Seifert, Jaroslav: Věnec sonetů VI

Budu tu čekat s mrtvými,
až jara, šitá u básníků
prchavým stehem okamžiků
z modravých tkanin nad nimi,

ověnčí trávou jejich hrob:
vždyť žádná ústa nevypraví
tak jako tento chomáč trávy,
dneska mi drahý dvojnásob.

Prožívám jejich dny a žaly,
i když vybledly kostýmy,
těch, s nimiž kdysi tančívali.

I binokl vidívám v lóži,
i plášť, když čekám na nároží
od jara pozdě do zimy.

I shall be waiting with the dead
till springs are sewn by poets' stitches
of fleeting moments filled with riches,
of azure fabrics far ahead,

and graves groe wreaths of vernal grass.
The tufts of grass tell tales much greater
than those of any fine narrator,
dearer to me as the days pass.

I share their dreams and their mischances
though bleached the clothes in which they're clad,
in which they used to come to dances.

The pince-nez in the box I've sighted,
the cloak, as I wait there, excited,
from spring to winter, without dread.