Seifert, Jaroslav: Rok 1934

Na šumné mládí
vzpomenout je krásné.
Jen řeka nestárne.
Větrný mlýn se zhroutil
a větry rozmarné
hvízdají bezstarostně.

I kříž tu zůstal tklivý.
Věneček z chrp jak hnízdo bez ptáků
má Kristus na rameni
a žába v rákosí se rouhá.

Smiluj se nad námi!
Nadešel hořký čas
na březích sladkých řek,
dva roky jsou už prázdné fabriky
a řeči hladu učí se tu děti
na klíně matek.

A ještě jejich smích
pod vrbou zvoní, teskně mlčící
v svém stříbře.

Šťastnější stáří ať nám připraví
než my jim dětství![1]

The happiness of youth
is pleasant to remember.
Only the river doesn’t age.
The windmill has collapsed,
capricious winds
are whistling, unconcerned.

A touching wayside cross remains.
A cornflower wreath like a nest without birds
upon Christ’s shoulder,
and a frog blaspheming in the sedge.

Have mercy upon us!
A bitter time has come
to the banks of sweet rivers,
two years the factories have stood empty
and children learn the language of hunger
at their mothers’ knees.

And still their laughter rings
under the willow sadly silent
in its silver.

May they give us a happier old age
than the childhood we’re giving them!