Březina, Otokar: Vteřiny
Vteřiny (Czech)Dýcháním věčna rosíš mé květy, když nivy mé práhnou, jím lípy mé před okny chví se a větvemi zvoní mi sklem; z moří poslední noci mé noci jak oblaky táhnou tížené třesením zarudlých hvězd a odvěkým snem. dnem mým do zahrad mé smrti, kde zraje soumraků bodají zraky mé reflexem západu v hladinách neznámých Údery tichem jak znamení v noci, když přítel umírá v dáli a jeho přízrak se plíží v sírově ozářených snech! nesené rytmy staletých hodin, duše minulých let, šuměním dávného smíchu, hořkostí ulehlých bojů, touhou, jež k zapadlým blankytům lásku mou obrací zpět! Otravná dechnutí plynů, stlačených v jiskřící sníh! Mžiknutí blesku, v němž duše smutek zajetí vnímá a nervosně chví se před skanutím vlhkosti z klenutí žalářů a růžové teplo s lichotným výkřikem dechnouti v samotu v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou! vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.
|
Percek (Hungarian)Az öröklét lélegzésében küldöd az esőt, ha kertjeim rőt csillagvibrálás s egy ősörök álom terheli őket: a Gond. lelkembe zúgnak mint vérremegése sebesült faleveleknek, szemembe mind nyugat nemismert vízszínek tükrözte Jövendő utakon csuszamlás, mitől a mélységek a százados órák ritmusaiból, múlt évek lelkeié, ó kacaj zubogásából, elült tusáknak keserveiből, a vágyból, mely szerelmem lement egekhez tereli Mérgező gázlehelések hóvá préselve, mi szikrákat vet! Villámnyilallás, melyben a lélek börtöne éjére döbben és idegesen ráng, mielőtt a boltok nyirkából csorran a s rózsaszín meleg lehelte volna be s hízelgő kiáltás álmodásomban fájón pislogni, s húnyni, ha fent van a nap!
|