Zatímco jsem spal,
vlhká červnová noc hleděla oknem dovnitř
v to řečiště tmy, v níž tonulo mé lůžko.
Stůl, židle a skříň navazovaly rozhovor
jedna s druhou,
s věcmi dalekými i blízkými.
Stůl, který přešlapoval jak medvěd
se sklenicemi a zbytky večeře na svém hřbetě,
židle s nákladem šatů, jež jsem přehodil přes ni,
tiše sténala pod břemenem starostí přešlých ze mne
do těch starých a dobrých šatů, jež znova nosím.
A skříň s chuchvalcem tmy na své lesknoucí ploše
šeptem vyzrazovala naše nesnáze
hvězdám, jež ryly svým démantem do skla oken,
žluté oběžnici, možná Venuši, možná Marsu,
visící klidně tam vzadu
nad starými lesy, kde ví o nás šelest třeslic
i dračí skřek.
Lípy před oknem zašelestily a zas zmlkly,
jako když někdo jde.
Byl to vánek, ten listnatý posel všech stromů, všech lesů
na této straně noci.
Tu a tam
třpyt sklenic problesk tmou.
Zapraskalo
v podlaze nebo v nábytku,
jak se dorozumívaly o krocích dávných živých.
Nahluchlé zdi, kamení cest i sypkost ornic
spojovaly se nehlučně s jinými podlahami a s jiným nábytkem,
kde spali jiní živí.
Celá země ověšena spícími jak roji včelstev,
kde to hučelo sny mužů a žen a dětí,
a všichni čekali,
až se přežene ta černá vánice tmy.
Všichni čekali na kohouty a skřivany,
až se vlhké a studené kry temnot dají zas v pohyb
a uleví se lístečku, jenž celou noc nesl ledovou kapku rosy,
a uleví se židlím s přehozenými šaty starostí přes jejich opěradla
že jsou doma,
obklopeni teplým šelestem nábytku, zdí a stromů.