Seifert, Jaroslav: A Wreath of Sonnets V (Věnec sonetů V Angol nyelven)

Z těch nubudu, kdož opouštějí
buď ze strachu či přemíry
zoufalství, nebo z nevíry
i to, zač mnohý děkuje jí.

Za skývu chleba, jež nám zbyla,
když rezivěl nůž na střence,
za trochu vody v kropence,
která nám ústa pokropila.

A šáteček, jenž zamává tu,
víc možná někdy slíbí mi
než všechny vlajky cizích států.

Čtu verše jen svým čtyřem stěnám,
hodina zlá je, těžko je nám,
budu tu čeka s mrtvými.

I won't be one of those who're leaving
from fear and for sad affluence
of despair, seeing no more sense,
ungrateful even when she's giving:

the slice for which we are indebted
cut with the rusty knife of want,
for the few drops left in the font,
which only our parched lips had wetted.

A handkerchief which waves a greeting
more might have promised me and said
then foreign flags, their emblems fleeting.

To four deaf walls I read my verses,
the hour is dark and full of curses,
I shall be waiting with the dead.