Gellner, František: Pokoj s nábytkem

Šli světem v mladém horování
zprvu — a pak již bez zájmu.
U starých vdov a mladých paní
své žití tráví v podnájmu.

Na stěně z oprýskaných rámů
lhostejné hledí obrazy.
Na skříni plno knih a krámů,
jak je tam ruka nahází.

Zvědavě po pokoji dívá
se řada zaprášených bot
z pod lože, k lásky hrám jež zpívá
svůj rozladěný doprovod.

Vzdychati pohovka si zvykla.
A okno špatně zavírá.
Na chabých nohách stůl se viklá,
když ruka hlavu podpírá.

A duše pod okolí vlivem,
ztrácejíc radost z požitku
usíná v stesku zádumčivém
chátrajícího nábytku.

Vonultak ifjan-önfeledten —
előbb. Utóbb érdektelen.
Özvegyeknél, albérletekben
cammognak át az életen.

A falról, ó képkeretekből,
néznek közömbös emberek,
polcon könyv, limlom meredez föl,
ahogy épp odahányva lett.

Ki-kiles, csupa figyelem lesz,
egy porlepte cipősereg
az ágy alól, mely szerelemhez
nyikorog fals kíséretet.

Csak megszokásból nyög a dívány,
rosszul zárnak az ablakok,
az asztal hintázik, a hitvány,
ha rátámasztod homlokod.

Közöttük elsorvad a bútól
a lélek, élvezet se kell,
s a széthulló, rozoga bútor
letargiáján szunnyad el.