Dyk, Viktor: The timid girl (Bázlivá in English)

Žel, to jsem viděla, co lidé láskou zvou,
smrtelný zápas egoismů dvou,
jež nepřejí si víc ani míň,
než „Má buď!“ – „Můj buď – ne-li, tedy zhyň!“

A já přec čekala den, týden, měsíc, rok?
po měkké pěšině že půjde dobrý krok,
že z dálky modravé se kdosi objeví,
jenž srdce dobré má a dobré úsměvy.

A já o jiné lásce snila jsem,
jež život nebere, leč život dává.
Snila jsem tolik nedočkavá
a procitla jsem ze sna úžasem.

Je pusto, pozdě. Polekaná jdu,
po pěšině jdu v slunce západu,
neb viděla jsem v prachu šedých cest,
co láskou zvou, a ne co láska jest.

Sadly, I’ve seen what people pass for love,
in mortal combat as two egos shove,
wanting no more, no less, only to vie,
“Be only mine” – “No, you be mine – or die!”

Did I not wait all day, week, month, year long?
down the soft path to hear strides firm and strong,
a figure nearing from the far blue haze,
with a fine heart, and heartfelt smiling ways.

Of my own kind of love I dreamed, alack,
not draining life away, but life imbuing.
I dreamed so restlessly, impatient, ruing,
awoken with a start, taken aback.

It’s barren, late. Daunted, my way I go,
along the path, toward the sunset glow,
for I have seen revealed in grey trail dust
not what love is, but what for love they’ve passed.