény. Úgy hallottam, hogy réges-régen csak ez a kapu épült a vár megközelítésére; amikor aztán nem sokkal később, valami baleset folytán beomlott, más, kisebb kapukat törtek, ezt meg elhanyagolták, mivel túlságosan meredek és megközelíthetetlen volt, s rajta át csak nehezen lehetett bejutni a várba.
|