Mácha, Karel Hynek: Máj (5.), Intermezzo II.

Stojí hory proti sobě,
z jedné k druhé mrak přepnutý
je, co temný strop klenutý,
jednu k druhé pevně víže.
Ouvalem tím v pozdní době
ticho, temno jako v hrobě.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozstupují -
v temné dálce, něco níže
kolmé skály k sobě blíže
než hory se sestupují,
tak že siným pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoří.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudý požár hoří,
dlouhý pruh v plamenné záři
západní rozvinut stranou,
po jehožto rudé tváři
noční ptactvo kola vedší,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul požár - bledší - bledší,
až se šírošíré nebe
noční rosou rozplakalo,
rozsmutnivši zem i sebe.

V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerních co krajin pění.
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

V kotouči jak vítr skučí,
nepohnutým kolem zvučí:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Jako listů šepotání
pode skálou při ozvěně,
znělo kolem bez přestání,
jednozvučně, neproměnně:
„Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ –

Zachvěly se lesy dalné,
ozvaly se nářky valné:
„Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“

Büszke bércek barna körben,
Hegytől hegyig felleg feszül
Széles, sötét mennyezetül,
Rajtuk nyugvó boltozatul.
Völgyszerte, lent, éjidőben,
Csend, setét, mint sírgödörben.
Ott, ahol a nagy hegyeknek
Völgye tátong felleg alatt –
Messzi éjben, mélyen alul,
Két nagy szikla összeborul,
Mindkettő a völgybe szakad,
S ahol hál a szürke felleg,
Magas, szoros kaput épít.
Kapu mögött, felleg alatt,
Bíbor tűznek lángja fénylik.
Hosszú csík csóvál a tűzből
Nyugatra ezernyi szikrát,
Széles ívet égre tűz föl,
Rajta éji vészmadárhad
Mint tüzes kapun süvít át,
S eltűnik a messzeségben.
Hamvad a tűz – sápad, sápad,
S most a széles, éji égbolt
Harmatot hintett a légben,
Lent a földön könnye szétfolyt.

Lennsötétlő völgy ölében,
Évszázados tölgy tövében,
Néma csapat ül nagy körbe',
Vállukon fehér palástjok –
Éji órán néma társak.
Mereven néz mind a földre,
Szó-szakadtan, hang-akadtan,
Megdermedve,  mozdulatlan,
Mintha volna önnön szobra.
Mintha éji táj dalolna,
Halk suttogás zokog halkan –
Mozdulatlan körből sóhajt
Halk suttogás, szakadatlan:
"A vezér meghalt! – A vezér meghalt!"

Mint ha örvénylő vihar nyög,
Dermedt körből zengő hang jött:
"A vezér meghalt! – A vezér meghalt!"

Mint ha lombok zúgnak karban
Visszhangvivő völgykatlanban,
Zúgott körben, szakadatlan,
Nem múlóan, változatlan:
"A vezér meghalt! – meghalt!! – meghalt!!!"

A mély erdők megremegtek,
Hangos jajszó zúgva zengett:
"Urunk meghalt! – meghalt!! – meghalt!!!"