Auředníček, Otakar : Zpívající labutě

Mé choré vidiny se trápí v noci divné
a černou hladinou mé duše tiše plovou,
jak spících na vodách když labutí sníh živne,
jsa oblit měsíce tou září fosforovou.

Ó sněhy živoucí vod černých na sametu,
ó tiché labutě jak víly poblouznilé,
vy bílé milenky všech exotických květů,
všech hvězd, jež prší k vám v hloub jezer láskou spilé,

Vyvy sestry lotosů, čím trápíte se němé,
kdy z luny opály těl vašich na lilie
se roní třesoucí, ó rcete mi, kam jdeme
s tím sněhem našich snů, jenž luny světlo pije?

Mých písní labutě, jež v noc mdlých, těžkých vůní
jste němé trpěly, juž vzleťte ve klín luně
nad samet černých vod, nad snivých květů tůni;
mé duši ulevte, jež nervosami stůně, –

Toutou písní zakvilte, tou sněžnou poesií,
již z davu pochopí snad nervosní jen ženy
a sladce bolestnou pomalou agonií
tak zvolna zemřete svým zpěvem usmrceny! ...

Beteg vízióim gyötrődnek furcsa éjben,
a lelkem fekete felszínén halkan úsznak
tavakon szunnyadó hattyúk hó-színeképpen,
ha a hold foszforos fénye pelyhükre kúszhat.

Ó fekete vizek selymén időző pelyhek,
ti tévelygő sellők, exotikus virágok
fehér kedvesei s csillagoké, amelyek
vágyón záporoznak tavak mélyébe rátok,

lótuszok húgai, mi kínoz bennetek, mi,
míg néma testetek tiszta liliomára
a hold-opál csorog? hová fogunk mi menni
álmaink havával, mit felszív hold sugára?

Dalaim hattyúi, kik mély illatok éjén
némán szenvedtetek, szálljatok fel a holdba,
a sötét víz fölé – álom-virág a mélyén –,
könnyítni lelkemen, mikor szorongva sorvad, –

sírjátok el e dalt, ezt a havas poézist,
mit a tömeg nem ért, csak némely nők, szorongva,
és édes-fájdalmas agóniában mégis
így haljatok bele lassan a dalotokba! ...