This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Borovský, Karel Havlíček: Die Taufe des Heiligen Wladimir (Král Lávra in German)

Portre of Borovský, Karel Havlíček

Král Lávra (Czech)

Byltě jednou jeden
starý dobrý král,
ale je to dávno,
taky od Čech dál,
troje moře, devatery hory
děli kraj ten od české komory,
kde on panoval.

Bylť král irský Lávra,
povím zkrátka vám,
a já o tom králi
pěknou píseň znám;
nalej, stará, čerstvého do číše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.

Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé dřít.

Jenom jednu slabost
ten král dobrý měl,
že jest na holiče
tuze zanevřel,
dal se holit jenom jednou v roce,
vlasy dlouhé na krku široce
nosil jak roj včel.

Horší ještě bylo,
vždy na letnice,
jak očistil holič
královské líce,
čekala jej podivná odplata,
nic na stříbře, ale skrze kata,
to šibenice!

Divili se lidé,
mrzela je dost
na tom dobrém králi
tato ukrutnost;
však co král chce, zdrávot' pro poddané,
tak po letech zvykli si Irčané
na tu podivnost.

Jenom holičově
zvyknout nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí,
než co dělat? Nic jim nezbývalo
leda trpět, neb jich bylo málo
na rebelii.

Každý rok, když táhlo
již na letnice,
sebral se bradýřský
cech do radnice:
tam chudáci smutně los metali,
komu padne holit bradu králi
a - šibenice.

Padl los, ach, padl:
letos Kukulín
bude holit krále,
staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
„Ach, můj Kukulín!“

Již posloužil králi,
již ho vede kat
ukrutnou odměnu
za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlačí,
spěchá, co jí staré síly stačí,
zaň orodovat.

„Králi, pane králi,
syn můj jedinej,
proboha tě prosím,
slitování měj!
Co si počnu, já ubohá vdova,
raděj sama umřít jsem hotova,
jen mi syna dej!

Králi, milost, pane!
Máš to lidský cit?
Nevinného hocha
katem utratit?
Muž můj padnul v službě tvého dvoru
a ty chceš mou jedinkou podporu
hanebně mi vzít? –

Jestliže ty, králi,
dobré srdce máš,
jistě každoročně
jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy,
kat člověka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?“ –

Král se na ty řeči
velmi zastyděl,
ale ještě více
slitování měl,
nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.

Všem se kázal vzdálit,
jen sám Kukulín
povolán ku králi,
bledý jako stín;
král tu sedí, na klíně korunu:
„Přistup, synku, blíže sem ke trůnu
i pod baldachýn.

Přísahej, že smlčíš
na věčné časy,
co jsi na mé hlavě
viděl pod vlasy,
pak se tobě neublíží v ničem
a ty budeš mým dvorním holičem
po všechny časy.“

Rád přísahal mladík
a byl propuštěn
zvěstovati matce,
jak jest povýšen;
pak holíval obden králi líce
a již žádný holič na letnice
nebýval věšen.

Těšili se lidé,
že ten dobrý král
jedinkou svou chybu
vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
počestný cech holičsko-bradýřský
si to liboval. - -

Stojí mladý holič
v dvorském obroku,
raduje se matka
z toho pokroku,
jasné hvězdy na fraku se třpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
břitva po boku.

Než co platí hvězdy,
zlaté třepení,
když srdéčko trápí
ostré hryzení:
nevyjevit nic po věčné časy,
co vidívá na králi pod vlasy
vždy při holení!

Husy štěbetají,
tichá je labuť;
kdo chce tajnost smlčet,
holičem nebuď;
holičovi vědomosti škubou,
než je poví, přenáramně hubou,
jazejček je rtuť!

„Ach, můj milý synu,
co tě sužuje?
Ve dne nemáš stání,
v noci pokoje;
bývals vesel, teď ti líčko vadne,
mladé tělo den ode dne chřadne,
pověz, co ti je?“

„Má milá matičko,
ach, pomoc žádná!“
„Můj milý synáčku,
moc zví, kdo se ptá;
v černém lese bydlí poustevníček,
ten má od všech lidských srdcí klíček,
on ti radu dá.“

Pravil starý v lese:
„Dobře znám tvůj kříž,
synku, ty jsi holič
a tajemství víš.
Ty je nesmíš povědít žádnému,
neulehčíš ale srdci svému,
až to vyslovíš.

Blíže u Viklova
na stoku dvou řek
stojí dutá vrba
třetí lidský věk;
všeptej do ní v tiché noční době
své tajemství, a ulevíš sobě,
jiný nemám lék.“ -

Hned tu noc se holič
z domu vypravil,
zkusit, co mu starec
v lese poradil,
a našeptal do vrby hltavě,
co král Lávra skrývá na své hlavě,
pak se uzdravil.

Po tom uzdravení
prošel krátký čas,
tu král Lávra strojil
hlučný dvorní kvas,
z celé země paničky a páni
sjeli jsou se k tomu hodování
na králův rozkaz.

A po hodování
velikánský sál
hladce voskovaný
čekal již na bál;
ještě k tomu na tu dvorní švandu
nejslavnější karlovarskou bandu
objednal si král.

Po Češích je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplňují svět:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouředníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.

Táhli hudci k bálu,
až pan Červíček
silným kvapem ztratil
z basy kolíček,
a když přišli k viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou řek.

Tam u duté vrby
s basou smutně stál:
„Půjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!“
Uříz z vrby větev na kolíček,
co způsobí, o tom pan Červíček
nic se nenadál.

Způsobil tam s basou
králi čistou věc,
jak na bále pustil
po strůnách smyčec,
tu řve basa, až všechno přehluší:
„Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!“

Král dal hned Červíčka
s basou vyhodit,
bylo však již pozdě
basu pověsit,
a tajemství, pro něž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozešlo se v lid.

Co nyní celý svět
věděl od basy,
nebylo nic platno
skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrálu
po všechny časy.

A po krátké době,
když utich povyk,
líbil se přec lidu
dobrý panovník,
zdálo se jim, že ty dlouhé uši
právě dobře ke koruně sluší,
velká věc je zvyk! -

Tu je konec písně:
zdráv buď Lávra král!
Kukulín ho vždycky
holil a stříhal,
neb to nikdy najevo nevyšlo,
jak tajemství až do basy přišlo
a z basy na bál.

Není každá vrba
jako viklovská,
ani každá basa
jak červíčkovská;
a když tě co na jazyku svrbí,
našeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá!



Die Taufe des Heiligen Wladimir (German)

War dereinst ein König,
Alt und gütig sehr,
Neunfaches Gebirge
Und ein dreifach’ Meer
Trennten Böhmens Kammer von den Landen,
Die in jenes Königs Obhut standen -
Dort regierte er.

Kurz und gut gesprochen:
Irisch war das Land,
Und nach König Lauron
Wird ein Lied genannt,
Hört es an! Doch, Alte, unterdessen
Frisches in den Becher zugemessen!
Jungens, horcht gespannt!

Heut’ noch ist der Iren
Volk dem König gut;
War durchaus Tyrann nicht,
Lind war auch kein Jud’,
Rekrutierte niemals sein Gesinde,
Fremden karg, verbat er, daß man schinde
Arme Leut’ aufs Blut.

Eine seiner Schwächen
Diente nicht zur Zier,
Nämlich, daß er haßte
Innigst den Barbier.
Ließ sich scheren einmal nur im Jahre;
Nieder flossen ihm zum Hals die Haare
Schwarmartig schier.

Stets zur Zeit der Pfingsten
Macht’ der Scherer blank
König Laurons Wangen –
Seltsam war der Dank!
silbern war durchaus nicht die Belohnung,
Denn der Henker zahlte ohne Schonung
Mit dem Galgenstrang.

Wunder faßt’ die Leute,
Sehr tat ihnen leid
Ihres guten Königs
Arge Grausamkeit.
Aber endlich ließ man sich gefallen -
Königswille frommt stets dem Vasallen -
Diese Eigenheit.

Doch gewöhnen konnten
Nicht sich die Barbier’,
Denn der Galgen ist kein
Angenehm’ Quartier;
Doch sie wußten: „Unsrer sind zu wenig,
Um zu rebellieren. Will’s der König,
Nun, so dulden wir.“

Wenn die Pfingsten nahten,
Sich zusammentat
Der Barbiere Gilde
Vor dem Magistrat.
Und im Saal mußt’ man das Los dann ziehen;
Jeder bebte: wem wohl das Bemühen
Und der Galgen naht?

Einer alten Witwe
Einz’ger Sohn mußt’ zieh’n
Jenes Los - ach! - heuer;
Er hieß Kukulin.
Als die alte Witwe dies vernommen,
War ihr das Bewußtsein gleich genommen.
„Ach, mein Kukulin!“

Nach getanem Werke
Ihn der Henker führt,
Daß er schrecklich zahle,
So wie sich’s gebührt;
Doch die Mutter teilt’ des Volkes Mitte,
Drängt sich vor, die Arme! Ob die Bitte
wohl den König rührt’?

„Du, mein Herr und König!
meines Jammers Ton
Höre an in Gnaden.
‘s ist mein einz’ger Sohn.
Was beginne ich bei all dem Leiden?
Aus dem Leben möcht’ ich gerne scheiden -
Aber ihn verschon’!

Gnäd’ger Herr, ja, bist du
Menschlich denn gesinnt,
Gibst du hin dem Henker
Mein unschuldig’ Kind?
Dafür, daß mein Mann für dich gefallen,
Daß ich hilflos muß durchs Leben wallen,
Bist du schmählich blind?

Hast kein böses Herz wohl,
Aber sicherlich
Kommt alljährlich einmal
Tollheit über dich;
Wegen deines Königsbarts das Leben
Unschuldiger Henkern preiszugeben –
Ist das väterlich?“

Doch bei diesen Worten
Schämt’ der Fürst sich sehr,
Aber das Erbarmen
Fühlte er noch mehr.
„Haltet inne!” rief er unter Tränen;
Seiner Brust entrang sich banges stöhnen,
Und das Herz war schwer.

Alle mußten fortgehn -
Und nur Kukulin,
Bleich, so wie ein Schatten,
Vor dem Thron erschien.
Seine Kron’ im Schoße, spricht der König:
„Söhnchen, komme näher doch ein wenig
Untern Baldachin.

Schwör, daß du verschweigest
Jetzt und immerdar,
Was du wahrgenommen
Unter meinem Haar;
Ich will dich ja nicht im kleinsten kränken,
Mit dem Hofbarbieramt dich bedenken
All dein Lebensjahr.”

Gerne schwört der Jüngling.
Frei dann, eilt er sehr,
Daß von der Beförd’rung
Schnell die Mutter hör’.
Schor dann um den Tag des Königs Wangen;
Doch zu Pfingsten ließ man fürder hangen
Keine Seele mehr.

Daß nach wenig Worten
Er hat abgelegt
Seinen einz’gen Fehler,
Machte froh bewegt
All sein Volk - jedoch des Königs Milde
Hat die Bartkratzer-Barbierergilde
Doch zutiefst erregt.

Den Barbier, den jungen,
Nährt der Hof des Herrn;
Und von diesem Fortschritt
Hört die Mutter gern.
Tressen, Blumenschmuck ihn golden zieren,
Trägt beiseit’ das Messer zum Rasieren,
Auf der Brust den Stern.

Doch was helfen Sterne,
Gold’ne Fransen nur,
Muß das Herzchen tragen
Scharfer Bisse Spur!
Niemals einer Seele offenbaren,
Was zu seh’n war unter Laurons Haaren
Stets bei der Rasur!

Gänse schnattern gern,
Doch der Schwan ist still;
Kein Barbier soll werden,
Wer nicht schweigen will;
Quecksilber ist seine Zung’, am munde
Schafft, noch eh’ sie vorgebracht, die Kunde
Zuckendes Gefühl.

„Sag, was schafft dir Kummer,
Du mein Söhnchen, du,
Bist am Tage unstet,
Hast bei Nacht nicht Ruh;
Deine Munterkeit ist ganz vergangen,

Müd der junge Leib und welk die Wangen -
Wie geht das nur zu?”

„Mutter, liebste Mutter,
‘s Ist mit mir vorbei.”
„Wer da fragt, mein Söhnchen,
Hört doch mancherlei;
Und der Einsiedler im schwarzen Walde
Hat ein Herzensschlüsselchen und balde
Rät er dich wohl frei.”

Sprach der Waldesalte:
„Nun, du bist Barbier,
Und ein schwarzes Kreuze
Trägst du, Sohn, auf dir.
Ein Geheimnis. Niemand darfst du’s sagen;
Doch das Schweigen kannst du nicht ertragen,
Es erdrückt dich schier.

Schon drei Menschenalter
Eine Weide steht
Wiklow nah’, ein Flüßchen
Dort ins andre geht.
Ich weiß nur ein Mittel: Nachts, im Düster,
Was du weißt, in ihre Höhlung flüster’,
Und der Druck verweht.”

Um das zu erproben,
Was ihm mitgeteilt,
Gleich zur Nacht, die folgte,
Er zur Weide eilt.
Hastig teilt er mit im Flüsterlaute,
Was auf König Laurons Haupt er schaute -
Und er ist geheilt.

Kurz nachher bereitet
Man bei Hof ein Mahl,
- So wie sonst, geräuschvoll -
Und in großer Zahl
Kamen aus dem Land von nah und fern
Hin zu Hofe Frauchen und auch Herr’n,
Wie’s der Fürst befahl.

Riesengroß ein Saal harrt
Nach der Schlemmerei,
Ganz mit wachs geglättet,
Schon der Tanzerei;
Und von Karlsbad die allerbeste
Tanzmusik zog man zum frohen Feste
An den Hof herbei.

Zwar daheim bemerkt man
Nicht den Tschechen sehr,
Aber draußen sieht man
Doch von ihm weit mehr:
Musikanten, Schüttenhofner Zünder,
Reiter, Harfenistinnen, nicht minder
Der Beamten Heer.

Da zum Hof sie zogen,
Fiel Herrn
Červicek
in der Eil’ ein Pflöckchen
Von dem Brummbaß weg.
An der Furt von Wiklow, wo die kleinen
Beiden Flüsse ihren Lauf vereinen,
Nahm er’s wahr mit Schreck.

An der hohlen Weide
Steht er da und späht:
„Such’ ich lang, erscheine
Ich beim Ball zu spät.”
Schnitt ein Pflöckchen sich aus einer Rute.
Was er angestellt, merkt dann der gute
Červiček zu spät;

Hat mit seiner Musik
Schönes angestellt!
Kaum daß auf die Saiten
Leicht der Bogen fällt:
„König Lauron hat zwei Eselsohren,
Denn als Langohr wurde er geboren!” -
Laut vom Baß es gellt.

Gleich hinausgeschmissen
Ward der Musikant;
Doch den Baß noch henken
Zwecklos jetzt man fand.
Was Geheimnis war, das wurde klar,
Weshalb jene starben, ward nun offenbar,
Allem Volk bekannt.

Das, was solchermaßen
wurde offenbar,
Konnte nicht verbergen
Noch so langes Haar;
Daß ein Futteral, zu gar nichts nütze,
Auf dem Ohr des guten Königs sitze,
Überflüssig war.

Kurz der Trubel währte,
Der gestört das Land -
Groß ist der Gewohnheit
Wirkung - und man fand,
Daß gerad’ dies Ohrenpaar dem König
Zu dem Reif der Krone gar nicht wenig,
Nein, vortrefflich stand.

Hoch der König Lauron!
- Dies der Schluß! - Das Kinn
Schor ihm und den Kopf auch
Stets noch Kukulin.
Niemand war bekannt, daß jene Kunde
Machte übern Baß, den Ball die Runde
Eben nur durch Ihn.

Jede weide kann wohl
wiklowisch nicht sein,
Und nicht
červikowisch,
Fällt der Baß stets drein;
Juckt’s dir auf der Zunge, kannst du’s wagen,
Einer weide alles flüsternd sagen,
Liebes Töchterlein!



Source of the quotation1957, Prag: Artia

minimap