Z písní poutníka (Czech)
Jak jdu lesem, polem sám,
cítím, že již umlkám.
Květem zvadnu,
plodem spadnu
s žití stromu v náruč tmám.
Málo vrozený jen cit
brání se, chtěl dál by žít,
zbytek mízy,
dost snad ryzí
chtěl by rašit, na květ mít.
Co tak o tom květu sním,
za sebou zrak zlobný zřím:
„Chudý kvítek,
smutný zbytek
staré slávy, co jen s tím?
Než být jiným v žert a smích,
dovol, Pane, abych ztich',
při mém díle
v plné síle
aby posel tvůj mě stih'!"
|
Aus den Pilgerliedern (German)
Wandre ich durch Feld und Wald,
fühl ich mein Verstummen bald.
Blüten, weiße,
Frucht fällt leise
vom Lebensbaum ins Dunkel kalt.
Wenig nur vom Lebensdrang
hat noch alten Überschwang,
Rest der Kräfte,
Lebenssäfte
möchten Blüten treiben, lang.
Noch im Traum vom Blütenland
schaut mein Auge müd, gebannt:
„Arme Blume,
Rest vom Ruhme,
was nur soll's damit im Land?
Andern zum Gespütte sein?
Spare, Herr, mir diese Pein.
Bloß im Schaffen
mög's mich raffen,
hole mich der Bote dein!"
| Source of the quotation | Bibliotheca Bohemica 38, Vitalis, Praha, 2000, p. 51 |
|
