Čech, Svatopluk: Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století

„Ale ornátové náležejí mezi stěžejně řády církevní,“ vedl dále svou neodbytný žák. „Ovšem, táboří i církev samu potupují a ze všech řádů jejích se vytrhuji, nevážíce toho, co praví Beda v kapitole „Quicumque“ a svatý Augustin v kapitole „Omnis catholicus“ a v kapitole „Ita fit“ a k témuž v kapitole „Sic enim.“ Hm, hm. Et ponitur –„
Uvázl, a vyňav deštičky z pásu, začal je pilně prohlížeti.
„Co soudíš ty o mešních ornátích?“ obrátil se Miroslav zlatník k panu Broučkovi.
Tento utužil zatím svoji novou známost s medovinou a nalézal při ní čím dále tím rozmilejší vlastnosti. Dí-li staročeské přísloví: „Chmel hrdina“, mělo medovinu nazvati snad ještě větší hrdinkou. Novočeskému pijákovi se zdálo, že každým douškem vlévá se do jeho žil ohnivější krev a do srdce divnější odvaha; zapomínal na všechny přístrachy středověku a pak jeho zářil téměř bojovně budoucím věcem vstříc. Ač z počátku se mrzel na Staročechy, že ani v krčmě neznají rozumnější rozprávky než o politice a dokonce o náboženství, pocítil znenáhla sám velikou chuť vmíchat se do toho sporu. Vackova rána pěsti o stůl ho sice na okamžik zastrašila, ale nový doušek vrátil mu bojovného ducha, takže nyní na otázku zlatníkovu odpověděl velmi rozhodně: „Divím se věru, lidičky, že se můžete o takovou věc ještě hádati. Copak by byla mše bez ornátu! Tak ji slouží snad leda berani –„
Vtom stalo se s panem Broučkem něco, co v prvním okamžiku ani dobře nechápal, ale čím pojednou vzalo za své všechno jeho medové hrdinství. Železná ruka sevřela ho v týle, před ním zakmitla se palice s dlouhými hřeby a do uší zahřměl mu vzteklý hlas: „Dám ti berany, Machometo nečistý!“
Episodě v krčmě hrozil přesmutný konec, ač ještě včas zachytil s jedné strany Domšík zuřivého venkovana za ruku s palicí a s druhé strany zakročil chlácholivě krčmám.
Na štěstí zalehl vtom z ulice do krčmy zmatený křik a lomoz. Vacek bezděky pustil šíji Broučkovu a všickni naslouchali; hlukem venku bylo slyšeti rány zvonu.
„Toť na radnici zvoní na poplach!“ a zvolal Domšík.
Krčmář, jenž zatím vyběhl na chodbu, vrátil se rozčilen, hlásaje: „Křižáci přejeli přes Vltavu na pole Špitálské a míří k Poříčské bráně!“
Rázem zapomněli všickni hosté na spor a zvolali téměř jedněmi ústy: „Vzhůru na ně!“ chápajíce se zbraní.
Jediný žák dosud pilně převracel deštičky. Krčmář, zaskočiv do temného pozadí, vrátil se odtud k němu s dřevěnou, hřebík posázenou a řetězem ku krátkému držadlu připevněnou koulí.
„Ej, školáku,“ vzkřikl, „tu máš důvod pro tuto chvíli nejlepší!“
„Mníš, bych se neuměl oháněti i v takové disputací?“ opáčil žák hrdě a zchvátil nabídnutou zbraň.
Domšík vytáhl měšec s penězi, ale krčmář již s vytaseným tem na ulici.
Co se s panem Broučkem v tu chvíli dělo, nemůže si určité připamatovati; jenom nejasně se mu zdá, že Janek od Zvonu vtiskl sudlici do jeho ruky a že hrozný Venek za ním máchal svou ohřebíkovanou palicí. Jest arci skoro jisté, že máchání to neplatilo panu Broučkovi, nýbrž Němcům křižákům, s nimiž se nedočkavý bojovník v duchu již měřil; ale pan domácí se domnívá, že hluboký respekt před touto palicí byl hlavní pobídkou, která ho v těsném klubku ostatních hostů dopravila z krčmy ves na ulici.
Celou její šíří valilo se již jako dravá, rozvodněná řeka bojechtivé množství Pražanů, křičících, tlačících se, máchajících zbraněmi všeho druhu, nedbajících varovného volání některých vůdců, a strhlo i hlouček z krčmy vyběhší rázem do svého bouřlivého, neodolatelného proudu. Pan Brouček byl jím nesen kupředu nevěda ani jak. Přiznává se, že v té chvíli byl skoro bez ducha, bez myšlenky; cítil jen smrtelnou úzkost a nesmírnou hrůzu; byl prý jistě bled jako křída, vlasy se mu ježily, čelo kryl studený pot, kolena se třásla, ba i zuby prý mu cvakaly.