This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Parti Nagy Lajos: Műmenyasszony és twist-pulóver

Portre of Parti Nagy Lajos

Műmenyasszony és twist-pulóver (Hungarian)

(Jindrich Streit fényképei)   Jindrich Streit az a fotós, akinek egyetlen képéből az összeset, ha úgy tetszik az egész életművét el tudom képzelni, de  a sokadik, a sok századik fotója után is kíváncsi vagyok a következőre.  Nehéz megmondani, hogy mivel tesz érdekeltté, mivel von be a saját világába, ami nagyon is ismerős, ahol semmi külsődleges trükk, semmi szenzációs tárgy, semmi különös, hacsak az nem, hogy kevesen tudnak ennyire belülről és ennyire egyszerűen igazat  mondani a valóságról. Streit egész életében az úgynevezett vidéket fényképezi, a saját észak-morvaországi környezetét, a vidéket, ahol néptanítani és fotózni kezdett a hatvanas évek végén, ahol ‘82-ben letartóztatták és tíz hónap felfüggesztett börtönre ítélték a köztársaság, illetve közjogi méltóság gyalázása miatt. Értsd: a létezőket fényképezte nem a szocializmust.Akkor is, amikor a falujában, Sovinecben eltiltották a hivatásától, s most is, mikor nagy nemzetközi projektek sztárjává, világhírűvé kezd válni, Streit az embert fényképezi, mint enyhén hátrányos helyzetű szentség és méltóság-tulajdonost. Nem a lakost, nem az adóalanyt és szavazópolgárt, nem az etnikumot, hanem az embert. Ha egy dokumentarista fényképész lehet apolitikus, akkor ő az, méginkább pre- avagy posztpolitikus s épp ez a vérlázító, épp ezt nehéz, pláne egy tekintélyelvű uralomnak lenyelni, hogy egy másik időben mozog, egy másik koordináta-rendszerben fényképezi ugyanazt, ugyanúgy, az örök perem valóságát, mely nem hajlandó direktívák és kampánygyűlések szerint változni. Fejlődni. Fejlődésre kerülni. Úgy is mondhatnám, az ember kevésbé változékony, mint a rendszerek; a boldogság, az esettség, a bánat nem rendszerfüggő, ahogy nem az a gőg, a bírvágy, az uralkodás engesztelhetetlen vágya sem.Hogy abból az ötven kiskunsági fényképből, melyek két éve a budapesti kiállításán szerepeltek, szóval hogy abból a kollekcióból melyik huszonöt van itt Pécsett, azt én is most láttam csak, a megnyitó előtti délután. Mikor tegnapelőtt az akkori katalógust lapozgatva elkezdtem írni ezt a szöveget, arra gondoltam, hogy tán jó lenne kérni egy pontos listát, melyik kép igen és melyik nem, aztán rájöttem, hogy teljesen mindegy. Szerepeljen bárhol, bármilyen felállásban  huszonöt vagy ötven vagy száz képe, Streit fotói mindig teljes, kerek, szerethetõ világot adnak ki. Továbbá beszéljenek bármiről, azaz tematizáljanak bármit, ugyanarról szólnak. Ha ezt az „ugyanazt” most néven, egy-néven tudnám nevezni, be is fejezhetném a megnyitómat, de nem tudom. Talán ennek a dolognak nincs is egy neve, s talán Streit maga se tudja név szerint, hogy mi ez, s maga is ezt a valamit akarja a képeivel körülírni újra és újra. Körülnézni. Körüllátni.  Mondjuk ez nekem egyszerűbbnek tűnik, mint beszélni, ez az előnye a fotónak az írással szemben. Ez a valami bizonyosan az emberrel kapcsolatos, az esendőséggel és a méltósággal, reménnyel és reménytelenséggel, fennkölttel és alantassal, azzal, hogy a harmónia nem összeillő elemek békés felvonulása, hanem ellentétesek olykor rikító, olykor véres, olykor reménytelen egyensúlya. Meg az iróniával kapcsolatos, a szeretettel, amit Mészöly Miklós nagyon is ideillően könyörtelen megértésnek nevez, továbbá a derűvel, igen a derűvel kapcsolatos, ami nem vidámság, még azt se mondanám, hogy a szomorúság hiánya, csupán valami vékonyka belátás, hogy úgy-ahogy, de élni jobb, mint nem, s bár nincs messze a közönytől, annak a belátása is, hogy az ember teszi a dolgát. Nincs róla nagy véleménnyel, de teszi, ha fát vág, ha temet, ha miskárol, ha csirkét kopaszt. ‘96 és ‘99 közötti felvételeket láthatnak. Csecsemőt és műmenyasszonyt, aki egészen valószínűtlen jelenség a vályogfalú házba vágott kirakat rácsa mögött. Kocsit, lovat, gémeskutat, gumicsizmát, bárányt, kecskét, barkas-teherautót, otthonkát minden mintázatban és mennyiségben, svájcisapkát, petróleumlámpát, viharkabátot, szakadt nejlonzsákot, lábost, karéj kenyeret, Oti-, avagy esztéká-szemüveget, kifagyott kövesutat, farmeröltönyt, Sokol-rádiót, pléhtányért, Cola-reklámot és Junoszty televíziót, vietnámi papucsot és viaszkosvásznat, Mickey-mouse-trikót és vasutassapkát, Wartburg-roncsot és disznóvágási twist-pulóvert, hogy csak a kellékeket, a tárgyakat soroljam, melyek nélkül nincs meg az ember, s melyek azért, ne legyenek illúzióink, eléggé egyformák ebben a Közép-Kelet-Európának nevezett hátsóudvarban. Bár tudom, hogy ezúttal itt a Kiskunságban vagyunk itthon, egyfolytában az az érzésem, hogy ha Streit vidék-kollekciói közül a morva, az osztrák, netán a francia lenne előttünk, nem a magyar, akkor is valami ilyesmit látnánk, a némileg másként öltözött, s nyilván kissé másként élő alanyok képében ugyanazt a sose győztes, mégis legyőzhetetlen kisembert. Streit művészi anyanyelveként beszéli Hasek, Hrabal és Menzel nyelvét. A maga cseh üvegén, e speciális és idõtálló szemüvegen keresztül, abszolút biztonsággal s hogy beleképzavarjak: vakon képes a világot nevetséges és tragikus, alpári és fenséges kevercseként látni és láttatni. „Én folyton a szürrealizmusból és egyfajta abszurd életfelfogásból indulok ki, két össze nem illő dolog egymáshoz való viszonyából. Engem megigéz, ha az állatias, a naturális és az ösztönös együtteséből létrejön valami nagyon szép, szelíd, és szeretetreméltó” nyilatkozta tíz éve a róla készült Fény és sötétség között című portréfilmben.Dolgozzon bárhol, nem tud más léptékkel, más optikával nézni, a saját falujának, kisközösségének figuráit, típus-variációit kutatja fel a világ különböző tájain, hiszen, – egy korábbi Streit-album címét idézve – A falu egy egész világ , már akkor is az volt, mikor a világ –  műholdilag – még nem volt egyetlen nagy  falu. Azt talán mondanom sem kell, hogy a kültelek is, a tanya is, és persze a város is kerek, teljes világ, ahogy egy kéz vagy arc is hiánytalan, csak meg kell benne látni az egészet. Bár az nagyon nem mindegy, hogy van-e parabola-antenna, Streit az univerzalitást, a világfalut egészen más síkon láttatja, nem a parabolaantennában, hanem az emberi arcban. Abban, ahogy egyformán mások vagyunk. Ahogy másként egyformák. Mándy Iván jut eszembe ezekről a „mindegyek”-ről, akit én ugyanúgy egy nagy népi írónak tartok (merthogy a népiség nem vidékiségi s nem polgárisági kérdés), ahogy népi fényképésznek Streitet. Mándynál is szinte mindegy, hogy melyik  öt, tíz vagy ötven novelláját rendeljük egymás mellé, ugyanaz a szenvedélyes közöny avagy szenvtelen rajongás süt mindegyik  „kollekcióból”, Mándyé, ahogy hősei szemével és a hősöké ahogy Mándyéval néznek ki a képből. Ilyesmi pillantást látok én Streit, illetve hősei tekintetében. Illúziótlan emberséget, mondhatnám, ha nem lenne jobb egy ilyen fölkent és kilúgozott fogalmat körülírni. Immár ellenőrizhetetlen, hogy mit gondolnék e képekről, ha nem tudnám, hogy egy cseh fotós csinálta őket. Ha nem tudnám, hogy nem magyar fényképész munkái, akkor is azt gondolnám-e, hogy derűsebbek, levegősebbek, nem annyira, illetve nem úgy sötétek, mint az itthoni szociofotók.  Talán felsejlene a különbség., talán nem, de így, hogy tudom mindezeket, nem tudom nem úgy befejezni, hogy figyeljék csak meg, hogy ezek az emberek a szegénységben, a peremlétben  rendre mosolyognak, persze semmi keep smiling és semmi „mosoly országa”. Ezzel együtt ott bujkál a szájuk szögletén vagy talán még ott sem, hanem a kép mélyén, a tónusokban, a világításban, a fény és a sötétség között valami kaján és szemérmes bizakodás. Hol van mire, hol nincs, mégis, süt a nap, ég a petróleumlámpa, sőt a villany, nő a fű, aztán leszárad, emberek vagyunk, az embert pedig „nem lehet legyőzni. Az embert el lehet pusztítani, de nem lehet legyőzni”. Tán erre jók ezek a képek. Hogy amíg nézzük őket, hajlamosak vagyunk hinni Hemingway elfelejtett öregemberének, magyar hangja Ottlik Géza.



Figurína nevěsty a rádiovka (Czech)

– nad fotografiemi Jindřicha Štreita –  Jindřich Štreit je fotograf, z jehož jediného snímku si umím vytvořit představu o všech, které kdy udělal, o jeho celoživotním díle – chcete-li, a přesto po shlédnutí sté nebo tisící fotografie stále dychtím vidět další a další.Těžko říct, čím je tak zajímavý, čím člověka vtáhne do svého světa, který je mi důvěrně známý, v němž nenajdeš nic jen tak naoko, žádný trik, žádné senzační objekty, nic speciálního, jen málokdo však dokáže tak niterně a zároveň prostě a pravdivě podat svědectví o světě, který nás obklopuje.Po celý svůj život fotografuje Štreit takzvaný venkov, své vlastní severomoravské prostředí, kraj, kde začal v šedesátých letech osvětovou a fotografickou práci, kde byl v roce 1982 zatčen a odsouzen k podmínečnému trestu deseti měsíců ztráty svobody za hanobení republiky, respektive za urážku veřejného činitele. Rozuměj: nefotografoval socialismus, nýbrž realitu kolem sebe.Tak jako tenkrát, když byl ve své vsi jménem Sovinec odstaven od své práce, i dnes, kdy se pomalu stává hvězdou mezinárodních projektů a světově proslulým umělcem, fotografuje člověka jako mírně handicapovaného světce a nositele určité důstojnosti. Ne obyvatele, ne daňového poplatníka a voliče, ne etnikum, ale člověka. Je-li nějaký dokumentární fotograf apolitický, pak je to Jindřich Štreit, možná je spíš pre- anebo post-politik, a právě tohle autoritativní moc tak těžce polyká, právě to ji tak popouzí: že se tento člověk pohybuje v jiném čase, že v jiném souřadnicovém systému fotografuje stále totéž a stále stejně, realitu věčné periferie, jež není ochotna měnit se podle příkazů a kampaní. Není ochotna se vyvíjet. Odmítá podílet se na realizaci procesu vyvíjení... Dalo by se to možná vyjádřit i tak, že člověk je méně proměnlivý než režimy; štěstí, hříšnost, smutek nejsou odvislé od režimu stejně jako na něm není závislá pýcha, touha vlastnit ani neovladatelná chuť vládnout.
Které z kolekce padesáti fotografií pořízených v maďarské oblasti Kiskunság a vystavených před dvěma lety v Budapešti jsou dnes umístěny v Pětikostelí, to jsem zjistil až nyní, pár hodin před vernisáží. Když jsem předevčírem nad stránkami někdejšího katalogu začal psát tyto řádky, pomyslel jsem na to, že by bylo patrně dobré mít přesný seznam, který snímek ano a který ne, ale pak jsem si uvědomil, že na tom vůbec nezáleží.
Ať už je kdekoli, v jakékoli sestavě umístěno pětadvacet, padesát nebo třeba sto Štreitových fotografií, jedno je jisté, vždycky podávají ucelený obraz zachyceného světa, k němuž si můžeme vytvořit vřelý vztah. Ať už vypovídají o čemkoli, to jest ať už tematizují cokoli, hovoří stále o tomtéž. Kdybych ovšem ono “totéž“ dokázal pojmenovat pravým jménem, mohl bych se svou řečí skončit, jenomže to já právě neumím. Snad pro to ani neexistuje jediné slovo, snad ani sám autor neví, co je to, a proto se stále znovu a znovu pokouší opsat to okem svého aparátu. Obhlížet a obzírat. Mně se to zdá jednodušší než zachytit něco slovy, to je výhoda fotografie před literaturou.To cosi nepochybně souvisí s člověkem, s jeho hříšností i důstojností, s nadějí a beznadějí, ušlechtilostí i podlostí, s tím, že harmonie není pokojnou demonstrací do sebe zapadajících prvků, ale občas křiklavou, občas krvavou, jindy zas beznadějnou rovnováhou mnoha protikladů. A souvisí to i s ironií, s láskou, kterou spisovatel Miklós Mészöly trefně nazývá “krutým pochopením“, dále pak s pohodou, čímž nemyslím veselí, ani nedostatek smutku, pouze jakési subtilní uznání toho, že ať už je to jakkoli, žít je pořád lepší než nežít. A třebaže to nemá daleko ke lhostejnosti, je i uznáním toho, že člověk dělá, co má. Nemá o tom velké iluze, ale dělá svou práci, ať je to kácení stromů, kopání hrobů, kastrování nebo škubání slepice. Vidíme zde snímky z let 1996 a 1999. Kojence a figurínu nevěsty, která zcela nepravděpodobně hledí ze zamřížované výlohy vybourané do zdi domu z vepřovic. A taky povoz, koně, studnu s vahadlem, gumové holinky, ovci, kozu, náklaďák značky Barkas, šatovky všech tvarů a množství, rádiovku, petrolejku, pršiplášť, roztržený igelitový pytel, kastrol, krajíc chleba, obroučky brýlí na předpis, zmrzlou dlážděnou ulici, džínový oblek, rozhlasový přijímač Sokol, plechový talíř, reklamu na Colu a televizor Junosť, vietnamky a voskované plátno, tričko s Mickey mousem a ajznboňáckou čepici a vrak wartburga – abych jmenoval jen rekvizity, předměty, bez nichž si nelze představit člověka a které – nic si nenamlouvejme – vypadají tady na tom našem zadním dvorku, nazývaném střední respektive východní Evropa, dost stejně.I když vím, že v tomto případě jsme doma tady, v Kiskunságu, mám neodbytný pocit, že kdyby bylo mezi Štreitovými kolekcemi fotografií venkovského prostředí pár snímků i z moravského, rakouského, možná i francouzského cípu světa, příliš by se nelišily. I na nich bychom v podobě snad trochu jinak oblečených a trochu jinak žijících postav zahlédli téhož nikdy nevyhrávajícího, a přece neporazitelného malého člověka. Štreitovou uměleckou mateřštinou je jazyk Haškův, Hrabalův a Menzelův. Svou českou optikou, skrze tyto speciální, časuodolné brýle vnímá a ukazuje svět s absolutní jistotou, naslepo, jako směsici směšného a tragického, přízemního i ušlechtilého. “Vycházím stále ze surrealistického a jaksi absurdního pojetí života, ze vzájemného vztahu neslučitelných věcí. Fascinuje mě, když z komplexu zvířeckosti, naturálnosti a pudovosti vzniká něco krásného, krotkého a pomilováníhodného“ – formuloval to sám autor před deseti lety v portrétním filu Světlo v tmácmh. Ať už pracuje kdekoli, neumí postupovat jinak, neumí se jinak dívat na figury z vlastní vsi, z vlastního mikrokosmu, a studuje rozmanité typy v různých koutech světa; ostatně, jak napovídá název jednoho z jeho dřívějších alb: Vesnice je svět a byla jím už dřív, než svět se stal – družicově – jednou velkou vesnicí. Snad ani nemusím říkat, že periferie, samota a samozřejmě i město představují úplný, celistvý svět, tak jako je kompletní ruka či tvář, za níž je nutno spatřovat celek člověka. I když vůbec není jedno, jestli existuje satelitní přijímač, Štreit ukazuje univerzalitu, světovou vesnici po zcela jiné linii, nikoli prostřednictvím paraboly, nýbrž prostřednictvím lidské tváře. Ukazuje nám, že jsme stejným způsobem odlišní. A každý z nás po svém stejný jako ti druzí.
Z této “stejnorůznosti“ mě napadá Iván Mándy. I u něho je takřka lhostejné, kterých jeho pět, deset nebo padesát povídek si srovnáme do řady vedle sebe, z každé takové “kolekce“ na nás dýchne táž vášnivá lhostejnost anebo lhostejná vášeň: emoce postav skrze oči autorovy i emoce autorovy skrze oči jeho postav. Cosi obdobného nacházím i v pohledu Jindřicha Štreita, respektive v pohledu jeho postav. Lidství bez iluzí, řekl bych, ačkoli by bylo lepší tohle otřepané a vylouhované slovní spojení opsat.Nelze už ověřit, co bych si myslel o těchto fotografiích, kdybych nevěděl, že jsou dílem českého fotografa. Jestlipak bych – kdybych nevěděl, že jejich autorem je Nemaďar – byl také toho názoru, že jsou slunnější, vzdušnější, ne tak temné jako naše tuzemské sociofotografie...? Možná by mi ten rozdíl byl podezřelý, možná ne, ale protože vím, jak se věci mají, neumím zakončit jinak než výzvou: povšimněte si, prosím, že všichni ti lidé na snímcích se ve své chudobě, ve své existenci na okraji stále usmívají, samozřejmě to není žádné “keep smiling“, žádná “země úsměvů“. Kdesi v koutku úst anebo možná spíš až někde v hloubi snímku, v tónu či kdesi na rozhraní stínu a světla, je ukryt jakýsi uštěpačný a cudný optimismus. Ti lidé jsou na tom někdy líp, někdy hůř, a přesto: sluníčko hřeje, petrolejka, ba dokonce už i elektrická lampa svítí, tráva se  zelená a usychá, jsme lidé a “člověk je nepřemožitelný. Můžeš jej vyhubit, to ano, ale přemoci nikoli“. Snad k tomu jsou Štreitovy fotografie dobré: dokud si je prohlížíme, jsme nakloněni věřit Ernestu Hamingwayovi a jeho zapomenutému starci, anebo u nás spisovateli Gézovi Ottlikovi.



minimap