Neruda, Jan: Románc IV. Károlyról (Romance o Karlu IV. in Hungarian)

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu –
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
„Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína – dolej výš –
dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“
král Karel vesel káže.

„Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo –
toť první víno, které v Čechách zrálo –
aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili – král však náhle prsknul –
„To že je víno? tenhle kvas?
vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.

„Eh – vezu révu z Burgund sem,“
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
„a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li sklidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země – taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí –
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas –
mám já to bídu s vámi!“

Přec zase číši k ústům zdvih‘,
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen – aby marně nezahálel –
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk‘
a po jazyku válel.

„Ba je to bída,“ děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
„Mám žízní umřít? – na mou víru,
Ty‘s oslep‘, páže – nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? –
a dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku – již se nezarmuť –
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý –
a našel již v tom víně chuť.
Víš – zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas –
my, myslím, se už vpili!“

„„Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –
však kvete po svém, v osobité kráse –""
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice –
„„ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!““

Mint rendesen, kocsmázni ment
Károly király; a jó Bušek is meggyütt,
Bušek z Vilhartic. Ha ők isznak eggyütt,
Danájuktól a ház remeg.
„Hoci a serleget, de gyorsan,
És tele legyen cudarul!
Hadd tudja meg ma Bušek úr,
Hogy mi forr a cseh borban!

Bušek, e szőlőnedvben itt
A mi tavalyi napunk tüze lángol,
Mert ez az első termés cseh hazánkból.
No, markold meg, de mind kiidd!”
Hát már az első korty kiköpve:
„Ez bor? Ez inkább borecet!
Megüli gyomrod s eszedet!”
S lecsap királyi ökle.

„Én Burgundiából hozok
Tövet,” király így szónokol pörölve,
„És ez lesz itt belőle, ez a lőre!
Erre képes a cseh homok!
Fogadok, ültetnél barackfát,
Nem nőne más, kökény, fanyar.
S ha ki nevettetni akar,
Rózsával szegje vackát!”

„Ilyen a föld, ilyen a nép!
Az összes szentek csodákat tehetnek,
Fel sem tűnnék a kemény cseh fejeknek.
Örülj, te szent, ha bőröd ép!
Szalmacséplés minden, hiába,
Bármibe fogsz: egy kis idő,
És minden a fejedre nő.
Ezeknek légy királya!”

Hanem azért kupát emel,
Meghúzza újra, s azt lesi titokban,
Hogy a koma mit gondol róla ottan,
Mert nem dicsér és nem perel,
Hanem csak, épp hogy ne henyéljen,
Nyelvet a borba dug Bušek
És szájában forgatja meg
Ízlelgetéseképpen.

„Ezeknek légy...” – így a király,
Ám a szót magába s a borba fojtja,
Tán csak azért, hogy ne maradjon foltja...
És már-már mosolyog a száj.
„Mit, szomjan haljak itt? Hitemre,
Csapos, te alszol! Te suta,
Nem látod, üres a kupa,
Mert nincsen semmi benne!

Ne búslakodj, igyál, Bušek,
És halld, mit tanít a te bölcs királyod.
Mindenki tudja: rossz bort ki nem állok.
Emebben zamatot lelek!
Meg kell vizsgálni alapossan:
Ez a bor nem akármilyen:
Előbb üröm, aztán selyem,
Csak inni kell okossan!”

„Látod, király, ilyen a cseh!
Lelke mintha egy kissé durva lenne,
De ritka gyümölcs aromája benne.”
Már oda Bušek közönye,
Mert felvidámodott fölöttébb:
„Ismerd meg, ó, a népedet:
Egyszer kebledre öleled,
Nem engeded ki többé.”