Psychologická i fyziologická mašinérie lásky je tak složitá, že v jistém údobí
života musí se mladý muž soustředit téměř výhradně na pouhé její zvládání a
uniká mu pak vlastní obsah lásky: žena, kterou miluje (podobně jako třeba mladý
houslista nemůže se dost dobře soustředit na obsah skladby, dokud nezvládne
manuální techniku natolik, aby na ni mohl při hře přestat myslet). Mluvil-li
jsem o svém školáckém rozechvění při myšlenkách na Markétu, musím v tomto smyslu
doplnit, že pramenilo ani ne tak z mé zamilovanosti, jako z mé nešikovnosti
a nejistoty, jejíž tíhu jsem cítil a která se stala vládcem mých pocitů a myšlenek
mnohem více než Markéta.
Tíhu těch rozpaků a nešikovnosti jsem nadzvedával tím, že jsem se nad Markétu
vytahoval: snažil jsem se s ní nesouhlasit nebo se přímo vysmívat všem jejím
názorům, což nebylo ani tak obtížné, protože to byla dívka při své bystrostí
(a při své kráse, která - jako každá krása - sugerovala okolí zdánlivou nepřístupnost)
důvěřivě prostoduchá; neuměla se nikdy podívat za věc a viděla jen věc samu;
chápala znamenitě botaniku, ale stávalo se, že nerozuměla anekdotě, kterou jí
vyprávěli kolegové; nechávala se strhnout všemi entuziasmy doby, ale ve chvíli,
kdy byla svědkem nějaké politické praktiky konané ve smyslu zásady účel světí
prostředky, stávala se stejně nechápavou, jako když stála před anekdotou svých
kolegů; však proto také soudruzi usoudili, že potřebuje své nadšení posílit
vědomostmi o strategii a taktice revolučního hnutí, a rozhodli, že se má o prázdninách
zúčastnit čtrnáctidenního stranického školení.
To školení mi přišlo velice nevhod, protože právě v těch čtrnácti dnech zamýšlel
jsem být s Markétou sám v Praze a dovést náš vztah (který až dosud pozůstával
z procházek, hovorů a několika polibků) k určitějším koncům; neměl jsem na výběr
než právě těch čtrnáct dnů (další čtyři týdny jsem měl strávit na zemědělské
brigádě a posledních čtrnáct dnů prázdnin být u matky na Slovácku), takže jsem
nesl s bolestnou žárlivostí, když Markéta nesdílela můj smutek, na školení se
nijak nehněvala, ba dokonce mi říkala, že se na ně těší.
Ze školení (konalo se v jakémsi zámku uprostřed Čech) mi poslala dopis, který
byl takový jako ona sama: plný upřímného souhlasu se vším, co žila; všechno
se jí líbilo, i ranní čtvrthodinka tělocviku, referáty, diskuse i písně, které
tam zpívali; psala mi, že tam vládne „zdravý duch“; a ještě z pilnosti připojila
úvahu o tom, že revoluce na Západě nedá na sebe dlouho čekat.
Když se to tak vezme, souhlasil jsem vlastně se vším, co Markéta tvrdila, i
v brzkou revoluci v západní Evropě jsem věřil; jen s jedním jsem nesouhlasil:
aby byla spokojená a šťastná, když se mi po ní stýskalo. A tak jsem koupil pohlednici
a (abych ji ranil, šokoval a zmátl) napsal jsem: Optimismus je opium lidstva!
Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij! Ludvík.
***
Věty zněly v malé, místnosti politického sekretariátu tak strašně, že jsem
se jich v té chvíli bál a cítil jsem, že mají ničivou sílu, jíž neodolám. Soudruzi,
to měla být legrace, řekl jsem a cítil, že mi nikdo nemůže uvěřit. Je vám to
k smíchu? zeptal se jeden ze soudruhů dvou dalších. Oba zavrtěli hlavou. To
byste museli znát Markétu! řekl jsem. Myji známe, odpověděli mi. Tak vidíte,
řekl jsem, Markéta bere všechno vážně, my jsme si z ní vždycky dělali trochu
legraci a snažili jsme se ji šokovat. To je zajímavé, řekl jeden ze soudruhů,
nezdálo se nám podle dalších tvých dopisů, že bys Markétu nebral vážně. Copak
vy jste četli všechny mé dopisy Markétě? Tak tedy, protože Markéta bere všechno
vážně, ujal se slova jiný, ty si z ní děláš legraci. Ale řekni nám, co je to,
co bere vážně? To je třeba strana, optimismus, kázeň, že? A tohle všechno, co
ona bere vážně, je tobě k smíchu. Soudruzi, pochopte, říkal jsem, vždyť já si
ani nepamatuju, jak jsem to psal, psal jsem to narychlo, takových pár vět, z
legrace, ani jsem na to nemyslel, co píšu, kdybych tím myslel něco zlého, přece
to nepošlu na stranické školení! To je snad jedno, jak jsi to psal. Ať jsi to
psal rychle nebo pomalu, na koleně nebo na stole, mohl jsi napsat jen to, co
je v tobě. Nic jiného jsi napsat nemohl. Možná že kdyby sis to byl víc rozmýšlel,
byl bys to nenapsal. Takhle jsi to napsal bez přetvářky. Takhle aspoň víme,
kdo jsi. Tak aspoň víme, že máš víc tváří, tu jednu pro stranu a tu druhou pro
jiné. Cítil jsem, že moje obrana pozbyla účinných argumentů. Opakoval jsem ještě
několikrát ty stejné: že to byla legrace, že to byla jen bezvýznamná slova,
že za tím byla moje nálada a podobně. Odmítli mne. Řekli, že jsem napsal své
věty na otevřenou pohlednici, že je mohl kdokoli číst, že ta slova měla objektivní
dosah a že k nim nebyla připsána žádná vysvětlivka o mé náladě. Pak se mne zeptali,
co všechno jsem z Trockého četl. Řekl jsem, že nic. Zeptali se mne, kdo mi ty
knihy půjčoval. Řekl jsem, že nikdo. Zeptali se mne, s jakými trockisty jsem
se scházel. Řekl jsem, že s žádnými. Řekli mi, že mne zbavují s okamžitou platností
funkce na Svazu studentstva a požádali mne, abych jim odevzdal klíče od místnosti.
Měl jsem je v kapse a dal jsem jim je. Potom řekli, že stranicky můj případ
vyřeší má základní organizace na přírodovědecké fakultě. Vstali a dívali se
mimo mne. Řekl jsem „čest práci" a šel jsem pryč.