Seifert, Jaroslav: A Wreath of Sonnets XIII (Věnec sonetů XIII Angol nyelven)

To, co na srdci leželo mi,
když hanba, zvyklá na veteš,
strojila se jak krásná lež
a chtěla mluvit o svědomí.

Když sesouval se svět a závrať
vedla nás téměř nad propast,
když bylo pro smích slovo vlast
a kořist dělala si chamraď.

Když dobře utažený řemen
svazoval davy lidských těl,
by nesly větší tíhu břemen,

i když jsem mluvil k okenicím
zavřeným, slepým, neslyšícím,
já pro vás přece zpívat chtěl.

Of all my hopes and heart's desires
when Shame equipped to steal and pry
disguised herself as splendid Lie,
in pretty mendacious attires.

The world was falling, and vertigo
led us up to a precipice,
and rabble tore land, piece by piece,
mocked by each little sordid ego.

When a strong belt was tightened fast
around the crowds of men -- a sling
to withstand burdens, help to last,

then to the windows I was talking,
blind, deaf and silent, hostile, balking.
It was for you I wished to sing.