Hachenburg, Hanuš: Terezín (Terezín in Hungarian)
Terezín (Czech)Ta troška špíny v špinavých zdech a kolem ta trocha drátu a 30 000, kteří spí. Kteří se jednou probudí a kteří jednou uvidí rozlitu svoji vlastní krev.
Byl jsem kdys dítětem - před dvěma lety To mládí toužilo pro jiné světy. Nejsem již dítětem – viděl jsem nach, teď jsem již dospělým, poznal jsem strach, krvavé slovo a zabitý den. To již je jiné než bubáci jen!
Avšak já věřím, že dneska jen spím, se svým že dětstvím se navrátím, s tím dětstvím tam jak s planou růží, jak se zvonem, který ze sna ruší, jak s matkou, která vadné dítě miluje nejvíc ženstvím zpitě. Jak hrozné mládí, které pase po nepříteli, po provaze,
jak hrozné mládí, jež v svůj klín si řekne: ten dobrým, ten zas zlým. Tam v dáli kdes spí dětství sladce, v cestičkách tam ve Stromovce, tam nad tím domem, kdes se sklání kde zbylo pro mne pohrdání, tam kdesi v zahradách a v květu, kde z matky jsem se zrodil k světu - abych plakal.
V plameni svíčky na pelesti spím a jednou snad již pochopím, že byl jsem hrozně malý tvor, zrovna tak malý, jak ten chór těch 30 000, jichž život spí, tam v Stromovce se probudí, otevře jednou oči své, a poněvadž mnoho prohlédne, tak usne zas…
|
Terezín (Hungarian)Mocskos szó, mocskos épület, szögesdrót körülötte, bent harmincezren alszanak, és egyszer majd, ha kél a nap, felébrednek, s látják alant elfolyni saját vérüket.
Kisgyerek voltam valaha, ennek már három éve, ki másféle szóra vár, gyöngédre, szépre, de már nem vagyok kisgyerek, gyűlölni megtanultam, már tudom, mi a félelem, felnőttem, van már múltam. Szennyes szavak, halott napok, Mumustól félni már ki fog!
Mégis hiszem, hogy most csak alszom, s fölnevet reggel gyermekarcom, mint édes, kicsi rózsabimbó; harang ébreszt, álomból hívó, s mint beteg gyermeket az ágyban, anyai kar ölelne lágyan. Élünk a bitófa tövében, fejünk felett hóhérkötéllel.
Hogy mondhatod a kisgyereknek: ez jó, az rossz, tedd meg, ne tedd meg? A gyerekkor ott messze szunnyad a fák között, végén az útnak, ott túl azon a régi házon, ami volt egykor boldogságom. Az volt kisgyerekkorom háza, ott hozott anyám a világra, hogy sírva sírjak…
Ágyam mellett gyertyák égtek, egyszer talán mindent megértek, oly kicsiny voltam akkor én, mint ez a költemény. A harmincezer alvó lélek Egyszer majd ott a fák közt ébred, szemét kinyitja, s mert lát annyi kínt, elalszik megint…
|