Březina, Otokar: Über allen Feuern und Wassern... (Nad všemi ohni a vodami… (Stavitelé chrámu) in German)

Nad všemi ohni a vodami,
vegetacemi,
mezi tajemstvím země a světů,
které ji, chvící se, drží
nad propastmi,
krouží naděje naše
ve věčném jaru.
Mezi tisíci sestrami svými
svatební nádheru křídel
rozestírají
v zápasu lásky
jak ptáci.

V plamenech hnízdí
jak uprostřed květů,
s dráždivým výkřikem černými oblaky do kruhu víří
kolem nepřítele svého:
v úhlu sepjatých rukou,
v liliích na ňadrech ženy,
hledají skrýší
v blescích.
Na hvězdy sedají umdlené letem
jak vlaštovky na stožáru lodním,
a ty, které mají křídla nejzářivější,
hnízdo své staví
pod římsami zlatého paláce tvého.

Svatých vítězů píseň
zvoní k nim z křišťálných oken,
a když se v lítosti navrátí k zemi,
tu v jejich zpěvu
jiskří se její ohlas.

Při stavbě chrámu
v tesání mramoru do kladiv hovoru
zníti je slyšíme
z modra:

Sladkost věčného rytmu,
jímž dýchají stejně
slunce i růže,
srdce i moře,
systémy světů,
příliv i odliv
světla:
éterné vlny,
tepající o bok
tajemné lodi,
která naši duši
odveze jednou,
až naším posledním dechem se napnou
její plachty.

Über allen Feuern und Wassern,
Vegetationen,
zwischen dem Geheimnis der Erde und der Welten
die sie, die Bebende, halten,
über Abgründen,
kreisen unsere Hoffnungen
in ewigem Frühling.
Unter Tausenden ihrer Schwestern
entfalten sie die Hochzeitspracht der Flügel
im Kampfe der Liebe
wie Vögel.

Sie nisten in Flammen
wie inmitten von Blüten.
Mit aufreizendem Schrei, mit Schwestern Wolken wirbeln sie ihre Kreise
um ihren Freund:
im Winkel gefalteter Hände,
in Lilien auf den Brüsten des Weibes
suchen sie ein Versteck
in Blitzen
vom Fluge ermüdet sitzen sie über den Sternen,
wie Schwalben auf den Masten der Schiffe,
und die die strahlendsten Flügel haben,
bauen ihr Nest
unter den Gesimsen Deines goldenen Palastes.

Das Lied heiliger Sieger
klingt aus kristallenen Fenstern zu ihnen,
und wenn sie mitleidsvoll zur Erde zurückkehren,
da funkelt in ihrem Gesang
sein Widerhall.
Beim Bau des Tempels,
im Behauen des Marmors, im Gespräch der Hämmer
hören wir sie tönen
aus dem Blau.

Die Süsse des ewigen Rhythmus,
mit dem gleichermassen Atem
Sonnen und Rosen,
Herzen und Meere,
Systeme und Welten,
Flut und Ebbe
des Lichtes:
Die ätherischen Wellen
an die Flanken schlagend
des geheimnisvollen Schiffes,
das unsere Seele
dereinst hinweggeführt,
wenn unser letzter Hauch
ihre Segel spannt.