This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Pavel, Ota: Meg is ölhetnek (Můžou tĕ i zabít in Hungarian)

Portre of Pavel, Ota

Můžou tĕ i zabít (Czech)

Četníci už nepřišli. Náš známý strážmistr Knesl nám řekl, že Záruba byl na četnické stanici, kde prohlásil:
„S tím smradem si to vyřídím. To je moje záležitost. Já jsem tady porybný.“
Obcházel jsem rybníky velkým kruhem, namluvil jsem si, že v nich plavou krokodýlové a žraloci. A také že v nich jsou chobotnice, které mě stáhnou do hlubin a vypustí ze sebe modrý inkoust značky Barock, aby mě maminka nenašla a nemohla mě pohřbít do tichého hrobu k slečně Hassoldové na buštěhradský hřbitov. Rybník pro mě přestal existovat. Zapomněl jsem na něj. Věnoval jsem se fotbalu a lesu. A musel jsem taky pracovat. Chodit na klásky, z kterých jsme vytloukali zrnka obilí, anebo vybírat na haldy uhlí, abychom měli v zimě čím topit.
A pak už nevím, jak se to stalo, šel jsem do kvelbu a držel jsem v ruce zase proutek. Motala se mi hlava. Hlupáčku, ve Starém rybníku nikdy nebyli žraloci a chobotnice. Ve Starém jsou stovky kapříčků bratříčků se zlatýma očima.
Nemohl jsem to vydržet.
Za šera jsem vyšel. Minul jsem topoly a hráz, kde nikdo nestál. Snad jsem vyšel brzy, nebylo ještě vidět. Ale už jsem šel, nechtěl jsem se vracet. Nezastavil jsem se u vrby, šel jsem až k pumpě na břehu rybníka. Abych ho viděl z dálky, kdyby šel. Vedly ke mně tři přístupové cesty. Jedna kolem rybníka, druhá z opačné strany, také kolem vody. A třetí úzká ulička nahoru ke škole. Jednou z těch tří cest mohl přijít, na dvě zbývající strany jsem mohl utíkat.
Rozbalil jsem proutek a nahodil jsem. Pocítil jsem nevýslovné blaho, když se splávek kolíbal po vodě. Voda byla zelená jak lesní tráva a voněla rybkami. U mělčiny kuňkaly žáby a z pivovaru se ozýval pravidelný hukot strojů. Splávek se začal otřásat. Byl jsem zakoukán do vody, když jsem si uvědomil, že něco není v pořádku.
Zvedl jsem hlavu a strnul jsem. Podél jednoho břehu rybníka ke mně postupoval tiše chlap, kterého jsem neznal. A z druhého konce rybníka šel druhý. Zahodil jsem proutek do vody. Nohy jsem měl jako odumřelé. U rybníka se rozhostilo ticho, slyšel jsem své srdce zvonící na poplach. A pak jsem se odrazil. Přeskočil jsem obrubu pumpy a vyrazil uličkou nahoru ke škole. To byla moje třetí a jediná možnost. Protahoval jsem kroky a uvědomil si znovu to ticho ve městě. Celé město zřejmě sledovalo můj závod, skoro celé město mi fandilo. Okna zámku byla otevřená a z nich vyhlíželi Němci, dalekohledy na očích. Také okna udavačů byla dokořán a z nich se vykláněli kostnatí mužíci se svými paničkami.
Utíkal jsem dlouhými kroky uličkou.
Zahnul jsem do poslední zatáčky. Přede mnou se objevil samotný Záruba. Stál rozkročen uprostřed uličky jak černí gestapáci, kteří k nám občas jezdívali na prohlídku. A v ruce držel tu krátkou hůl, která se podobala pendreku. Po obou stranách uličky čněly zdi, odnikud sem nebylo vidět.
Podklesla mi kolena. Chytil mě za ruku, čekal jsem ránu klackem, a tak jsem se skrčil. Ale nic se nedělo. Vzhlédl jsem k němu, Nařizoval mi důrazně:
„Křič!“
Zprvu jsem nechápal.
„Tak krucinál křič!“
Pochopil jsem. Musel jsem křičet pro Němce v zámeckých oknech a pro udavače. Křičel jsem, jako jsem jednou slyšel křičet prase, když ho zabíjeli u dědečka Ferdinanda z browningu a ani první a ani druhou ranou ho pořádně netrefili. Ječel jsem už opravdově, tak jako jsem se dřív pokoušel důrazně běžet. Záruba stál u zdi a švihal vzduch tvrdou krátkou holí. Potom se mnou zacloumal a řekl:
„To stačí.“
Stáli jsme teď proti sobě a prohlíželi jsme se. Byli jsme dva poslední v tomto městě. On poznamenaný bohem, já ocejchovaný nadlidmi. Zeptal se;
„Co tatínek? Píše vám z koncentráku?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„A co bráchové?“
Zase jsem zavrtěl hlavou.
Pak se pan Záruba opřel o zeď, klidně si zapálil cigaretu jak někde na lázeňské kolonádě a pronesl delší řeč:
„Do Starého rybníka už nechoď. Nový rybník je také krásný. Můžeš chytat od sedláckých stavení. Tam tě nikdo neuvidí, je to tam úplně bezpečný. A kapři z Nového rybníka jsou myslím dokonce chutnější. Ale choď tam jenom za tmy, když nesvítí měsíc.“
Koukal jsem jak u vytržení. Přikývl jsem, že to tak udělám.
Potom dodal:
„A teď už jdi a kulhej. Kulhej až domů, jako tenkrát, když jsme se poprvé potkali a ty jsi měl tu velkou čepici naraženou až po uši a kulhal jsi, abych tě nepoznal. Víš, tenkrát, jak sis mě prohlížel, jak vůbec vypadám.“
Usmál jsem se na něho. Ten úsměv bylo ta jediné, co jsem mu mohl dát. Slyšel jsem, jak mi říká na cestu:
„A do těsta přidávej kaprům anýz. Mají to rádi a rychle berou.“
Kulhal jsem nahoru uličkou.
A on se vydal dolů ke Starému rybníku. Švihal si přitom holí a pískal tu známou, krásnou německou píseň o Lily Marlén. Byla to opravdu krásná písnička, jenom na ní vadilo, že ji tolik milovali příslušníci SS.
Šel jsem domů, kulhal jsem a prohlížel si Nový rybník. Kapři si teď navečer hráli při hladině a dělali na něm kola veliká jak kola od vozu anebo od trakaře. Tihle kapři budou na těsto s anýzem určitě brát. Jenom musím počkat pár dní, než nastanou tmavé noci. 


PublisherZlatí úhoři, p. 88-91., Československý spisovatel, Praha, 1991

Meg is ölhetnek (Hungarian)

Utána már nem jöttek a csendőreik. Knesl őrmester, egy ismerősünk elmondta, hogy Záruba bement a csendőrőrszobára, és kijelentette:
- Ezt a ganajt elintézem. Ez az én ügyem. Én vagyok itt a halőr.
Széles ívben kikerültem a halastavakat, győzködtem magam, hogy krokodilok és cápák vannak bennük. Meg tintahalak is vannak bennük, lehúznak a mélybe, és Barock márkájú kék tintát bocsátanak ki magukból, hogy a mama ne találjon meg és ne temethessen el a buštěhradi temető csöndes sírjába Nassold kisasszony mellé. A halastó megszűnt a számomra. A futballnak és az erdőnek szenteltem magam. Meg dolgoznom is kellett. Kalászt szedni, kivertük belőle a magvakat, vagy szenet válogatni a meddőhányón, hogy legyen mivel télen fűtenünk.
Aztán, már nem tudom, hogy történt, bementem a kamrába, és megint a kezemben volt a horgászbot. Forgott a fejem. Hülyécském, sose voltak cápák meg tintahalak az Öreg halastóban. Az Öreg halastóban aranyszemű pontyöcsikék százai vannak.
Nem bírtam ki.
Szürkületkor elindultam. Elhagytam a nyárfákat és a gátat, nem állt rajta senki. Lehet, hogy túl korán indultam, még nem lehetett látni. De már mentem, nem akartam visszafordulni. Nem álltam meg a fűzfánál, elmentem a halastó partján levő szivattyúig. Hogy messziről lássam, ha jön. Három úton voltam megközelíthető, a halastó mentén, aztán az ellenkező irányból, szintén a víz mentén, a harmadik utacska pedig felfelé vezetett, az iskolához. E három út egyikén jöhetett, a két másik úton szaladhattam el.
Kicsomagoltam a botot, és kivetettem a horgot. Kimondhatatlan boldogságot éreztem, mikor az úszó himbálózni kezdett a vízen. A víz zöld volt, mint az erdei fű, és halacskaillatú. A sekélyben békák brekegtek, a sörgyárban meg felhangzott a gépek zakatolása. Az úszó megremegett. Elmélyülten bámultam bele a vízbe, egyszerre csak rájöttem, hogy valami nincs rendben.
Felemeltem a fejem, és megdermedtem. A tó egyik partjárt halkan közeledett felém egy ismeretlen fickó. A másik vége felől meg egy másik. A vízbe hajítottam a botot. A lábam szinte megbénult. A tóra ránehezült a csend, hallottam szívem vészt harangozó kalimpálását. Aztán nekilódultam. Átugrottam a szivattyú káváját, és nekiiramodtam az iskolához felvezető útra. Ez volt a harmadik és egyetlen lehetőségem. Szedtem a lábam, és ismét felfigyeltem a városban honoló csendre. Nyilván az egész város figyelemmel kísérte futásomat, csaknem az egész város nekem drukkolt. A kastély ablakot nyitva voltak, németek néztek ki rajtuk messzelátókkal. A feljelentők ablakai is sarkig tárva voltak, csontos uracskák hajoltak ki rajta asszonykájukkal.
Nagy léptekkel szaladtam az utcán.
Befordultam az utolsó kanyarba. Előttem megjelent maga Záruba. Szétterpesztett lábbal állt az utca közepén, akárcsak azok a fekete gestapósok, akik néha szemlét jöttek tartani. Kezében volt az a rövid bot, amely gumibotra hasonlított. Az utcácska mindkét oldalán falak emelkedtek, sehonnan sem lehetett idelátni.
Megroggyant a térdem. Elkapta a karomat, vártam a botütést, és összegörnyedtem. De nem történt semmi. Ránéztem. Nyomatékosan rám parancsolt
- Kiabálj!
Először nem értettem.
- Na, kiabálj, a hétszentségit!
Megértettem. A kastélyablakok németjei és a feljelentők számára kellett kiabálnom. Ordítottam, ahogy egyszer egy disznót hallottam sivalkodni, amikor browninggal akarták megölni Ferdinand nagyapánál, és sem elsőre, sem másodikra nem találták el rendesen. Már igazából jajgattam, mint ahogy az előbb igyekeztem teljes gőzzel szaladni. Záruba a falnál állt, és csapkodta a levegőt a rövid, kemény bottal. Aztán megrázott, és azt mondta:
- Elég.
Álltunk egymással szemközt, és méregettük egymást. Mi ketten voltunk a legeslegutolsók ebben a városban. Ő az isten bélyegét viselte magán, én a felsőbbrendű emberekét.
- Hát apád? Ír a lágerből?
Megráztam a fejem.
- Hát a bátyáid?
Ismét megráztam a fejem.
Aztán Záruba úr a falnak támaszkodott, nyugodtan rágyújtott egy cigarettára, mintha egy fürdőhely oszlopcsarnokában volna, és hosszabb beszédet tartott:
- Ne járj többet az Öreg halastóhoz. Az Új halastó is szép. Közvetlenül a parasztházaknál horgászhatsz. Ott biztonságban vagy, nem lát meg senki. És azt hiszem, az Új halastóból való pontyok még finomabbak. De csak sötétben járj oda, amikor nem süt a hold.
Elképedve bámultam. Bólintottam, hogy úgy lesz.
Aztán hozzátette:
- Most már eredj, és sántikálj. Sántikálj egész hazáig, mint akkor, amikor először találkoztunk, és a füledig lehúztad azt a nagy sapkát, és sántikáltál, hogy fel ne ismerjelek. Tudod, akkor, amikor mustrálgattál, hogy nézek ki egyáltalán.
Rámosolyogtam. Az a mosoly volt az egyetlen, amit adhattam neki. Hallottam, amint azt mondja útravalóul:
- A tésztába pedig tegyél ánizst a pontyoknak. Azt szeretik, és hamar harapnak.
Sántikáltam felfelé az utcán.
Ő meg elindult lefelé az Öreg halastóhoz. Közben csapkodott a botjával, és azt a híres, szép német dalt fütyülte a Lily Marlenről. Tényleg szép dal volt, csak az volt a baja, hogy annyira szerették az SS-ek.
Mentem hazafelé, sántikáltam és mustrálgattam az Új halastavat. A pontyok estére feljöttek játszani a víz színéhez, és olyan nagy köröket csináltak rajta, mint egy kocsikerék, vagy mint a taliga kereke. Ezek a pontyok minden bizonnyal harapni fognak az ánizsos tésztára. Csak várnom kell egypár napot, amíg beállnak a sötét éjszakák.


Source of the quotationA halak jegyében, p. 121-124., Európa Könyvkiadó, Budapest, 1976

minimap