Zagajewski, Adam: Jechać do Lwowa
Jechać do Lwowa (Polish)
Rodzicom |
Jet do Lvova (Czech)Rodičům
Jet do Lvova. Z kterého nádraží jet do Lvova, když ne ve snu, za svítání, kdy kufry vlhnou rosou a dálkové vlaky právě přicházejí na svět. Náhle odjet do Lvova, uprostřed noci, ve dne, v září nebo v březnu. Pokud Lvov existuje, pod příkrovem hranic a nejen v mém novém pasu, pokud praporce stromů, jasany, topoly hlasitě dýchají stále jako indiáni a potoky bublají svým temným esperantem a užovky jako měkký znak v ruštině mizejí v trávê. Sbalit se a odjet, úplně bez rozloučení, v poledne, zmizet tak, jako kdysi omdlévaly panny. A lopuchy, zelená armáda lopuchů, a pod nimi, pod deštníky benátské kavárny rozmlouvají slimáci vzpomínáš, tak strmě, tak strmě jako neděle a bílé ubrousky a vědro plné malin stojící na podlaze a moje touha, co ještě nebyla, jen zahrady a koukol a jantar třešní a nemravný Fredro. vždycky bylo příliš mnoho Lvova, nikdo nedokázal pochopit všechny čtvrtě, uslyšet šepot každého kamene spáleného sluncem, cerkev v noci mlčela úplně jinak než katedrála, jezuité křtili rostliny, list po listu, leč ony rostly, náruživě rostly a radost skrývala se všude, v chodbách i v kávových mlýncích, které se točily samy, v modrých čajnících i ve škrobu, který byl prvním formalistou, v kapkách deště i v trnech růží. Před oknem žloutly pomrzlé forzýtie. Duněly zvony a vzduch se chvěl, čepce jeptišek pluly před divadlem jako škunery, světa bylo tolik, že musel přidávat donekonečna, publikum šílelo a nechtělo opustit sál. Moje tety ještě nevěděly, že je jednou vzkřísím, a žily tak důvěřivě a tak osaměle, služky běžely pro čerstvou smetanu, čisté a nažehlené, doma troška zlosti a veliké naděje. Brzozowski přijel na přednášky, jeden z mých strýců psal poemu s názvem Proč věnovanou všemohoucímu a Lvova bylo příliš mnoho, nevešel se do nádob, rozbíjel sklenice, vytékal z rybníků a jezer, kouřil ze všech komínů, měnil se v oheň a bouři, smál se blesky, pokorněl, vracel se domů, četl Nový zákon, spal na pohovce pod huculským kilimem, Lvova bylo příliš mnoho a teď už není vůbec, rostl nezadržitelně a nůžky stříhaly, tři zmrzlí jako vždycky v květnu bezcitně bez lásky, ach počkejte, až přijde teplý červen a měkké kapradí, nekonečné pole léta čili skutečnosti. Ale nůžky stříhaly, po osnově i po útku, krejčí, zahradníci a cenzoři řezali tělo a věnce, zahradní núžky neúnavně pracovaly jako v dětské vystřihovánce, kde vystříhnout máš labuť nebo srnku. Nůžky a nože a žiletky řezaly, stříhaly, zkracovaly nadýchaný šat prelátů, náměstí, domů, stromy padaly bez hlesu jako v džungli a katedrála se třásla a ranní loučení bez šátečků a bez slz, rty tak suché, nikdy tě neuvidím, tolik smrtí na tebe čeká, proč každé město se musí stát Jeruzalémem a každý člověk Židem a teď jen ve spěchu se sbalit, vždycky, každý den a bez dechu jet, jet do Lvova, vždyť existuje, klidný a čistý jako broskev. Lvov je všude.
|