This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Němec, Jan: Az orosz (Ruský člověk in Hungarian)

Portre of Němec, Jan

Ruský člověk (Czech)

(ukázka z povídky)    
    
Sergej seděl v prázdném kupé mezinárodního rychlíku a palcem přejížděl čalounění sedačky: vlas v jednom sklonu lesklý, ve druhém matný. Za okny ubíhala příměstská krajina skládek a skladišť. Ať na mě nikdo nečeká, ať mě nechají být. Mohl by jako dřív nechat všechny kufry na nádraží a jenom s rukama v kapsách rozepnutého kabátu vyjít do ulic, jež nikam nesměřují. Každé město se sice skládá z toho stejného, z čeho všechna ostatní, totiž z cihel, z jídla, z peněz, ze skla, z nedopalků, z mávání, z deště, ale každé je taky poskládané po svém. Sergej do těch plánů rád nahlížel přímo jako chodec, který zírá do výloh, do průjezdů a do dlouhých ulic, jež okamžitě mizely ve tvářích jednotlivých lidí, jakmile se těmi ulicemi vydal.
Každý ví, že ženy v ulicích cizího města jsou daleko krásnější. A nejen ženy, ale také děti, stromy, psi a obvykle i karoserie aut se víc lesknou. Drahý příteli, všechno je daleko krásnější, živější a barevnější, všechno září a přibližuje se, takže se brzo nedá dělat nic jiného, než ten pocit co nejrychleji zapít. Nějaký bar vždycky patřil k jeho poznávacímu okruhu jako tečna, díky které se z toho všeho mohl vymotat. Chodil tak dlouho, dokud se mu zdálo, že ještě vnímá všechno to nové, z čeho se cizí město tak svérázně skládá, a pak se schoval do nějakého potemnělého podniku, kde v sobě tu křídovou kresbu pečlivě zafixoval alkoholem.  
Potřeboval každé cizí město se všemi stromy, barvami, ženami a nedopalky přetlumočit na něco velmi známého, co nenahání strach ani touhu.
Někdy si říkal, proč nezůstane jen u té odpolední procházky, při které registroval všechny ty osvěžující drobnosti. Ale nechtěl se už nechat nachytat. Život vždycky zaštěrchá krasohledem, ale uvnitř jsou zavřené pořád ty stejné korálky. Kdysi přiložil oko a podivil se, jak je to všechno krásné, ale postupně zjistil, že to on sám je taky jenom jedna z těch korálek, se kterou zase třese někdo jiný, kdo se chce zrovna podívat, a tak dále, dále v nekonečném zřetězení přiložených očí a omlácených žeber. Z první procházky mu tak zbyl jenom poutavý obrázek v náprsní kapse kabátu, který ukazoval doma, pokud se někdo zeptal. A nakonec samozřejmě také ten pocit, který potřeboval úplně nejvíc, totiž že všechno je zase úplně stejné, a proto předběžně připravené, aby znova potkal Nastasju Filipovnu.     
    Brzdící vlak pozvolna chroupal pražce a Sergej tušil, že mu nedovolí aklimatizovat se tu po svém. Nedají mu dýchat ani napít a všechno se  okamžitě rozběhne jako podle bodového scénáře. Už to tak je, ubohý Sergeji, že jen co vystoupíš z vlaku, budeš hned muset nastoupit zase do jiného. A jediný, ke komu mezi všemi těmi cizinci pocítíš opravdovou blízkost, bude zase jenom Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Zaklapl pečlivě proškrtané a bohatě opoznámkované osmisetstránkové ruské vydání Idiota a díval se z okna vlaku na vysoké červenobílé komíny města, do kterého právě vjížděl.
    Herci skoro vždycky mlčí, dokud nedostanou do ruky text, a to je na nich koneckonců sympatické. Raději vedl dílny právě jen s hereckými ročníky, které pro žádného ruského režiséra není těžké získat. Zvlášť v Čechách, které ruské tanky nejdřív osvobodily, a pak navrch ještě jednou, jako když se osladí už oslazený čaj, takže je na vylití, se zároveň zachovala až překvapivá úcta k ruské herecké škole. Snad proto, že v ní často panovala větší disciplína než v ruské armádě a o trochu méně se improvizovalo. Věděl, že doteď se tu čte Stanislavskij, jméno Mejerchold zní jako zaklínadlo a kdekdo sepisuje výklady o Ejznštejnovi. Stál zkrátka na ramenech tolika obrů, že po nich mohl poskakovat jako holub po atlantech na fasádě.              
Jenže dílny se tentokrát měli účastnit nejen herci, ale také mladí režiséři a dramaturgové. A zvlášť ti se Sergejovi od začátku nelíbili – pro tu funkci není vlastně důvod důvod, otěže má držet v rukou jeden muž. Takový dramaturg, to je jako kdyby měl k sobě Stalin ještě druhého Stalina nebo Putin Putina. Co by si s nimi počali? Museli by je dát popravit nebo zavřít. A taky že se do Sergeje hned na úvodní besedě pustili.
– Proč dělat znova Dostojevského, když jsou přece i novější ruští autoři?
– A kteří?
– Třeba Bunin.
– Ten je podle vás nový? Jenže Bunin stejně není pro divadlo.  
– Tak Nabokov.
– Kdo tady řekl jméno Nabokov? Jak se jmenuješ?
– Pavel.
– Pavle, kdyby ses narodil jako Rus, chápal bys, že Vladimir Nabokov není ruský autor.
– Jak to, že není?
– Ne, to by nevadilo, že všechno napsal až v exilu. Dostojevskij taky psal v různých lázních po Evropě. Ale Nabokov nemá patřičnou hloubku a vážnost... Rozumíš? Dobře. Máte nějaké další návrhy, koho inscenovat místo Dostojevského?
Seděl ve velké zkušebně, která byla po obvodu zatažená černými šály, a židli si posunul z kruhu studentů trochu dopředu. Na nádraží ho samozřejmě čekali, co hůř místo tlumočnice, kterou si vždy zanášel do požadavků, na něj čekal od pohledu nudný tlumočník. Přítomnost muže na nástupišti mu tak zkazila náladu, že se okamžitě nechal odvézt do hotelu a vyšel z něj teprve až ráno.
Když ho před chvílí děkan oficiálně představoval, Sergej v duchu odhadoval, kteří z nich jsou tu herci. Jako režiséra ho žádní jiní příliš nezajímali, tušil, že budou leda na obtíž, a jejich infantilní námitky vůči Dostojevskému mu to hned potvrdily. Přátelsky přeskakoval očima z jedné tváře na druhou a tak z devadesáti procent si byl herci ve zkušebně jistý. Za ta leta už je poznal, ty oči, ze kterých proudí trochu víc jasu a očekávání, ty pěknější a souměrnější tváře, ta jakási celková vazkost látky. Hercům se obdivoval odjakživa: ne snad jejich charakteru, o tom neměl iluze, ale jejich – ano, to je to slovo – jejich ustrojení. Miloval herce a ještě o něco víc herečky, neboť ty v sobě onu dynamickou tvárnost, jež intuitivně rozumí druhému natolik, že mu ze sebe sama vykouzlí podobu i hlas, přechovávaly v čistší podobě. Sledoval je teď mezi ostatními jednu po druhé, zálibně a s úsměvem, který většinou hned opětovaly. Kterou z nich tentokrát učiní Nastasjou Filipovnou? Najednou se zase nemohl dočkat.       
Žádné další návrhy nepadly. Napřímil se na židli a ruce široce zapřel o kolena.
– Dobře, drazí přátelé, budeme tedy dělat Dostojevského, protože na Dostojevském se toho nejvíc naučíme. Záleží mi na tom, abyste to pochopili, i když souhlasit stejně musíte… Co se ušklíbáte, to je na Rusa vcelku pokrokový postoj! Ano, raději se usmívejte, tak je to lepší, tak se mi to líbí… Jak se jmenuješ, holčičko?
– Já jsem Julie.
– Julie? Opravdu? A už jsi – ?
– Ne, ještě ne. Ale všichni se vždycky ptají.
– Jistě. Ale stejně bych tě chtěl jako Kapuletovou vidět. A ty?      
– Kateřina.
– Tak pro mě budeš Káťuška… Já samozřejmě vím, že Dostojevskij se dělá neustále a že některým z vás může připadat vyčerpaný. Ptáte se, proč znova Dostojevskij? Ale položte si tu otázku trochu jinak: proč znova Dostojevskij? Ha! Jistě, na první pohled to vypadá jako ta stejná otázka, ale snad jste pochytili ten rozdílný důraz. Proč všichni na celém světě dělají stále znova Dostojevského? To je pravý smysl té otázky. Odpověď?
– Protože je to klasika bez rizika.  
– Ne, Pavle. Protože Dostojevskij je zcela výjimečný. Před několika minutami tu padlo jméno Vladimira Nabokova. Možná víte, že Nabokov neměl Dostojevského rád a posmíval se jeho stylu. Ano, Fjodor Michajlovič Dostojevskij nemá tak lehké pero. Přátelé! Díkybohu, že nemá, protože lehké pero neunese těžká slova. To je jako byste se chtěli stěhovat v kabrioletu! Nemůžete srovnávat význam Lolity – a teď se nesmím na žádnou z vás podívat – například s Bratry Karamazovými. Pokud chcete, srovnejte Karamazovce s Homérovou Odysseou nebo s Dantovou Božskou komedií, ale určitě ne s Lolitou. Není totiž náhodou, že Nabokov honil po světě motýli, kdežto Dostojevskij trpěl pro své přesvědčení ve vyhnanství a byl málem popraven. Bratři Karamazovi jsou největším románem všech dob. To neříkám já, to jen cituji výrok vašeho prvního prezidenta Tomáše Masaryka. Přiznávám, předem jsem si ho připravil.  
– Ale Masaryk byl v těchto věcech úplně stejný diletant jako Lenin.




Uploaded byBarna Otilia
PublisherDruhé město
Source of the quotationHra pro čtyři ruce, Druhé město, 2009
Publication date

Az orosz (Hungarian)

/részlet/
           
Szergej egy nemzetközi gyorsvonat üres kupéjában ült, és hüvelykujjával az üléshuzatot simította: az egyik hajlatban fényesek voltak a szálak, a másikban halványak. Az ablak mögött tovasuhant a lerakodóhelyekkel és raktárokkal tarkított vidék. Remélhetőleg senki nem vár majd rám, és nyugtom lesz. Minden bőröndjét a pályaudvaron hagyhatná, mint régen, és kigombolt kabátja zsebébe dugott kézzel nekiiramodhatna a sehova sem tartó utcáknak. Jóllehet minden város ugyanazokból az elemekből tevődik össze: téglák, kaja, pénz, üveg, csikkek, integetés, eső, mégis mindegyik sajátos elrendezéssel bír. Szergej szívesen tekintett bele ezekbe a tervrajzokba mint járókelő, aki megbámulja a kirakatokat, benéz az átjárókba és a hosszú utcákba, melyek azon nyomban elvesztek az egyes emberek arcában, amint nekivágott az utcának.
Egy idegen városban a nők mindig sokkal szebbek. És nemcsak a nők, hanem a gyerekek, a fák, a kutyák is, sőt még az autók karosszériája is fényesebb. Drága barátom, minden sokkalta gyönyörűbb, élettel telibb és színesebb, minden ragyog és a közeledbe férkőzik, nem lehet mást tenni, mint a lehető leggyorsabban alkoholba fojtani ezt az érzést. Mindig volt egy bár, ami felfedezőkörútja érintőjeként szolgált, melynek segítségével kiutat talált ebből az egészből. Addig bolyongott, amíg képes volt az újdonságokat érzékelni, amik egyedivé tették az adott várost, majd azt követően behúzodott egy félhomályos helyre, ahol gondosan felülírta alkohollal a krétával felvázolt ábrát.
Minden idegen várost annak összes fájával, színével, nőjével és csikkeivel le kellett fordítania magában valami ismerősre, ami nem kelt se félelmet, se vágyat az emberben.
Néha eltöprengett, miért is nem éri be a délutáni sétával, melynek során az összes üdítő apróságot észleli. De már nem akarta, hogy a bolondját járassák vele. Az élet rendszeresen forgat egyet a kaleidoszkópon, belül azonban mindig ugyanazok a kis kristályok vannak. Valamikor régen a szeméhez tette, és csodálkozott, hogy minden milyen gyönyörű, ám idővel rájött, hogy ő maga is egy a kristályok közül, amit valaki más ráz, aki szintén bele akar nézni a kaleidoszkópba, és így tovább az odatapasztott szemek és összezúzott bordák végtelen láncolatában. Így az első sétáról csak egy lenyűgöző kép maradt kabátja szivarzsebében, amit megmutatott otthon, ha kérte valaki. Na meg természetesen az érzés, amire a legnagyobb szüksége volt, hogy megint minden teljesen ugyanaz, tehát megtörténtek a szükséges előkészületek, hogy ismét találkozzon Nasztaszja Filipovnával.
A fékező vonat lassan ropogtatta a talpfákat. Szergej sejtette, hogy nem engedik majd, hogy a maga módján aklimatizálódjon. Levegőt se, inni se kap majd, és pontos forgatókönyv alapján beindul a gépezet. Ez már csak így van, szegény, szerencsétlen Szergej! Ahogy kiszállsz a vonatból, egyből felszállhatsz egy másikra. Megint Fjodor Mihajlovics Dosztojevszkij lesz az egyetlen, akit megannyi idegen között valóban közel érzel majd magadhoz. Becsukta a Félkegyelmű gondosan aláhúzogatott és megjegyzésekkel gazdagon ellátott, nyolcszázoldalas orosz kiadását, és a vonatablakból a feltárulkozó város magas, piros-fehér kéményeit nézte.
A színészek szinte mindig hallgatnak, míg kézhez nem kapják a szöveget, ami végül is szimpatikus bennük. Szívesebben tartott színházi műhelyeket csak színészévfolyamoknak, amit egy orosz rendező könnyen el tud érni. Főleg Csehországban, amit egyszer már felszabadítottak az orosz tankok, majd azt követően még egyszer, pont úgy, mint, amikor cukrot rakunk az előzőleg megédesített teába, és önthetjük ki az egészet; ugyanakkor továbbra is meglepő tisztelet övezte az orosz színművészeti iskolát. Talán, mert ott gyakran nagyobb volt a fegyelem, mint az orosz hadseregben, és kevesebbet is improvizáltak. Tudta, hogy itt a mai napig olvassák Sztanyiszlavszkijt, hogy Mejerhold neve varázsigeként hat, és hogy valaki elkezdte összegyűjteni az Eizenstienről szóló értekezéseket. Egyszóval annyi óriás vállán állt egyszerre, hogy mint a galamb ugrálhatott az oromzat egyik atlantájáról a másikra.
Csakhogy a színházi műhelyben most nemcsak színészek vettek részt, hanem fiatal rendezők és dramaturgok is. Szergejnek kezdettől fogva fenntartásai voltak velük kapcsolatban – nincs szükség erre a pozícióra, a gyeplőt egy embernek kell kézben tartania. Egy dramaturg olyan, mintha Sztálin mellett lett volna még egy Sztálin, vagy Putyin mellett még egy Putyin. Mit kezdtek volna velük? Nem lett volna más lehetőség, mint kivégezni, vagy bebörtönözni őket. És valóban, egyből neki is estek Szergejnek már a bevezető beszélgetésen.
Miért épp Dosztojevszkij, amikor annyi új orosz szerző van?
Mint például?
Például Bunyin.
Ő maga szerint új? Egyébként is, Bunyin nem színházba való.
Akkor Nabokov.
Ki mondta Nabokov nevét? Hogy hívnak?
Pavel.
Pavel, ha orosznak születtél volna, értenéd, hogy Vladimir Nabokov nem orosz szerző.
Hogyhogy nem az?
Nem, az még nem lenne probléma, hogy mindent száműzetésben írt. Dosztojevszkij is írt Európa-szerte különböző fürdőkben. Nabokovból azonban hiányzik a kellő mélység és méltóság... Érted? Jó. Van más ötletetek, kit vihetnénk színre Dosztojevszkij helyett?

Egy fekete drapériával körbekerített nagy próbateremben ült, székét kissé előrébb húzta a diákok köréből. A pályaudvaron persze vártak, sőt, még ennél is rosszabb: tolmácsnő helyett, ami mindig a kérései között szerepel, egy első ránézésre is unalmas tolmács várt rá. A peronon várakozó férfi úgy elrontotta a kedvét, hogy egyből a szállodába vitette magát, amit csak reggel hagyott el.
Mikor a dékán nem sokkal azelőtt hivatalosan bemutatta a diákoknak, Szergej azon gondolkozott, vajon kik a színészek közülük. Rendezőként más nem érdekelte, sejtette, hogy a többivel csak gondja lesz, és a Dosztojevszkij ellenes infantilis tiltakozásukkal meg is erősítették ebben a hitében. Barátságos pillantással végigmérte egyik arcot a másik után, és kilencven százalékos biztonsággal beazonosította a próbateremben a színészeket. Annyi év után már felismerte őket, a kicsit több ragyogást és várakozást a tekintetekben, a csinosabb, arányosabb arcokat, az anyag egyfajta komplett ruganyosságát. A színészeket kezdettől fogva csodálta: nem annyira a jellemüket, azzal kapcsolatban nem voltak illúziói, inkább – igen, ez a megfelelő szó – a viselkedésüket. Imádta a színészeket, és még azoknál is egy kicsit jobban a színésznőket, hiszen ők tisztább formában őrizték meg magukban azt a dinamikus változékonyságot, mely intuitíve érti a másikat annyira, hogy képes magából elővarázsolni a hasonlóságot és a hangot. Egyenként végigtekintett rajtuk a többiek között, gyönyörködve, arcán mosollyal, amit a lányok többnyire egyből viszonoztak. Kiből farag ezúttal Nasztaszja Filipovnát? Hirtelenjében megint tűkön ült, hogy megtudja.
Nem hangzott el más ötlet. Kiegyenesedett a széken, és szélesen kitárt kézzel a térdére támaszkodott.
- Jó, drága barátaim, akkor Dosztojevszkijt csináljuk, mert Dosztojevszkin tanulunk a legtöbbet. Fontosnak tartom, hogy ezt megértsétek, még ha nincs is más választásotok, mint egyetérteni velem... Mit vigyorogok? Ez meglehetősen progresszív álláspont egy orosszal szemben! Inkább mosolyogjatok, így már sokkal jobb, ezt szeretem... Hogy hívnak, kislány?
Julie.
Julie? Tényleg? Játszottad már - ?
Nem, még nem. De állandóan mindenki ezt kérdezi.
Bizonyára. De akkor is szívesen látnálak egyszer Capulet lányként. Na és téged hogy hívnak?
Kateřina.
Akkor nekem mostantól Kátyuska... Természetesen tisztában vagyok azzal, hogy Dosztojevszkij gyakran kerül rendezésre, és hogy némelyikőtök úgy érzi, elnyűtt téma. Azt kérdezitek, miért megint Dosztojevszkij? Tegyétek azonban fel a kérdést egy kicsit másként: miért megint Dosztojevszkij? He! Első látásra nyilván úgy tűnik, hogy a kérdés ugyanaz, talán azonban érzékeltétek az eltérő hangsúlyozást. Miért tér vissza mindenki újra és újra Dosztojevszkijhez? Ez a kérdés valódi értelme. A válasz?
Mert klasszikus, rizikó nélkül.
Nem, Pavel. Azért, mert Dosztojevszkij egészen különleges. Néhány perccel ezelőtt felmerült Vladimír Nabokov neve. Talán tudjátok, hogy Nabokov nem szerette Dosztojevszkijt, és gúnyolódott a stílusán. Igen, Fjodor Mihajlovics Dosztojevszkij nem könnyű tollú szerző. De barátaim! Istennek hála, hogy nem az, mert a könnyű toll nem bírkózik meg a nehéz szavakkal. Ez olyan, mintha cabrioletben akarnátok költözni! Nem lehet összehasonlítani a Lolita jelentőségét – és most nem szabad egyikőtökre se néznem – például a Karamazov testvérekével. Ha akarjátok, vessétek össze a Karamazov testvéreket Homérosz Odüsszeiájával, vagy Dante Isteni színjátékával, de semmiképpen se a Lolitával. Merthogy nem véletlen, hogy míg Nabokov pillangókat kergetett a világban, addig Dosztojiveszkij meggyőződése miatt száműzetésben sínylődött, és kis híján ki is végezték. A Karamazov testvérek minden idők legnagyobb regénye. Ezt nem én mondom, csak első elnökötöket, Tomáš Masarykot idézem. Elismerem, szándékosan előkészítettem.
De hisz Masaryk ezekben a dolgokban ugyanolyan dilettáns volt, mint Lenin.



Uploaded byBarna Otilia
Source of the quotationAz orosz/Hra pro čtyři ruce

minimap