Prus, Bolesław: Lalka
Lalka (Polish)ROZDZIAŁ PIĘTNASTY: W JAKI SPOSÓB DUSZĘ LUDZKĄ SZARPIE NAMIĘTNOŚĆ, A W JAKI ROZSĄDEK
Otrzymawszy od pana Łęckiego zaproszenie na obiad, Wokulski wybiegł ze sklepu na ulicę. Ciasny pokój dusił go, a rozmowa z Rzeckim, w ciągu której subiekt udzielał mu przestróg i upomnień, wydawała mu się nadzwyczajnie głupią; nie jestże to śmieszne, ażeby stary i wystygły kawaler, wierzący tylko w sklep i w Bonapartych, zarzucał mu szaleństwo!... |
Loutka (Czech)Kterak lidskou duši drásá vášeň a kterak rozum
Když Vokulský dostal od pana Lenckého pozvání k obědu, vyběhl z obchodu na ulici. Malý pokoj ho dusil a hovor s Řeckým, v němž ho příručí varoval a napomínal, mu připadal nesmírně hloupý; není to snad směšné, vyčítá-li mu starý a vychladlý mládenec, věřící jen v obchod a v Bonaparty, pobláznění...? Co je na tom špatného, myslil si Vokulský, jestliže miluji...? Snad je to trochu opožděně, ale po celý život jsem si nedopřával takového přepychu. Milióny lidí milují, všechen cítící svět miluje, proč mně, jedinému, by to nebylo dovoleno? A má-li tato zásadní věc právo existence, pak je má vše, co dělám. Kdo se chce ženit, musí mít jmění, nuže — získal jsem jmění. Musí se přiblížit vyvolené ženě — přiblížil jsem sejí. Musí pečovat o její hmotné zabezpečení a chránit ji před nepřáteli — a já činím jedno i druhé. Copak jsem v této snaze o štěstí někomu ublížil? Zanedbávám snad proto povinnosti k společnosti a bližním...? Ach, ti milí bližní a ta společnost, kteří se o mne nikdy nestarali, jen mi kladli všemožné překážky a jen ode mne vyžadovali oběti... Avšak právě to, co oni dnes nazývají poblázněním, pudí mě k spinění jakýchsi domnělých povinností. Nebýt jeho, vrtal bych se dnes jako červ v knihách a několik stovek lidí by mělo menší výdělky. Co tedy ode mne chtějí? tázal se podrážděně sám sebe. Pohyb na čerstvém vzduchu jej uklidnil; došel k Jeruzalémským alejím a zahnul k Visle. Ovanul ho čerstvý východní vítr a probudil v něm ty neurčité pocity, které tak živě připomínají dětský věk. Zdálo se mu, že ještě na Novém Světě byl dítětem, a cítil, jak se v něm zachvívají vlny mladé krve. Usmíval se na piskaře s bídným koníčkem, který vezl své zboží v podélné bedně, a žebrající čarodějnice se mu zdála roztomilou stařenkou; těšil ho svist zaznívající z továrny a byl by si rád pohovořil s hromádkou rozkošných dětí, které číhaly na kopečku u cesty a házely kamením po kolemjdoucích židech. Úporně od sebe zaháněl myšlenku na dnešní dopis a na zítřejší návštěvu u Lenckých; chtěl zůstat střízlivý, ale vášnivost zvítězila. Proč mě pozvali? tázal se a cítil lehké vnitřní mrazení. Slečna Isabela se chce se mnou seznámit... Jak jinak, než že mi dávají na srozuměnou, že se mohu ženit...! Byli by leda slepí nebo hloupí, kdyby nepozorovali, co k ní cítím... Roztřásl se tak, že mu jektaly zuby; a tu se ozval potlačený rozum. S dovolením! Od jednoho oběda a jedné návštěvy je ještě hodně daleko k delší známosti. A z tisíce delších známostí sotva jedna vede k nabídce k sňatku; z desíti nabídek sotva jedna bývá přijata a z těch sotva polovic končí manželstvím. To by člověk musil být hotový blázen, aby třeba i při delší známosti myslil na manželství, pro něž je sotva jedna možnost a proti němuž je jich tisíc... Je to jasné, nebo není? Vokulský si musil přiznat, že je to jasné. Kdyby každá známost vedla k manželství, měla by každá žena hromadu mužů a každý muž hromadu žen, kněží by si nevěděli rady se sňatky a celičký svět by se proměnil v jediný obrovský blázinec. A on, Vokulský, nejenže by ještě ani nebyl dobrý známý slečny Lencké, nýbrž by se s ní byl dosud ještě ani neseznámil. Co jsem tedy získal, tázal se, po bulharském nebezpečí a zdejších dostizích nebo soubojích... ? Získal jsi větší možnost, poučoval ho rozum; před rokem byla tak jedna stomilióntina nebo snad dvacetimilióntina pravděpodobnosti, že se s ní oženíš, a za rok můžeš mít jednu dvacetitisícinu... Za rok... ? opakoval Vokulský a znova ho ovanul jakýsi drsný chlad. Střásl ho však se sebe a otázal se: A co jestliže si mě slečna Isabela zamiluje, nebo jestli mě už miluje...? Předně — měl bys vědět, může-li si slečna Isabela vůbec někoho zamilovat... Není snad žena? Bývají ženy s mravním kazem, neschopné milovat nic a nikoho, mimo své proměnlivé rozmary, stejně jako muži; je to zrovna taková vada jako hluchota, slepota nebo obrna, jenže je méně patrná. Připusime... Dobrá, pokračoval hlas, který Vokulskému připomínal jízlivé řeči doktora Schumana, nuže, kdyby tato žena vůbec byla schopna někoho milovat, pak se naskýtá druhá otázka, bude-li milovat tebe? Vždyť tak odporný přece nejsem. Ale ano, můžeš jím být, jako je nejkrásnější lev odporný krávě anebo orel huse. Vidíš, říkám ti dokonce lichotky, srovnávám tě se lvem i orlem, kteří při všech svých přednostech budí odpor u samic jiného druhu. A proto se vyhýbej samicím jiného druhu než svého vlastního... Vokulský se vzpamatoval a rozhlédl se kolem. Byl už blízko Visly, u dřevěných špýcharů; vozy jedoucí kolem vířily na něj černý prach. Rychle se obrátil zpět k městu a začal uvažovat o sobě. Jsou ve mně dva lidé, říkal si, jeden je zcela rozumný, druhý blázen. Který z nich zvítězí...? Ach, o to se už nestarám. Ale co udělám, vyhraje-li ten rozumný... ? Jak hrozné mít tak veliký citový kapitála věnovat jej samici jiného druhu: krávě, huse nebo něčemu ještě horšímu... Jaké pokoření posmívat se vítězství nějakého býka nebo housera a přitom oplakávat vlastní srdce, bolestně rozervané a hanebně pošlapané... ? Stojí za to žít dál za takových podmínek? Při pouhém pomyšlení na to zatoužil Vokulský po smrti, a to tak naprosté, aby na zemi nezbyl ani sled po jeho popeli.
|