Březina, Otokar: A távozó nemzedékek zsoltára (Žalm odcházejících pokolení in Hungarian)
|
Žalm odcházejících pokolení (Czech)I. Jara, jež otcové naši slýchali v dálce u vod času jak pěla, v jásotu smíchu, jenž probouzel květy, nám naproti spěla; noc přinášela žehnání hvězdná našemu dílu, slunce svou nejčistší záři, bratrské klasy sladkou svou sílu. Každé slovo mateřské řeči pozdravem duchů k nám znělo, vůní všech královských zahrad, nad nimiž letělo věky, nás opíjelo, jak pole k osetí připravená a jako zářící dlaň otevřená.
Tak vešli jsme v města svých otců. Co skryto bylo po celá pokolení Pohledy naše šly hloubkami světla, jak potápěči podmořskou nivou, Vzdálená slunce jak v ekstasi před námi rostla a v tanci zdála se kroužiti k zemi v ohnivých vírech svých protuberancí; myšlenka naše, uchvácená blesky, letěla dálkami všemi, dny moří i zářením výší všudypřítomnými vlnami plula, k milionům se nesla, jak žhavý vítr naši hvězdu ovanula, všechny ruce rozchvěla k dílu v jediné výhně horečnou trýzeň, bez bázně zřely: v tajemství bratrských zraků bály se pohroužiti. proti bratrstvům velmožů země stála bratrstva prokletých rodů, jak tragický svědek všudypřítomný následoval nás zemí. Hlas náš, jak zachlazen jiskřivou nocí živlů, zdrsněl a hluchá bloudila naše píseň v harmonických zahradách ducha. A nejsilnější myšlenky naše byly jak žháři: šly městy, jichž nemilovaly, ve zracích dalekých plamenů záři, pohlížely, němé hrůzou z odvahy svojí, v nejistotách.
Tak, rozsévači bolesti, zavržené zrní svých otců jsme seli, větry věků nám z dlaní je rvaly, do dálek zanášely k milionům z pokolení budoucích. Jaká léta a parna vysuší hltavost kořenů jeho? Jaká vichřice životodárná? Je útěchou naší, že i my slepí jak bouře jsme táhli, čeho jsme nechtěli, stane se, čeho jsme chtěli, nedosáhli?
Hle, jdete ve stopách našich, zástupy zadní, ve zvířeném prachu, nad vámi jitří jak ránu! Oceán vašeho času nassát je slzami mrtvých jak solí! A úpění našich hlasů hřmí z jeho bouří! Nesli jsme vinu dávného kosmu? A v osudu desky vyšlehlo slunce a v těhotenství tajuplném zem’ celá v pralesích uhelných horečkou prvního porodu vřela? A přece, tragičtí ženci na nivách smrti, vás, nezrození, dědice bolesti své, jsme milovali! Ruce rozpiaté v roztoužení,
Útoku mužů jste vládli, bouřím krve, vítězů smíchu, neviditelní! Žena zapřela pro vás krásy své mystickou pýchu, Pro vás jen sladká byla nám země, když slavíci v mystických sadech do našich vinic; když v propastech kosmu, jež se nad námi stměly, a zhrouženi v myšlenek zářící vlny, jež po její tváři se chvějí,
V pouta jímá své děti a sama v mystické řetězy kosmu je vkutá. nežli var naší touhy a souhvězdí neviditelných výší nežli žal našeho rodu. A přece jak krásná! V nádheře denní, a rychle suší své slzy do zlatých vlasů milence svého, zardělá slabostí svojí pod utkvělým pohledem tajuplného…
III. jediným stisknutím po všech pevninách země ze středu milionů? a vnitřního ohně dotýkáme se cévami bolestnými, i s výší, kde myšlenka naše jak réva po klenbách noci, v podnebesí, na černé mučírny dílen, gehenny výhní, pohřebiště svých dolů, pole, z pralesů od otců vymýtěná, západu krví potopená…
Ach, neodejít, vy třikráte šťastní! Vichřicí vašeho žití hřmít letem srdcí jak křídly! Slavnostem země přítomni býti! až k poslední krůpěji žhoucího vína vypiti slunce! A k výši, pro nížniž jsme zrozeni byli, v bolestech těla nového zráti! Tisíckrát letěti naproti jaru, když v oblacích ptáků se vrátí! Naproti létu, jež vítáno pozdravem bouří v královském jasu, pevniny země pokrýti květy! Bratrské písně své tony rozehřmít vesmír při hostině duchů! A v hodinu vinobraní ze sousedních polí všech světů uslyšet odpověď jitřního uvítání!
|
A távozó nemzedékek zsoltára (Hungarian) I az éjszaka hozott csillagos áldásokat alkotásunkra, a naptól lett fényes, fivéri kalászok teljétől erős és édes a munka.
A távoli napok előnkbe nőttek és tánc-láztól ráncigáltan földünkhöz körözni látszottak tűzzel örvénylő protuberanciákban; Az országok felett győzelmes kacaja szállt a föld minden hatalmának, jövendő nemzedékek millióihoz vitték. Micsoda fülledt nyarak szárítják majd ki gyökere szomját? Micsoda éltető ereje förgetegüknek? a halottak könnyétől tömény mint sótól! És fogaink csikordulása Minekünk édes a föld csak tiértetek volt, mikor a misztikus liget fújta be szőlőnk; mikor a kozmosz szakadékában, mely sötétlett felettünk-alattunk, De ő megérthetetlen, a szellemre féltékeny, szótlan s kegyetlen. közelebb van, mint vágyunk, s a csillagképekel sejtetett magasságok Micsoda szörnyű kéz szaggat ki minket mint gyomot virág körül s a magasból, szőlőként gondolatuink hol az éj-kupolákon feltekeredve fel nem épült városainkra, elhagott majorokra, atyáink feltörte ugarokra, nyugat vérébe fulladókra... szív robajával! A föld ünnepein ottlenni s ünnepet ülni! Millió pillantástokkal átölelni! Millió szájjal mint serlegekkel utolsó tüzes-bor-cseppjéig inni a napot! S a magas egekkel, Ezerszer szállni a tavasz elébe, ha meghozzák madárfelhői! A nyárnak elébe, mit üdvözlő viharok várnak, királyi fényár, Gondolat fényévé gyújtani mindent, mi rejtelmes életek élte, mi kristályban igézet lángjául törik meg bennrejlő reccsenetekben, harsogni tele a kozmoszt a szellemek nagy lakomáján! Kivárni szüretelését
|