Mácha, Karel Hynek: Budoucí vlasť

„Slyš, páže můj! proč smuten stojíš? –
Slyš, páže můj! – sem blíže pojď! –
Snad že se vlny mořské bojíš? –
O neboj se, pevná jest loď.
Slyš, páže můj! – darmo volání; –
On neslyší! – Co znamená
Ta touha tvá, to tvoje lkání?“–
„„Tam za mlhou snad vlasť je má!““

„„O patř! o hleď! co z moře klínu
V požár večerní vystoupá;
Polou to leží v mlhy stínu,
Půl to chová vlna skoupá.
O pane, hleď! v poslední záři
Jak zlatě soumrakem to hrá;
O jistě vlasti hledím v tváři,
O jistě! jistě! vlasť to má!““

„O páže můj, nechtěj tam zříti!
Darmo radostný budíš cit! –
Co pravíš vlastí svojí býti,
Jest jenom Lůny chladný svit;
Až vzhůru se nad moře zvedne,
Až poslední dne zhasne zář:
Obličej její touhou zbledne,
Jakou i tvoje zbledla tvář!“ – –

„Slyš, páže můj! – Kroky měsíce
Jsou daleko, v půl přešla noc! –
Proč rosí slza tvé zas líce? –
Jakého želu zas tě moc,
Mé dítě! moří?“ – „„Hleď, o pane!
Sotva to oko rozezná,
Co v bledé Lůny záři plane;
O jistě, jistě vlasť to má!““

„Čí jazyk tobě řečí zrádnou
Lhal vlasť, kterou teď hledá zrak? –
Ty nemáš, chlapče, vlasť nižádnou!
Co tam zveš vlastí, jest jen mrak.
A proto slyš! o slyš, pojď spáti,
Než líce z jitra zbarví den;
Snad že se ve snách budeš smáti
Vstříc vlasti své; sen jako sen!“

Poslechnul páže, odšel spáti.
Ještě nepřešel noci stín.
Pán vloží, pokoj chtě mu dáti,
Jej v lůžko chladné, v moře klín.
A nad ním jitro, večer vzplane,
Již však nezbarví jeho líc; –
On věčně, věčně nepovstane: –
Že hledal vlasť svou, neví víc.

„Apródom, hallj! Mi állsz merengve?
Hozzám, fiú! – Karod kitárd! –
Mit félsz, mi rettent? Tán a tenger? –
Ne félj, fiú, hajónk szilárd!
Apródom, hallj! – hiába hívás; –
Ő nem hall, nem hall! – Min borong
A vágyad, mit jelent a sírás?” –
„A ködön túl vár otthonom!

Ó, láss! Ó, nézd, a víz öléből
Az alkonypírban fel mi kel;
Félig a köd árnyába lép föl,
Félig a vízben tűnik el.
Nézd, uram! A haló sugárban
Vibrál az arany alkonyon;
Látom, látom, hogy ott hazám van,
Ott van, ott az én otthonom!”

„Ó, apródom, szemed ne fáraszd!
Örömöd lángja talmi láng! –
Amire azt mondod, hazád az,
Csupán a hideg holdvilág:
A tengerszint fölé kiérve –
Az alkonyfény ha véget ér –,
Fakul az arca vágyfehérre,
Mint arcodon a vágy fehér! – –

Hallga, halld! – Léptei a holdnak
Távoliak, már fél az éj! –
A könnyeid mivégre hullnak? –
Miféle gyászos szenvedély
Kínoz, gyermekem?” – „Nézz, uram, lásd,
Mi szemmel alig látható,
A holdfényben a lángiramlást,
Hazám biztosan ott van, ó!”

„Ki nyelve hazudta, mi csábít,
Mely álnok szó, mit űz a szem? –
Fiú, teneked nincs hazád itt!
Véld honod köd, nem haza, nem!
Hát hallga, halld: most hajcsi, ágyba!
Mielőtt arcodra a nap
Pírt festene, találj hazádra.
Álom kell? Nos, szép álmokat!”

Az apród hallgatott urára.
Még el sem múlt az éji árny,
S beteszi ura hűvös ágyba,
A tengerbe: jó puha ágy.
Odafent hajnal, alkony éghet,
Rá nem fest pírt a láthatár;
Álma örök, fel nem, nem ébred:
Hogy hont akart, nem tudja már.