Vrchlický, Jaroslav: Smutné sloky

Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že již se připozdívá,
zeď stará květ má, balvan v řece mech
i v suchých věncích hřbitovních to zpívá,
když večer v listopadu k zemi splývá.
Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že již se připozdívá.

Dost dlouho šli jsme spolu. - Pojďme dál,
nechť místo růží dám ti břečťan holý;
já nejsem slavík, jsem jen doupnák skal,
můj zpěv kvil děcka, jež zbloudilo v poli,
ty víš, co těší, já vím jen, co bolí.
Dost dlouho šli jsme spolu. - Pojďme dál,
místo růží dám ti břečťan holý.

Když růže zvadnou, břečťan zbude přec,
i kolem hrobů on se věrně točí,
než ptáku, duši, smrt otevře klec,
přej dlouho zlíbat věrné tvoje oči.
Mír z tebe vlá, jak ve chrám když se vkročí…
Nechť růže zvadnou, břečťan zbude přec,
i kolem hrobů on se věrně točí.

Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že již se připozdívá,
ať povíme si v dlouhých večerech,
že klidná bude cesta, jež nám zbývá,
co stih jsem klid, jenž z očí tvých se dívá.
Tak tiše ruku na mé skráni nech
ať necítím, že již se připozdívá!

Kezed csendesen nyakszirtemre tedd,
Hadd ne érezzem, hogy későre jár már;
A kő mohát hord, vén fal levelet,
Sírkoszorúban is zizeg virágszál,
Ősszel mikor az est a földre rászáll.
Kezed csendesen nyakszirtemre tedd,
Hadd ne érezzem, hogy későre jár már.

Régóta ballagunk. - Menjünk tovább.
Hadd ne adjak rózsát, csupán borostyánt,
Csak vadgalamb vagyok, nem csalogány,
Dalom elveszett gyermek kint a rónán:
Te azt tudod, mi jó, én azt, mi rossz s bánt.
Régóta ballagunk. - Menjünk tovább.
Hadd ne adjak rózsát, csupán borostyánt.

Ledől a rózsa, a borostyán áll,
A sírokhoz is hű, befedi mindet;
Madár és lélek ketrecét halál
Nyitja. Hadd fedjék csókok szemeinket.
Belőled, mint templomból, béke intett…
Görbedjen a rózsa , borostyán ha áll,
A sírokhoz is hű, befedi mindet.

Kezed csendesen nyakszirtemre tedd,
Hadd ne érezzem, hogy későre jár már;
Hadd mondogassuk esténként el ezt:
Békés lesz az az út, mely még miránk vár,
Szemedből néz a békém, mit kivántál.
Kezed csendesen nyakszirtemre tedd,
Hadd ne érezzem, hogy későre jár már!