This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Šindelka, Marek: Hiba - I. (Chyba - I. in Hungarian)

Portre of Šindelka, Marek

Chyba - I. (Czech)

Stál v chladné deštivé noci na autobusovém stanovišti před letištní halou. Světlo vysokých lamp zvýrazňovalo každou kapku padající z nebe. Pozoroval, jak se v poškrábaném skle telefonní budky rozbíjejí světla autobusů a taxíků.
    Mariáne, poslouchej mě dobře, teď se to trochu zkomplikovalo…
    …ne, ale radši teď nikam nechoď, s nikým nemluv, neber telefony, sám nikam nevolej. Někdo jde proti směru toho plánu…    
    Hele, prostě se to muselo někde provalit. Kdybych letěl přes Vídeň… možná bych byl mrtvej… Ta spojka tam…
    Jo. Našli tělo. No, asi bych to nechtěl vidět…
    Prostě buď opatrnej…
    Ne, nevim. Až budu v Praze, stavim se… Nebo radši ne. Možná mě sledujou…
    Ne, počkej, neblbni, tak rychle by se tam nikdo nedostal…
    Uklidni se. Třeba to tak vůbec není. Tři dny jsem nespal, možná mi už z toho jenom začíná přeskakovat…
    Jo. Ty taky.
    Zavěsil.
   Z Tokia zpátky do Evropy letěl Kryštof jinou linkou. Letadlo do Vídně nestihl. Potřeboval si vyčistit hlavu. Opil se do němoty v jednom nočním podniku a ráno zaspal. Koupil si letenku na nejbližší neobsazený let do Prahy s mezipřistáním v Amsterdamu. Měl dva dny zpoždění. V Amsterdamu dostal zprávu, aby už do Vídně rozhodně nejezdil. Spojku, se kterou se tam měl sejít, někdo zlikvidoval. Tělo našli v pokoji jednoho laciného hotelu na předměstí. Prořízlé hrdlo a prázdná ústa.
Jednoho dne se Kryštof rozhodl, že změní svůj život. Najednou po všech těch letech mu připadalo, že konečně našel, co hledal. Nebo spíše znovu objevil to, co už kdysi věděl. Jak čas plynul, odsouval to poznání co nejdál od sebe. Jako by to byl žhavý uhlík, jejž celou svou bytostí, přes všechnu bolest, kterou by to znamenalo, toužil sevřít v dlani. Jen několik jejích úsměvů mu stačilo, aby se rozhodl. Za celý večer neměli možnost spolu mluvit. Dotýkali se pohledem. Občas jej po tváři pohladila vlna vzduchu, když kolem něj prošla. Nic víc. Stačilo to.
    Proto se Kryštof rozhodl vzít tuhle zakázku. Bylo to něco naprosto neobvyklého. Marián měl z téhle práce strach. Domluvil všechno kolem, ale ničeho se nechtěl účastnit.
Šlo o to, přivézt z Japonska jedinou rostlinu. Jednu jedinou malou květinu. Objednal si ji nějaký sběratel z Petrohradu. Nabídl za ni tolik peněz, že jim to oběma vyrazilo dech. Kryštof si vzal zálohu a koupil za ni dům na polském pobřeží.
O květině, kterou měl ukrást, se toho dozvěděl jen málo. Měl to být nějaký parazitický druh. Velice vzácný. Oficiálně už dávno zaniklý.
Odletěl do Tokia. Všechno tam proběhlo hladce. Tentokrát se nemusel plahočit žádným lesem. Květina rostla přímo ve městě. V polorozpadlém zahradním domku ve dvoře usedlosti, stojící na okraji jedné špinavé odlehlé čtvrti. Stromy tady byly ověšeny lampiony. Pohupovaly se ve slabém větru. Centrální oblast města dýchala a mručela za jeho zády jako nějaké monstrum. Nepotkal nikoho, jen partu patnáctiletých kluků s očima podmalovanýma černou šminkou, s dlouhými obarvenými, tužidlem postavenými vlasy, oblečených v upnutých kožených kalhotách. Byli očividně pod vlivem nějaké drogy a mluvili řečí, která byla celá špatně. Japonština Kryštofovi připadala jako kazeta puštěná pozpátku. Všechna slova jako by polykali a vdechovali.
Byly dvě hodiny v noci. Vešel do temného dvora. Chvíli se rozkoukával po šerém prostoru. V měsíčním světle došel k domku. Dřevěná stavba, široká střecha s vylámanými zuby došků, potrhané papírové stěny, rohože. Prázdný čtvercový prostor podlahy. Venku cvrčci, jinak klid. Uprostřed místnosti stála široká hliněná mísa přiklopená poklicí s masivním úchytem. Vyzul si boty a opatrnými kroky se vydal přes rozvrzanou podlahu.
Oběma rukama odklopil těžkou poklici. Trhl sebou. Na dně mísy ležela kočka. Mrtvá.
Ne.
V chladném světle, které sem pronikalo dírou ve střeše, se najednou blýskly její oči. Mírně nadzvedla hlavu. Asi chtěla mňouknout, ale vyšlo z ní jen jakési suché zašustění. Hlava jí pak zase unaveně klesla.
Nejdříve si myslel, že v míse nic jiného není. Naklonil se dovnitř a opatrně kočku pohladil. Roztřesenou rukou klouzal po její srsti.
Najednou nahmatal něco měkkého na jejím krku.
Ucukl.
Už po hmatu věděl, co to je. Udělalo se mu trochu zle. Zavřel oči a několikrát se zhluboka nadechl. Malinký zavitý květ naprosto splýval s nocí. Byl černý jako uhel. Rostl přímo z rány.
Strašně dlouho se skláněl nad hliněnou nádobou a pozoroval vychrtlé kočičí tělíčko.
Nakonec se rozhodl.
    Procházel neznámé město. Celé Tokio najednou utichlo. Obrovské světelné reklamní panely mu v koutku oka hluše nabízely všechno zboží světa. Výlohy obchodů na protějším břehu ulice lámaly neonové nápisy, světla aut a odrazy lidí. V klubu, který minul, čtyři sta zpocených a opilých Japonců skákalo před tichou stěnou reprobeden jen do rytmu jeho srdce. Přetáhl si kapuci přes hlavu. V igelitové tašce nesl svoje doklady a plastovou krabičku s nejvzácnější rostlinou světa.
Nějak ji musel vykořenit. Musel ji dostat ven…
Slabě to křuplo.
Spolu s kočičí páteří přelomil zvuk. Přelomil zvuk světa. Od té doby všechno utichlo.



Uploaded byBarna Otilia
PublisherPistorius - Olšanská
Source of the quotationChyba, Pistorius - Olšanská, 2008
Bookpage (from–to)63-66
Publication date

Hiba - I. (Hungarian)

A reptér előtti buszmegállóban várakozott a hűvös, esős éjszakán. A magas lámpák fénye minden aláhulló esőcseppet kihangsúlyozott. Figyelte, ahogy a telefonfülke összekarcolt üvegén megtörik a buszok és a taxik fénye.
„Marián, jól figyelj, van egy kis probléma...”
„...nem, de inkább ne menj mostanában sehova, ne beszélj senkivel, ne vedd fel a telefont és te se hívj senkit. Valaki ellenünk dolgozik...”
„Nézd, valahogy kitudódott a dolog. Ha Bécsen keresztül repülök... lehet, hogy már nem élek...
Az ottani összekötő...”
„Igen. Megtalálták a holttestet. Hát, nem szeretném látni…”
„Szóval légy óvatos...”
„Nem, nem tudom. Amint Prágában leszek, felszaladok... Vagy inkább mégsem. Lehet, hogy követnek...”
„Ne, várj, ne hülyéskedj, ilyen gyorsan senki sem ér oda...”
„Nyugalom. Elképzelhető, hogy szó sincs semmi ilyesmiről. Három napja nem alszom, lehet,
hogy már kezdek egy kicsit becsavarodni...”
„Rendben. Te is.”
Letette a kagylót.
Tokióból Kryštof más járattal repült vissza Európába. A bécsi gépet nem érte el. Szüksége volt egy kis kikapcsolódásra. Egy éjszakai bárban leitta magát a sárga földig, és reggel nem bírt felkelni.
Jegyet vett az első szabad járatra Prágába, amszterdami átszállással. Kétnapos késésben volt. Amszterdamban érte a hír, hogy Bécsbe már semmiképpen ne menjen. Az összekötőt, akivel találkozója lett volna, valaki eltette láb alól. A holttestre egy olcsó külvárosi hotelszobában bukkantak. Átvágott torok, üres száj.
Kryštof egy nap úgy döntött, változtat az életén. Hirtelen, annyi év után úgy tűnt, végre megtalálta, amit keresett. Azaz inkább újra felfedezte azt, amit már egykoron tudott. Ahogy múlt az idő, egyre messzebb tolta magától ezt a felismerést. Mintha izzó parázs lett volna, amit minden velejáró fájdalom ellenére egész lényével a tenyerébe szeretett volna zárni. A lány néhányszor rámosolygott, és ez elég volt ahhoz, hogy döntsön. Nem volt lehetőségük az este folyamán kettesben beszélgetni.
Pillantásaikkal érintették egymást. Arcán helyenként légáram simított végig, mikor a lány elhaladt mellette. Semmi több. Ez elég is volt.
Ezért döntött Kryštof úgy, hogy elfogadja ezt a megrendelést. Valami egészen szokatlan esetről volt szó. Marián félt ettől a munkától. Minden járulékos dolgot megszervezett, de semmiben sem akart személyesen részt venni.
Egy növényt kellett elhozni Japánból. Egyetlen kis virágot. Egy pétervári gyűjtő rendelte. Annyi
pénzt ígért, hogy mindkettőjüknek elakadt a lélegzete. Kryštof a felvett előlegből vett egy házat a lengyel tengerparton.
A virágról, amit el kellett lopnia, nem sok mindent sikerült megtudnia. Valami parazita fajtáról
volt szó. Felettébb ritkáról. Amely hivatalosan már rég kihalt.
Elrepült Tokióba. Ott minden simán ment. Ezúttal erdőben sem kellett kutyagolnia. A virág a
városban nőtt. Egy koszos, külvárosi negyedben álló birtok udvarán, egy omladozó kertes házban.
A fákon lampionok lógtak. Himbálóztak az enyhe szélben. A város közepe monstrumként lélegzett és morajlott a háta mögött. Csak egy csoport tizenöt éves fiúval találkozott. Szemük alatt fekete smink, hosszú, festett hajuk zselével feltupírozva, viseletük testhezálló bőrnadrág. Szemmel láthatólag be voltak drogozva, és a nyelv, amit beszéltek, úgy volt rossz, ahogy volt. A japán nyelv Kryštofot egy visszafelé lejátszott kazettára emlékeztette. Mintha lenyelték és belélegezték volna a szavakat.
Hajnali két óra volt. Bement a sötét udvarra. Néhány pillanatig csak nézelődött a szürkeségben.
A holdfényben eljutott a házig. Faépítmény, széles zsúptető, kitört nád foga, szakadt papírfalak,
gyékényszőnyegek. A padlózat üres, négyzet alakú területe. Kint tücskök, egyébként nyugalom. A helyiség közepén egy széles agyagedény állt fedővel letakarva, azon masszív fogantyú. Levette cipőjét, és óvatos léptekkel nekivágott a nyikorgó padlónak.
Két kézzel félrebillentette a nehéz fedőt. Összerezzent. A tál mélyén egy macska feküdt. Holtan.
Mégsem.
A tetőn átszűrődő hűvös fényben hirtelen megcsillant a macska szeme. Kissé megemelte a fejét.
Talán nyávogni akart, de csak száraz sziszegéshagyta el a száját. Majd a feje fáradtan ismét
lehanyatlott.
Kezdetben azt hitte, az edényben nincs semmi más. Behajolt a tálba, és óvatosan megsimogatta a macskát. Remegő kézzel simította végig a bundáját.
Hirtelen valami puha dolgot tapintott ki a nyakán.
Visszahőkölt.
Már a tapintás alapján tudta, mi az. Kicsit rosszul lett. Lehunyta a szemét, és néhányszor mélyet lélegzett. Az apró, becsukódott virág teljesen beleveszett az éjszakába. Fekete volt, mint a szén.
Egyenesen egy sebből nőtt ki.
Nagyon sokáig görnyedt az agyagedény felett, a vézna kis macskatestet szemlélve.
Végül elhatározta magát.
Ismeretlen városon vágott keresztül. Egész Tokió hirtelen elnémult. A szeme sarkában hatalmas
fényreklámtáblák harsányan kínálták a világ minden termékét. Az utca szemközti oldalán lévő
üzletek kirakatüvegén neonfeliratok, fényszórók, emberárnyak törtek meg. A klubban, ami mellett elhaladt, négyszáz izzadt és részeg japán ugrált a hangszórók csendes fala előtt, csak a szíve ritmusára. Fejére húzta kapucniját. Egy nejlonzacskóban cipelte iratait egy műanyag dobozkával, ami a világ legkülönlegesebb növényét rejtette.
Tövestül kellett kitépnie. Ki kellett szabadítania...
Halk roppanás.
A macska gerincével együtt kettétörte a zajt is. Kettétörte a világ zaját. Onnantól minden csendbe
burkolózott.



Uploaded byBarna Otilia
PublisherEurópa Könykiadó
Source of the quotationHiba, Európa Könyvkiadó, 2011
Bookpage (from–to)84-88
Publication date

minimap