This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Hůlová, Petra: Nagyanyám emlékezete - II. (Paměť mojí babičce - II. in Hungarian)

Portre of Hůlová, Petra

Paměť mojí babičce - II. (Czech)

Ojuna se narodila za nejstrašlivější zimy co pamatuju. Venku skučel vítr tak mrazivej, že se s každym mrknutim musely víčka od sebe znova a znova odtrhávat, a někdy, když jsem musela za stádem a pak už jsem byla večer cestou domů unavená, každý to trhnutí víček jsem víc a víc oddalovala a chtělo se mi sednout si na sníh a usnout. Taky dírky v nose se lepily a bolestivě to tahalo za chloupky. To je při každý naší zimě, jenže tehdy, když se rodila Ojuna, to bylo mnohem horší.
Zvířatům se propadly boky a lidem tváře, takže i mláďata vypadaly jako starci a malý děti dospělí vůbec nepouštěli ven. Přivazovali je přivazovali k nohám postelí nebo je věšeli nad kamna do koženejch kolíbek, aby o ně nemuseli mít starost, když se vydali ovcím odhrabovat sníh.
Sněhu napadlo v zimě, kdy se Ojuna narodila, tolik, že se babička rozhodla zemřít, protože nevěřila, že takovou spoušť by mohla vydržet a tak celý ty tři nejhorší měsíce pospávala u kamen pod houněma, zatímco táta vařil kozím a ovčím mláďatům silnej horkej čaj s mlíkem, aby přežily. Velkej dobytek obvazoval starejma kůžema a křičel na koně, když viděl, že některej z nich už nechce žít. Dobrý koně, když umírali, tloukl tašůrem do zadku a do nohou, aby se postavili a pak je střílel, a Nara a já jsme se rychle běžely podívat, jak se umírající oči potahujou slepou blánou a slabiny se chvějou, jako by odháněly mouchy. Pak jsem si sundala rukavice a sahala koni na břicho, mezi zadní nohy, kde to bylo nejteplejší, abych se ohřála.
Nara mezitím běžela domů, protože babička křičela z postele, že máma rodí.
Ojuna byla neuvěřitelný dítě a máma se s ní moc tejdnů natrápila. Nebyla už nejmladší a neměla velkou radost, když zjistila, že nás bude zas o jednoho víc. Táta se těšil, protože si byl jistej, že teď už konečně mámě udělal kluka. Když jsme chodili to léto předtím po návštěvách, všude se naparoval a Ojunbatovi, který bydlí nedaleko od Batua a Davdžy, se smál, protože jemu se právě to jaro narodila šestá dcera a mámě mezitím rostlo břicho v němž, jak si táta představoval, dřímal budoucí Čingischán našeho rodu.
Teta Chiroko, která má, Burchan ví proč, japonský jméno a některý z naší rodiny k ní chodili, protože to byla šamanka, jen přikyvovala a táta věřil, že to vyjde. Ale když se Ojuna narodila, tak prohlásil, že Chiroko to tušila od začátku, jinak by tou hlavou tak nekejvala, a on že si to taky hned myslel, když viděl, jak je mámino břicho špičatý a jak pomalu roste.
Když měla máma břicho, měly jsme s Narou radost. Máma byla čím dál pomalejší a nemotornější a čím dál míň si nás všímala, táta byl věčně v horách se stádem a ona musela všechno doma zvládnout sama, protože s babičkou od tý doby, co zapomínala solit chůšůrový maso, přestala v domácnosti počítat.
Babička se někdy rozčilovala, protože máma jí bránila dělat její práce, nadávala mámě ve svým nářečí, jazykem západního národa, abychom s Narou nerozuměly, protože máma chápala i beze slov. Já jen nějak odtušila, že se to týká toho člověka, co nikdy nebyl Mongol a co ho máma milovala.
Když přišla mámina chvíle, byla tak strašlivá zima, že nás s Narou a Magi nemohli poslat ven a tak nikdy nezapomenu na první Ojunin pláč a mámino dojatý oddechování, když bylo potom. Koukat jsme se nemohly, a tak si ten večer a tu noc pamatuju jen ušima. Dlouhá tma a křik, a pak když svítalo, spaly už máma i s miminem sbalenym do těsnýho tvrdýho uzle, přikrytý skoro všema ovčíma kůžema, co jsme tenkrát měli, protože táta měl starost. A přestože se rodila jen holka, celou noc a den a noc topil bez přestání až se nám s Narou z toho horkýho těžkýho vzduchu plnýho kouře dělalo mdlo. Ven jsme ale moc nesměly, jen na záchod, protože táta se bál průvanu, aby mimino nenastydlo, a tak jsme spolu s Narou ležely v jedný posteli a hrály naše hry.
V pytlíku jsme neustále u sebe nosily hromádku ovčích kotníkovejch kůstek. Já červený a Nara nabarvený nažluto, abychom si je nepletly. Když jsme měly dobrou náladu, tak jsme je vytřeply na zem a hrály. Tehdy, když se Ojuna narodila, se stalo, že mi třikrát za sebou padnul na všech kůstkách velbloud a Nara se rozvzteklila a jedním rozmáchlým úderem dlaně kosti rozmetla do všech koutů geru. Tou ránou se mimino, který zrovna dopilo a skoro spalo, probudilo a spustilo neutišitelnej řev. Máma jim začla klepat nahoru dolu, aby se zklidnilo, a táta s křikem, průvan neprůvan, vystrčil Naru z geru ven mezi psy na mráz.
Jak bejvala takhle studená zima jako v roce králíka, když mezi nás přišla Ojuna, tak psi strašně vyváděli. Měli věčně hlad a celou noc vydrželi škrábat na dveře geru, ačkoli dobře věděli, že to teplo je jen pro nás, pro Mongoly.
Babička celou tu tehdejší Ojuninu zimu proležela. I v zimním dvojitym délu se třásla zimou a naříkala, že Magi málo topí, my s Narou jsme nanic a táta se večer vrací moc pozdě. Tak celý dny pospávala a poplakávala a já brzo ráno, když jsem jako ještě spala, slyšela, jak máma tátovi říkala, že babička se už oslav Novýho roku nedožije a kdo jí pak pomůže s přípravou těsta na búdzy. Těch musí každá rodina udělat aspoň pět tisíc, aby všechny návštěvy odešly s žaludkem těžkym jak břicho červencovejch zvířat, který celý dny jen stojej se skloněnou hlavou a bezustání se pasou.
Táta jen řekl, že babička vydrží, vzal si z věšáku sedlo a šel po svejch. Vůbec se na mámu nezlobil a mně se zase potvrdilo, že máma umí bejt zlá a krutá, když takhle o babičce může mluvit. Babička byla tátova máma a ne mámina, proto se možná s mámou tak často hádaly a máma většinou podle babičky máloco dělala dost dobře. Ale i jiný věci v tom byly. Babička možná viděla, co vidět neměla, věděla o tajnostech máminýho srdce.



Uploaded byBarna Otilia
PublisherTorst
Source of the quotationPaměť mojí babičce, Torst, 2002

Nagyanyám emlékezete - II. (Hungarian)

Ojuna az általam valaha is megélt legszörnyűbb télen született. Kint olyan fagyos szél süvöltött, hogy minden egyes pislantásnál újra és újra el kellett választani egymástól a szempillákat. Egyszer, mikor a nyáj után kellett mennem, este a visszafelé vezető úton már nagyon fáradt voltam, minden szempillatépést egyre csak késleltettem, és legszívesebben leültem volna a hóba aludni. Még az orrlyukak is összeragadtak, és fájdalmasan húzódtak a szőrszálaknál. Ez nálunk minden télen így van, de akkor, amikor Ojuna született, még ennél is sokkal rosszabb volt.
Az állatok oldala beesett, az emberek arca szintúgy, úgyhogy még az állatkölykök is vénnek tűntek, a kisgyerekeket meg egyáltalán ki sem engedték a szüleik a szabadba. Az ágy lábához kötötték vagy bőrből készült bölcsőkben a kályha fölé lógatták őket, hogy ne kelljen velük foglalkozni, amíg a juhoknak havat kotornak.
Azon a télen, mikor Ojuna született, annyi hó esett, hogy nagymamám elhatározta: inkább meghal, nem hitte ugyanis, hogy ekkora pusztítást túlélhetne. Így a három legádázabb hónap során a kályha mellett egy takaró alatt szundikált, míg apám erős, forró teát főzött tejjel a kecskegidáknak és a bárányoknak, hogy életben maradjanak. A nagyobb jószágokat régi bőrökkel takarta be, és üvöltözött a lovakkal, amikor látta, hogy némelyikük fel akarja adni. A haldokló lovaknak tasúrral a farára és a lábára vágott, hogy föltápászkodjanak, majd lelőtte őket. Mi meg Narával mindig rohantunk, hogy láthassuk, hogyan borítja be a haldokló szemeket a vakhártya, hogyan remeg a lágyék, mintha csak legyeket hessegetne. Aztán levettem a kesztyűmet, és a ló hasára, a hátsó lábai közé dugtam kezeimet, ahol a legmelegebb volt, hogy egy kicsit átjárjon a meleg.
 Nara mindeközben rohant haza, mert a nagymama kiabált, hogy anyánk szül.
Ojuna hihetetlen gyerkőc volt, anyám hosszú heteken át szenvedett vele. Nem volt már éppen fiatal, és nem repesett az örömtől, mikor kiderült, hogy eggyel többen leszünk. Apám viszont majd kicsattant a boldogságtól, mert biztos volt benne, hogy anyám végre fiút szül neki. Mikor előtte való nyáron vendégségről vendégségre jártunk, mindenhol pöffeszkedett, Ojunbatot pedig, aki Bat és Davdzsa közelében lakik, egyszerűen kinevette, mivel annak akkor tavasszal született meg a hatodik lánya. Anyámnak meg közben kerekedett a hasa, amiben – ahogy azt apám képzelte – nemzetségünk jövendőbeli Dzsingisz kánja szunnyadozott.  
Hiroko néném, aki Burhan tudja miért, japán névre hallgat, és akit családunk egyes tagjai néha felkerestek, merthogy sámán volt, szintén bólogatott, úgyhogy apám hitt a dologban. Amikor azonban Ojuna megszületett, kijelentette, hogy Hiroko már kezdetektől fogva sejtette, máskülönben nem ingatta volna így a fejét, és hogy ő is rögtön gondolta, látván anyám hegyes hasát, és hogy milyen lassan nő.
Mikor anyámnak nagy hasa volt, boldogok voltunk Narával. Anyám egyre lassabbá, nehézkesebbé vált, és egyre ritkábban figyelt ránk. Apám örökké a hegyekben volt a nyájjal, így anyámnak egyedül kellett végeznie mindent a ház körül, mert nagymama, amióta egyszer elfelejtette megsózni a húsúrhoz a húst, nem számított már a háztartásban.
Nagymama néha megdühödött, mert anyám nem engedte, hogy tegye a magáét, ilyenkor saját nyelvjárásában, a nyugati nemzet nyelvén szidalmazta anyámat, hogy Narával ne érthessük, mit mond, anyám meg szavak nélkül is tudta, miről van szó. Én valahogy sejtettem, hogy arról az emberről beszél, aki soha nem volt mongol, és akit anyám annyira szeretett.
Mikor eljött anyám pillanata, olyan csontig ható hideg tombolt, hogy nem küldhettek ki minket Narával és Magival, úgyhogy soha nem felejtem el Ojuna első könnyeit és anyám meghatott fellélegzését, amikor már túl volt mindenen. Nézni nem nézhettük a szülést, így mindenre csak a fülemmel emlékszem. Hosszú sötétség és kiáltás, majd mikor már hajnalodott, anyám és a szoros, kemény batyuba csomagolt csöppség együtt aludt az összes fellelhető birkabőr alatt, amivel akkoriban rendelkeztünk, mert apám féltette őket. És jóllehet csak lánya született, mégis éjt nappallá téve, megállás nélkül fűtött, mi Narával aztán rosszul is lettünk attól a füsttel teli, nehéz, forró levegőtől. Ki mégsem nagyon járhattunk, csak vécére, mert apám félt a huzattól, nehogy a kicsi megfázzon, úgyhogy egy ágyban fekve játszottunk Narával.
Egy zacskóban mindig egy halom birkabokacsontot hordtunk magunkkal. Én vörösre, Nara sárgára festettet, hogy ne keverjük össze. Ha jó kedvünk volt, kiszórtuk őket a földre és azokkal játszottunk. Amikor Ojuna született, megtörtént velem, hogy háromszor egymás után  minden csont a tevére esett, és Nara ezen annyira feldühödött, hogy tenyerének egy lendületes suhintásával szétszórta a csontokat a ger minden zugába. Erre az ütésre a kicsi, aki evés után volt és épphogy elaludt volna, felrezzent, és éktelen üvöltésbe kezdett. Anyám össze-vissza kopácsolt neki, hogy megnyugtassa, apám meg üvöltve – mit neki huzat! – kiutasította Narát a gerből a kutyák közé a fagyba.
Akkor, ezen a Nyúl évére jellemző hideg télen, amikor Ojuna a világra jött, a kutyák hihetetlen dolgokat műveltek. Örökké éheztek, és egész éjjel képesek voltak a ger ajtaján kaparászni, jóllehet pontosan tudták, hogy a meleg csak minket, mongolokat illet meg.
Nagymamám Ojuna egész akkori telét átfeküdte. Még a téli dupla köntösben is fázott, és panaszkodott, hogy Magi nem fűt eléggé, hogy mi Narával nem vagyunk jók semmire, apám meg túl későn jár haza esténként. Így napokon keresztül csak aludt és siránkozott, és egyszer korán reggel félálomban hallottam, amint anyám azt mondja apámnak, hogy a nagymama már nem éli meg az Újévet, és akkor ki fog neki segíteni elkészíteni a búdzhoz a tésztát. Abból pedig minden családnak legalább ötezret kell csinálnia, hogy az összes vendég úgy teletömje a bendőjét indulás előtt, mint júliusban az állatok, akik egész nap lehajtott fejjel legelésznek, és megállás nélkül rágnak valamit.
Apám csak annyit mondott, hogy a nagymama kibírja, majd leakasztotta a fogasról a nyergét, és ment a dolgára. Egyáltalán nem haragudott anyámra, én meg igazolva láttam nézetemet, hogy anyám rosszindulatra és durvaságra is képes, ha így tud beszélni a nagymamáról. Nagymama apám anyja volt, nem anyámé, lehet, hogy ezért veszekedtek annyit, és lehet, hogy anyám - a nagymama állítása szerint - ezért csinált bármit is olyan ritkán jól.  De azért más is lehetett a dologban. Lehet, hogy a nagymama olyat látott, amit nem kellett volna látnia, és ismerte anyám szívének titkait.



Uploaded byBarna Otilia
PublisherEurópa Könyvkiadó
Source of the quotationNagyanyám emlékezete, Európa Könyvkiadó, 2004
Bookpage (from–to)12-16
Publication date

minimap