This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Dyk, Viktor: A patkányirtó (Krysař in Hungarian)

Portre of Dyk, Viktor

Krysař (Czech)

Krysař vracel se k Hameln. Neklid vypudil ho ze zdí města; ale mnohem dotěrněji ho tam vracel.
Krysař šel po kraji řeky. Tvořila záhyby, vinula se klikatě lesem, lukami a vrbovím.
V lese hrály si děti. Byla to děvčátka. Měla své panenky, panenky hrubé a neumělé. Laskala je a tiskla je na prsa, říkajíce něžně: „Mé dítě — —“
Krysař zadíval se na řeku. Loď Jörgenova plula po ní.
Na louce sekali sekáči trávu, která omamivě voněla.
„Jak se daří tvé ženě?“ ptal se druh druha ve chvíli odpočinku.
„Chválabohu, je zdráva. Chodí už; vše je v pořádku.“
„A dítě?“
„Zdrávo.“ A hlasem veselým a hrdým řekl tázaný:
„Je to hezký hoch.“
Krysař zadíval se na řeku. Loď Jörgenova se zpožďovala. Proud stával se silnějším.
Ve vrboví, na vykotlaných vrbách hřáli se dva starci na slunci.
„Bylo to mé poslední dítě a také to je mrtvo,“ řekl prvý smutně unaveným hlasem.
„Mé všechny děti žijí. Ale jako by zemřely,“ vzdychl soused na protějším pahýle.
A poposedl ze stínu, hledaje zimomřivě slunce, které uskočilo.
Krysař zadíval se na řeku. Lodici Jörgenovu nebylo viděti, přestože se zmírnil proud. Byl Jörgen unaven? Vzdal se zápasu?
Krysař šel. Jak dlouho jde, nevěděl, ale podle slunce dovedl poznati, že je pozdě. Schylovalo se k večeru. Jak dlouho půjde ještě? Také toho nevěděl; věděl jen, že nutno jíti, aby došel včas, nežli zavrou brány města.
„Mnoho štěstí, poutníku,“ řekl někdo. Krysař se ohlédl. Není to žebrák z brány? Ale kde by se vzal zde nebožák, který sotva od domu k domu se dovleče?
„Mnoho štěstí, poutníku,“ znělo to posměšně a vyzývavě ; ale nyní nebyl to starý a slepý žebrák, ale dlouhý Kristián, který volal.
Usmál se. Dlouhý Kristián je v krámě svého strýce: neopováží se bez důvodu opustiti Hameln. V Hameln neztrácí se lehkovážně den. Ale kdože to mluví za něho?
Ráno, na cestě sem, všemu rozuměl krysař: lidem, zvířatům, ptákům, listí a vodě. A nyní že by neslyšel než posměšný a vyzývavý hlas?
A cože činí nepokojným jeho hrdé nitro? Krysař jde, kam chce, stane, kde chce, a odejde, kdy chce. Byl by opravdu zajat?
Sáhl hrdě po své píšťale. Zajisté, je zde. Nevzal mu ji nikdo a je bezpečen sebou, dokud jí vládne. Neztratil nic na své moci. Pouze —
Pouze klidu nemá krysař. — Blíží se večer. Vrátí se včas? Neuzavřou mu brány města?
Co by to znamenalo pro krysaře? Je mu tak nutno přespati v Hameln? V městě před krátkým časem ještě mu cizím? Mnoho zemí a mnoho měst prošel krysař, a k žádnému, opustiv je jedenkrát, nebyl puzen tak neodolatelnou mocí. Krysař chce se'vzbouřiti a opravdu se vzbouří. Usmyslí si přespat venku. Položí se opravdu do měkké trávy. Noc je vlažná a krásná. Chce viděti hvězdy, chce býti daleko lidí!
Leží v trávě, ale země začíná ho pálit a neklid se stupňuje. Krysař je poražen. Vstává.
A jeho porážka bere na sebe masku vítězství. Snad že by se nebál vrátit se do Hameln! Kdože může zapovědět návrat? Má ještě své účty vyříditi s ledakým. Jsou tu, dejme tomu, Frosch a Strumm. Jsou tu všichni konšelé. A je tu dlouhý Kristián — —
Proč vzpomíná na dlouhého Kristiána? Co má co činiti s tímto? Je mu lhostejný jako kámen u cesty, který jsme minuli. Nezná ho a nechce ho znáti. Proč se vrací stále mu na mysl?
A proč jeho myšlenky vracejí se k domu, který opustil ráno? Neměl ho opouštěti nebo neměl se vraceti. To je jasné. Krysař dovede prese vše jasně mysliti.
Rychleji, rychleji kráčí krysař. Ale krok jeho není tak lehký, jako byl ráno. Sedmimílové střevíce zmizely nebo ztratily svou moc. Krysař, zdá se, jde jako všichni ostatní lidé. Jde jako konšelé z Hameln. Jde jako Kristián. Jenomže trochu zrychlil krok. To není hodno konšelů. Kristián spíše smí si to dovoliti, čeká-li bohatý zákazník.
Ale zákazník nečeká krysaře. Nečeká ho snad vůbec nikdo.
A přece vrací se krysař do brány města Hameln.
Je ještě otevřeno, bohudík. Krysař rozhlédl se: žebráka tu nebylo. Odplazil se domů?
„Mnoho štěstí, poutníku.“ Jak ho pronásledovala tato bezvýznamná slova! Jakým posměchem ho šlehala. Proč posměch?
Není radno smáti se krysaři. Občané v Hameln nyní většinou spí; ale mohli by býti probuzeni k něčemu málo příjemnému.
Tak rozumuje krysař; a zatímco rozumuje, zavírá se s rachotem za jeho zády brána města.
Krysař se ohlédne — Brána zavřena — A jemu připadá, jako by se za ním zavírala nastražená past! 


A patkányirtó (Hungarian)

A patkányirtó ment vissza Hamelnbe. Nyugtalanság űzte ki a város falai közül, de még kínzóbb nyugtalanság űzte vissza.
A patkányirtó a folyó mentén haladt. A folyó szeszélyesen kanyargott, erdőn, réteken, füzeseken át.
Az erdőben gyerekek játszadoztak. Kisleányok. Mindegyiknek volt babája, ügyetlen kézzel varrt, ormótlan babája. Dédelgették a babájukat, keblükhöz szorítatták, és gyengéden így szólongatták: Gyermekem...
A patkányirtó a folyó felé nézett. Ott úszott Jörgen csónakja.
A rétet kaszálták. A fű bódítón illatozott.
- Hogy van a feleséged? - kérdezte társától az egyik kaszás a pihenés perceiben.
- Hál’ istennek, meggyógyult. Már fönt jár. Minden rendben van.
- Hát a gyerek?
- Egészséges. - És akinek a kérdés szólt, vidáman és büszkén hozzátette: - Remek fickó.
A patkányirtó a folyó felé nézett. Jörgen csónakja lassult. Erősebb lett a sodrás.
A füzesben, egy-egy odvas fűzfán, két üregember sütkérezett a napon.
- Az utolsó gyerekem volt, és most ez is meghalt - mondta az egyik szomorú, fáradt hangon.
- Az én gyerekeim mind élnek. De mintha meghaltak volna - sóhajtott a szemközti fán a másik.
És dideregve, meleget keresve átült az árnyékból a napra, mely mindegyre továbbment.
A patkányirtó a folyó felé nézett. A sodrás gyengült, mégse látszott Jörgen csónakja. Elfáradt Jörgen? Feladta a küzdelmet?
A patkányirtó ment. Nem tudta, mennyi ideje megy, de a nap állásából látta, hogy későre jár. Közeledett az este. Milyen sokáig megy még? Nem tudta; csak azt tudta, mennie kell, hogy még kapuzárás előtt visszaérjen a várasba.
- Jó utat, vándor - szólt valaki. A patkányirtó körülnézett. Nem a kapuban ülő koldus volt az? De hogy kerülne ide, szegény nyomorék, mikor alig vánszorog el egyik háztól a másikig?
- Jó utat, vándor - hangzott gúnyosan és kihívón. Most nem a vén, vak koldus szólt, hanem Hosszú Krisztián.
A patkányirtó elmosolyodott. Hosszú Krisztián ez idő szerint ott leledzik nagybátyja boltjában. Ok nélkül nem meri elhagyni Hamelnt. Hamelnben senki se vesztegeti könnyelműen az időt. De akkor ki szól Hosszú Krisztián hangján?
Reggel, idefelé jövet a patkányirtó mindent értett; értette az embereket, az állatokat, a madarakat, a lombokat, és értette a vizet. Most pedig ne hallana mást, mint ezt a gúnyos és kihívó hangot?
S mi nyugtalanítja büszke lelkét? A patkányirtó oda megy, ahová akar, ott áll meg, ahol akar, és akkor távozik, amikor akar. Valóban foglyul ejtették?
Büszkén a sípjáért nyúlt. Igen, itt van. Nem vette el senki, s amíg a síp megvan, nem kell aggódnia. Semmit se veszített hatalmából. Csak...
Csak a nyugalma nincs meg a patkányirtónak... Közeledik az este. Idejében visszaér? Nem zárják be előtte a városkaput?
Mit jelentene ez a patkányirtónak? Olyan fontos, hogy Hamelnben éjszakázzék? Abban a városban, mely nem sokkal ezelőtt még idegen volt neki? A patkányirtó sok országot, sok várost bejárt, de miután egyszer távozott, egyikhez se bilincselte semmi ilyen ellenállhatatlan erővel. A patkányirtó lázadni akar, és fel is lázad. Úgy határoz, hogy a falakon kívül tölti az éjszakát. Csakugyan lefekszik a puha fűbe. Az éjszaka langyos és gyönyörű. A patkányirtó a csillagokat akarja látni, távol akar lenni az emberektől!
Fekszik a fűben, de csakhamar égetni kezdi a föld, és a nyugtalansága fokozódik. A patkányirtót legyőzték. Feláll.
És veresége a diadal álarcát ölti magára. Csak nem fél visszamenni Hamelnbe? Ki tilthatja meg neki, hogy visszamenjen? El kell még számolnia egyesekkel. Példának okáért Froschsal és Strumm-mal. A tanácsurakkal. Meg Hosszú Krisztiánnal...
Miért jutott eszébe Hosszú Krisztián? Mi dolga vele? Annyit se jelent neki, mint úton a kövecs, amely mellett elhalad. Nem ismeri, és nem is akarja ismerni. Miért jut mégis újra meg újra eszébe?
És a gondolatai miért térnek vissza ahhoz a házhoz, melyet reggel elhagyott? Nem kellett volna elhagynia, vagy nem kellene visszamennie. Ez nyilvánvaló. A patkányirtó tud még világosan gondolkodni.
A patkányirtó gyorsan, mind gyorsabban lépdel. De a járása már nem olyan könnyed, mint reggel volt. A hétmérföldes csizma eltűnt, vagy elvesztette varázserejét. Amint látszik, a patkányirtó úgy mozog, mint a többi ember. Mint a hamelni tanácsurak. Mint Krisztián. Csak valamelyest gyorsítja lépteit. Ez pedig nem méltó tanácsurakhoz. Krisztián már inkább megengedheti magának, ha gazdag vevő várja.
A patkányirtót nem várja gazdag vevő. Talán senki se várja.
A patkányirtó mégis visszatér Hameln falai közé.
A kapu, hála Istennek, még nyitva van. A patkányirtó körülnéz; a koldus nincs a kapuban. Hazavánszorgott?
„Jó utat, vándor.” Mennyire üldözték e semmitmondó szavak! Mekkora gúnnyal verték arcul! Miért?
A patkányirtóval nem tanácsos gúnyolódni. Hameln polgárai most többnyire alszanak; de megtörténhetne, hogy kevéssé kellemes eseményre ébrednek.
Így morfondíroz a patkányirtó; s miközben morfondíroz, döngve bezárul mögötte a városkapu.
A patkányirtó hátrapillant... A kapu bezárult... Úgy érzi, mintha csapda fedele zárult volna le fölötte. 


Source of the quotationViktor Dyk: A patkányirtó, p. 67-71. o.

minimap