This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Bridel, Bedřich: Co Bůh? Človĕk?

Co Bůh? Človĕk? (Czech)


Já jsem dejm, vítr, pára,
z semena spolu smíšený,
krátký den, a dnův čára,
zrozen jsem z života ženy:
tys propast, z nížto všeho
všech všudy věcí zrození,
rod jednoho každého,
život první i poslední.
Já jsem pařez, mech shnilý,
všecken tvrdý a zdubělý,
z hlíny ruce slepily
mě tvé, tupý, neumělý:
tys pevnost hlubokosti,
podpora jsi země svatá,
duch světa od věčnosti,
všech všudy věcí podstata.
Kapka rosy tekoucí,
krůpěje ranní, jedinká,
prázdný ořech padoucí,
pomíjející bublinka:
tys pak slunce bez rána,
mou nádobu naplňuješ,
jenž tebou bývá plná,
s ní se sám obveseluješ.
Já jsem vejražek pletli,
z šťavy květ jsem mladý polní,
můj život velmi rychlý,
k hrobu mně brzy zazvoní:
ty pak kuješ kamýnek
z hnisu, z rosy, a z krůpěje,
duši drahý prstýnek,
můj se rod odtud sem leje.
Já popel, prach, a bláto,
trupl země, a hnůj shnilý,
ty sem přidáváš zlato,
činíš můj nástroj spanilý:
co jsi, ó Bože svatý?
coť mám před tebou řeknouti?
Tvou jsem, ach, láskou jatý!
Smím-li jen k tobě vzdechnouti?
Já jsem bída neřestí,
chudoba, samé žebrání:
tys poklad, pouhé štěstí,
všeho dobrého oplejvání:
tys původ všeho dobrého,
tys poklad velmi podivný.
Já kořen všeho zlého,
mrzký, nestálý, pochybný.
Co teď, co budoucího,
ty jsi všeho povědomý,
já jsem srdce tupýho,
sám svého nepovědomý.
Tys smysl, rada všeho,
neomylná prozřetedlnost:
já pak pychu zlostného
všecka všudy ošemetnost.
Tys propasti dno,
svršek, já nejmenší krůpějička:
ty jsi slunce okršlek,
já jeho malá jiskřička:
ty jsi květu samý květ,
já jsem jen pejří polední,
rosy's rosa, nový's svět,
já pak bublínka večerní.
Já mlha, mráz, kruh ledu,
tys radosti neskončenost,
náchylný k bídám, k pádu,
tys pak pevná trvánlivost.
Já jsem kroužek bolesti,
ty jsi stalo-stalá pevnost,
já jsem kolo žalosti,
ty jsi neskončená radost.
Já kvílení, bublání,
tys zpěv, zvuk, pěkné varhany,
toužení, naříkání,
proníkáš na všecky strany:
tys světlem, já temnosti,
já bláto, a tys čistota:
tys milost, já tesknosti,
tys bezpečnost, a já psota.
Ty jsi sladkost, a já jed,
tys lahodný, já kyselý;
já žluč, hořkost, a tys med,
já smutný, a tys veselý:
já nemoc, tys zhojení,
já zimníce, tys uzdravení:
já hřích, ty odpuštění,
já nepravost, tys spasení.
Já škaredý, tys pěkný,
já zlost, a tys oslavení:
já mrzký, tys počestný,
já půtka, tys svítězení,
já bitva, tys můj věnec:
já práce, tys má odplata:
tys potejkání konec,
tys odplata drahá zlata.
Tys perla, kment, hedvábí,
tys božská, hrozná velebnost,
ta k sobě všecko vábí,
neobsáhlost, neskončenost:
já pak jáma, sklep, co jsem?
jsem potvora nepravosti:
já kazichléb jen co jsem?
hra všelijaké marnosti.
Já nad peří létavé,
i nad vítr jsem marnější,
nad ty prášky mihavé,
i nad prach jsem vrtkavější:
já jsem nadutá pěna,
v štěstí jsem nejvyskočnější,
potom když je proměna,
v neštěstí nejzlobivější.
Já nad oteklé vředy,
i nad hnůj jsem ohavnější:
všecken zapuchlý, bledý,
nad jed i mor ohyzdnější.
Já jsem samý pouhý vřed,
umrlčina zpráchnivělá,
puch, hnůj, hnis, jizlivý jed
pro svrab oplzlého těla.
Já jsem hříchův kaliště,
samá a pouhá shnilota,
červ, pouhé smradlaviště,
neřest, nouze, bída, psota.
Mě rak ohyzdný zžírá,
já jsem jednom nakažení,
v němž se hnis a hnůj zbírá,
smrti jisté předzvědění.
Já jsem zakrytou skrejší hadův,
jenž se ve mně plazí,
já, v němž jako v peleši,
rádi zlí duchové vězí:
já jsem pekla pochodně,
věčně vždy hořící svíce,
neskončeného ohně
pokrm, potrava a píce.
Já semotám motání
jako vichr se točící,
pracné pavoukův tkání,
tělo se rozpouštějící:
já mám se klást na máry,
živ jsem s neveselou duší,
pára, blesk i požáry,
opustí i tovaryši.
Já vání a mráz ranní,
jenž se hned sluncem rozpálí,
já jsem červův snídání,
v rubáš mě brzy obalí,
já jsem sám červ ničemný,
co zem préč někam odloží.
Bez zbraně, nah, mizerný,
já jsem jen smrti podnoží.
Já jsem přivřená v těle
mrzkost se vší ohyzdností,
mé tělo bude vcele
zeměplazům za dědictví:
já jsem velmi laciný,
nedali by za mě halce,
poněvadž jsem vzat z hlíny,
nedali by ani malce.
Já nad slámu, květ, seno,
jako pléva jsem laciný,
i nad žabí plemeno,
špatnější i nad luštiny:
já pravdy stín zatmělý,
nejsem nětco, než nijakost,
já jsem šat, střep zetlelý,
mrcha, mrva, kůže a kost.
Moucha, červ, slabý proutek,
aneb co je lehčejšího,
chlup, nebo vlny chloupek,
neb co můž být špatnějšího.
Slovem nic jsem, i mýně,
nebo poněvadž Bůh jest všecko,
já jsem jalové símě,
tráva, larva, sen a seno.
Ó Bože můj, ach co jsem?
zdali se mně jen nětco zdá:
že jsem? jsem-li? neb co jsem?
Nevím, jsem-li, čili se zdá:
jsem, jsem než od samého,
jsem, Bože, jsem, než od tebe,
ne od sebe samého,
od tebe, jenž's stvořil nebe.
Nic nejsem, ani stínu
stín, ani nějaká barva,
nic nejsem, pro mou vinu,
ňáké zdání, ňáká larva.
Neb jestli mě tvářnosti
zbaví Bůh, tehdy znamení
ani stínu jakosti,
ani nebude myšlení.


PublisherTorst, Praha
Source of the quotationBásnické dílo

Micsoda az Isten? Micsoda az ember? (Hungarian)


Én füst, pára, szél vagyok,
elegy magvukból születtem,
élek pár rövid napot,
hordott asszony méhe engem;
te világ forrása vagy,
ami élő, te teremted,
minden belőled fakad,
vagy a vég és vagy a kezdet.

Én rönk vagyok, tört faág,
gyér moha, reves fakéreg,
kezed agyagból csinált
engem, együgyüt, idétlent;
te földnek vagy oszlopa,
élő és élettelen szent
lényege és ősoka,
örök lelke mindeneknek.

Vagyok én hajnali ég
illanó harmatja, néha
elpattanó buborék,
lyukas dió könnyű héja;
reggel nélkül vagy te nap,
belém, edényedbe áradsz,
belém töltöd magadat,
örömöd abban találod.

Én gyönge virág vagyok,
nem sok érő ércdarabka,
gyertyám gyorsan ellobog,
kondul már lelkem harangja;
te kovácsolsz, alakítasz
gennyből, vízből sziklaszálat,
azt az édes gyűrűt is,
honnan nemzetségem árad.

Én rög vagyok, hamu, por,
torha trágya, görbe sárdomb,
és te aranyat hozol,
késem élezed, megáldod;
mi vagy te, én Istenem?
Hogy menjek színed elébe?
Betölt a szent szerelem.
Hozzád sóhajom felér-e?

Nyomorult semmitlen én,
erkölcstelen gyáva koldus,
te a jóság, az erény,
oly pompás, oly boldog, oly dús.
Jónak bő forrása te,
fogyhatatlan drága kincsem,
én a rossznak gyökere,
hűtlen, kinek hite sincsen.

Teelőtted nincs titok,
múlt, jövendő - nyitva minden,
de én semmit sem tudok,
nekem eltompult a szívem.
Te teremtő értelem,
mindenek tévedhetetlen
végzete vagy, de nekem
álnok gőg lakik szivemben.

Mélység, magasság te vagy,
én a mélység csöppnyi csöppje,
te a teljes déli nap,
én meg egy szikra belőle;
én csak réti gyom vagyok,
te virágnak vagy virága,
új világ vagy, harmatok
harmatja, én esti pára.

Én köd vagyok, jégszilánk,
te öröm vagy, véghetetlen,
én esendő, te szilárd,
állandó és rendületlen,
erődöm vagy és erőm,
én bú holdudvara, bánat,
te a végtelen öröm,
én kútja szomorúságnak.

Én a nyögés, hebegés,
te az ének, messzehangzó,
hullámtó vágy, lebegés,
orgonahang, tiszta jajszó;
én a sötét, te a fény,
én a sár, te a fehérség,
te üdvösség, bánat én,
te a biztos, én a kétség.

Te édes, én savanyú,
te vagy jóíze a méznek,
te víg vagy, én szomorú,
keserűség, epe, méreg;
te ép vagy én meg beteg,
te megváltás, gyógyulás vagy,
én a rossz cselekedet,
én a bűn, te a bocsánat.

Én gonosz, te kegyelem,
te a szép és én a csúnya,
én csata, te győzelem,
minden igaz igaz útja,
én a harc, te a babér,
én a munka, te a szándék,
én a küzdés, te a cél,
jutalom arany ajándék.

Te gyöngy vagy, brokát, selyem,
félelmetes és magasztos,
határtalan, végtelen,
mindent te vonzasz magadhoz;
kenyérpusztító here,
az vagyok én! - pince gödre,
hiúság játékszere,
nemtelenség torzszülötte.

Elfolyó futóhomok,
semmibb a szálló pihénél,
széjjelpergő por vagyok,
foszló, ingatag, sekély szél,
elpukkanó hab, aki
szerencséjében vigan van,
de a vészt nem állja ki,
kétségbeesik a bajban;

undorítóbb vagyok én,
mint a dögvész, mint a sárga
halál, mint a kelevény,
és büdösebb, mint a trágya,
merő fekély, csupa seb,
oszló hulla, csupa féreg,
ganénál is bűzösebb,
maró genny, fekete méreg:

Erkölcstelen, nyomorú,
kicsinyes, szegényes, ocsmány
rothadtság, bűzhödt odú,
bűnök fertőztette posvány.
Rajtam rút rák foga rág,
kór testemben felgyülemlik
a genny, gané, s a halált
bizonyosan megjelentik.

Bennem lakik a gonosz,
búvik belém, mint vacokba
a rossz lélek, itt toroz,
vagyok kígyó, béka odva;
ördög mécse, lobogok,
gyehenna gyertyája, égek,
pokol fáklyája vagyok,
étke végtelen tüzének.

Én csak forgok körbe már,
mint a forgószél, tekergek,
mint a pók szövötte szál,
mint a tűz gyötörte testek;
feküdnék halottas ágyra,
élek vigasztalan: ím,
a villám, a tűz, a pára –
mind elhagytak társaim.

Szél vagyok, hajnali dér,
felszív tüstént a nap engem,
pályám hamar végetér,
rám adják halotti ingem,
férgek ebédje vagyok,
magam is mihaszna féreg,
rajtam a halál tapod,
védtelen, csupaszon élek.

Én vagyok a testbe zárt
gazság, rútság, minden ízem
kukacoknak adom át,
majd ha el kell mennem innen;
bőröm olcsón kapható,
egy vasat se adnak értem,
testem agyagból való,
soha egy vasat se értem.

Olcsóbb, mint a szalmaszál –
sokkal kevesebbet érek,
mint a béka, békanyál,
mint a réti gyomnövények.
Nem vagyok több semminél,
igazság fekete árnya,
üres mez, repedt edény,
dög: a csont, a bőr, a trágya.

Ászka, lárva, rút bogár,
vagy törékeny, gyönge vessző,
csak egy szőrszál, gyapjúszál,
hitvány, satnya és esendő.
Kevesebb a semminél,
Isten minden a világon,
én csak mag, mely ki se kél,
meddő gizgaz, széna, álom.

Vagyok-e én, Istenem?
Vagy csak álmodom, hogy élek?
Káprázat játszik velem?
Tűnő délibáb az élet?
Vagyok, de csak teveled,
vagyok, de csak Uram által,
ki alkotta az eget
maga szent akaratával.

Semmi vagyok, szín se, még
az árnynak se vagyok árnya,
semmi lettem bűnömért,
csak látszat, valami lárva.
Mert ha elveszi az Úr
arcomat, mineműségem
elgondolhatatlanul,
jeltelen elvész egészen.



PublisherEurópa Könyvkiadó, Budapest
Source of the quotationA cseh irodalom kistükre

minimap