Dyk, Viktor: Debt due (Dluh chce se splatit in English)

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,
že přijde den, kdy nebudem’ to míti?
Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.
Pro matku dítě nemá dosti času.
Co činí matka, je tak samozřejmé.
Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.
Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.
A potom v chvíli mrazivou a bědnou
zavrou se oči matky, tolik bdělé.
Dluh chce se platit. Není věřitele.

We take for granted; who indeed feels, clear,
the day will come, when we shan’t have what’s here?
So many ways to go, one thing, another.
The child does not have time enough for mother.
We take what mother does, blasé, unthinking.
She’s glad to make us feel she’s not for thanking.
We tell ourselves: We’ll make time to remember.
Then, in a moment chilling, woeful sombre
the mother’s eyes close that were watchful, tender.
There is a debt we’d pay. But there’s no lender.