This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Mácha, Karel Hynek: Május, Első Ének (Máj (1.), 1. zpěv in Hungarian)

Portre of Mácha, Karel Hynek

Back to the translator

Máj (1.), 1. zpěv (Czech)

Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
 
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
 
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
 
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko přes ní nahnuté
větýrek bílým šatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. –
Teď slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vodě hvězda s hvězdou hraje.
 
Jak holoubátko sněhobílé
pod černým mračnem přelétá,
lílie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se číle –
kde jezero se v hory níží –
po temných vlnách cosi blíží,
rychle se blíží. Malá chvíle,
a již co čápa vážný let,
ne již holoubě či lílie květ,
bílá se plachta větrem houpá.
Štíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoří.
Těm zlaté růže, jenž při doubí
tam na horách po nebi hoří,
růžovým zlatem čela broubí.
„Rychlý to člůnek! blíž a blíže!
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jenž pod ním svítí,
ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže.

Vzhůru po skále lehký krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváře bledé
za dub je skryta. – Vstříc mu běží,
zaplesá – běží – dlouhý skok –
již plavci, již na prsou leží –
„Ha! Běda mi!“ Vtom lůny zář
jí známou osvítila tvář;
hrůzou se krev jí v žilách staví.
„Kde Vilém můj?“

           „Viz,“ plavec k ní
tichými slovy šepce praví:
„Tam při jezeru vížka ční
nad stromů noc; její bílý stín
hlubokoť stopen v jezera klín;
však hlouběji ještě u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myšlenkou se baví,
že příští den jej žití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvěděl; on svůdce tvého
vraždě zavraždil otce svého.
Msta v patách kráčí jeho činu. –
Hanebně zemře. – Poklid mu dán,
až tváře, jenž co růže květou,
zbledlé nad kolem obdrží stán,
až štíhlé oudy v kolo vpletou.
Tak skoná strašný lesů pán! –
Za hanbu jeho, za vinu svou
měj hanu světa, měj kletbu mou!“
 
Obrátí se. – Utichl hlas –
Po skále slezl za krátký čas,
při skále člůn svůj najde.
Ten rychle letí, co čápa let,
menší a menší, až co lílie květ
mezi horami po vodě zajde.
 
Tiché jsou vlny, temný vod klín,
vše lazurným se pláštěm krylo;
nad vodou se bílých skví šatů stín,
a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“
V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“
 
Je pozdní večer první máj –
večerní máj – je lásky čas.
Zve k lásky hrám hrdliččin hlas:
„Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“
 



Source of the quotationKHM

Május, Első Ének (Hungarian)

Épp május első estje volt -
a legdrágább szerelmi nap,
szerelmes gerlehang dalolt
az illatos fenyők alatt.
Vágyról beszélt a halk moha,
a fa jajongta bánatát,
hogy sírt a csalogány dala! –
sóhajtottak a rózsafák.
Kis tóra hullt a bokrok árnya,
s úgy sírt, mint titkos fájdalom,
a part ölelte csillogón;
sok más világ fénylő sugára
kígyózott ott, mint égő csóva,
szerelem könnyeként lobogva.
S e világ mind, a fényes égen,
a szerelem örök templomában
találkozóra szállt serényen,
mint új szerelmesek szívében
a vágy, egymás felé, csodásan.
A telehold szép arca, ím, -
halványan fénylő s fénylőn halvány,
mint párját váró fiatal lány –
kigyulladt s rőt lett: rózsaszín -
s arcát a víz tükrén csodálva:
szerelmes lett önnönmagába.
Arrább meg fenyvek árnya ring,
egymáshoz lassan közeleg,
s mint vágyódó szerelmesek –
egymásra tárva karjaik –
eggyé válnak a szürkületben:
a fák árnya is egybelebben.
S még arrább mély-árnyu hegyek:
nyírfák ölelve tölgyeket,
hol est száll már a csermelyen –
a te időd ez, szerelem,
most minden lény forrón szeret.
 
Egy szép lány ül a tölgy alatt
a rózsaszínű alkonyatban,
ott lent, hol vízbe lejt a part,
és messze réved el riadtan.
A tó kékje lábára loccsan,
fák zöldje ring-esőz fején,
mind zöldebb, zöldebb lesz a fény,
s végül kilobban a távolban.
A partjatűnt sötét vízen
néz, néz a lány a messzeségbe,
a partjatűnt sötét vizen
kigyúl száz csillag égi mécse.
Szépséges lány, elbukott angyal
ül tavaszi amarant arccal,
mint halványan ragyog a szépség.
Mindent elvett egy óra tőle -
s gyönyörű fájdalmát rávésték
a percek, lám, a szenvedőre. –
 
Ma éppen, hogy húsz napja már…
Almokkal leng a néma táj.
Nincs már több fény: hamar kilobbant
a rózsaszínű ég a roppant
kék hegy fölött, eltűnve lassan.
„Nem jő, nem jő, várom, s hiába!
Jaj, mily nagy elbukásom ára!” –
sóhajt a lány szíveszakadtan,
a fájdalom, az járja át –
s a tó titokzatos jajába
vegyül a lány fájó sirása.
Könnyein csillagot agát-
villáma csikkan tündökölve,
s könnye hűlt csillagként a földre
hull, hull le, mindent elfonnyasztón.
 
Most fellebben a szikla mellett
s áthajlik rajta messzire;
szellőcske fújja, hűs lehelet
fehér ruháját, és szeme
távolba ring. Nincs könnye már,
keze elárnyékozni száll
szemét, mely messze elmerengett –
oda, hol a tó hegybe olvad,
hol vad tükrén sziklák lobognak;
csillag-lányt űz csillag-gyermek.
 
Miként ha száll hószín galamb a
fekete fellegek alatt -
mint vízililiom-csapat
a kék mélység fölött - suhanva
jő valami a víz taréján,
a hegység lába felől
némán jön, jön felé. Egy pillanatra
látszik: mint gólya száll a hűs habon –
nem galamb és nem vizililiom –
szélfútta hófehér vitorla.
Evező csap a kék habokba,
fodrot gyűrűz az alvó szélnek,
s a hegy feletti arany rózsák –
mik fenn a halvány égen égnek –
a vizet rőt aranyba vonják.
„Szállj, szállj, ladik, hátán a tónak!
Ez ő, e virág, e madártoll,
a kalap s a szem, mely alatta lángol!
köpenye is !” s kiköt a csónak.
 
Jön, jön felé a csónakos,
könnyű léptekkel, az ösvényen.
A lány pirulva, nagy serényen
a tölgy mögé bujik. S eléje
fut lelkendezve - bánatos
szív simul most a férfiére.
„Ó, jaj, szívem!” egy perce, s a hold
a férfiarcra ráhajolt -
vak rémület hasít a lányba:
„Hol az én Vilmosom?”
 
                         Amott –
egy kis toronynak árnya lóg
az égből rá az éji fákra
a képét a tó ölébe zárja –
a táj ráring a tó vizére;
az ott egy ablak vaksi fénye –
nézd csak, Vilmos ott ül mögötte,
és holnap búcsút mond örökre.
Megtudta vétked s megtorolta –
a csábítódba szúrta kardját,
s ezzel megölte édesapját.
Lesújt a bosszú nyaktilója!
Szörnyű, mily véget ér! - fura
bakó vár rá, s ha lefejezték,
kerékbe is törik - oda –
kötvén hozzá parázna testét.
Így vész az erdők rettegett ura! –
Vétked miatt szűlt bűnt az ökle,
légy átkozott, lány, mindörökre!”
 
Megfordul. - Nincs már több szava,
elmossa őt az éjszaka -,
s a parton várja lent a csónak.
Úgy száll, mint gólya száll az égen,
egy percre látni liliomfehéren
s a hegy mögött az éjbe olvad.
 
Hullám nem leng, sötétek a vizek,
az éj palástja kék -, szélén lila –
a víz fölött fehér ruha zizeg,
s körül a táj suttogja: „Jarmila!”
Sóhajt a mély: „Jarmila! Jarmila!”
 
Épp május első estje van -
a legdrágább szerelmi nap,
szeretni hív a gerlehang
„Jarmila! Jarmila!! Jarmila!!!”



Source of the quotationSzlovákiai Szépirodalmi Kiadó, Bratislava

minimap