Čapek, Karel: Muž, který se nelíbil

Muž, kterého držel za rameno, byl bledý a bezvýrazný. “Proč bych neskákal?” ozval se chabě. “Já tady totiž bydlím.”
Četník Panenka uvažoval krátce o situaci. “To je možné,” řekl, “ale mně se nelíbí, že skáčete z okna.”
“Já jsem nevěděl, že to je zakázané,” omlouval se bezvýrazný muž. “Zeptejte se pana Pacovského, že tu bydlím. Já jsem totiž Roedl.”
“To je možné,” pravil četník Panenka. “Tak mně ukažte své papíry.”
“Papíry?” děl pan Roedl nejistě. “Já totiž nemám s sebou žádné papíry. Já si o ně dopíšu.”
“My už si o ně dopíšeme sami,” řekl Panenka ochotně. “Pojďte se mnou, pane Roedl.”
“Kam?” bránil se pan Roedl, popelavý v tváři. “Jakým právem... jakým právem mě chcete sebrat?”
“Protože se mně nelíbíte, pane Roedl,” prohlásil Panenka. “Nedělejte žádné řeči a pojďte.”
Na četnické stanici seděl pan strážmistr Kolda v papučích, kouřil dlouhou fajfku a četl úřední noviny. Když uviděl Panenku s panem Roedlem, spustil veliký křik: “Ale ježíšmarjá, Márinko, co mně to děláte? Copak nemám mít pokoj ani v neděli? Proč mně sem zrovna v neděli vodíte lidi?”
“Pane strážmistře;” hlásil Panenka, “mně se ten člověk nelíbí. Když mě viděl jít do hospody, skočil oknem na dvorek a chtěl se ztratit do lesa. A papíry taky nemá. Tak jsem ho sebral. Je to nějaký Roedl.”
“Aha,” řekl pan Kolda se zájmem. “Pan Roedl. Tak už vás tu máme, pane Roedl.”
“Vy mne přece nemůžete zatknout,” pravil znepokojeně pan Roedl.
“To nemůžeme,” souhlasil pan Kolda. “Ale můžeme vás zadržet, že jo! Márinko, skočte do té hospody, prohledejte pokoj pana Roedla a nechte sem donést jeho věci. Sedněte si, pane Roedl.”
“Já... Já odpírám jakoukoliv výpověď,” koktal pan Roedl rozčileně. “Já si budu stěžovat... já protestuji -”
“Ježíšmarjá, pane Roedl,” vzdychl pan Kolda, “vy se mně nelíbíte! Já se s vámi nebudu tahat. Sedněte si tamhle a držte hubu.” Načež se chopil novin a četl dále.
“Koukněte se, pane Roedl,” řekl po chvíli, “ono vám je vidět na vočích, že to s vámi není v pořádku. Já bych na vašem místě řekl všecko, a budete mít pokoj. Ale když nechcete, tak je taky dobře.”
Pan Roedl seděl bledý a zrosený potem; pan Kolda ho pozoroval, frkaje odporem, a pak šel přerovnávat houby, které sušil nad kamny
“Helejte, pane Roedl,” začal zase po nějaké době, “tak my budeme zjišťovat vaši identitu; a vy zatím budete sedět u soudu a nikdo s vámi nebude mluvit. Člověče, nebuďte protivný!”
Pan Roedl setrval v zarytém mlčení a pan Kolda, znechuceně bruče, si čistil dýmku. “No jo,” řekl, “tak se podívejte: ono to může trvat třeba měsíc, než vás zjistíme; ale ten měsíc, pane Roedl, vám pak nezapočítají do trestu. Dyť je to škoda, takhle ztratit měsíc trestu!”
“A když se přiznám,” řekl pan Roedl váhavě, “tak...”
“Tak se na vás uvalí vyšetřovací vazba, že jo,” vykládal pan Kolda, “a ta se vám započítá. Dělejte si, co chcete. Vy se mně nelíbíte, já budu rád, až si vás odvezou ke krajskému. Teda tak je to, pane Roedl.”
Pan Roedl vzdychl; v jeho těkavých očích byl žalostný a skoro uštvaný výraz. “Proč,” vydralo se z něho, “proč mně každý říká, že se mu nelíbím?”
“Protože máte strach,” děl rozšafně pan Kolda. “Vy něco skrejváte, pane Roedl, a to nemá nikdo rád. Pročpak se nikomu nepodíváte do očí? Vy nemáte pokoj. To je to, pane Roedl.”
“Rosner,” opravil bledý člověk stísněně.
Pan Kolda se zamyslil. “Rosner, Rosner, počkejte, který Rosner? To mně zní nějak povědomě.”
“No přece Rosner Ferdinand,” vyhrkl člověk.
“Rosner Ferdinand,” opakoval pan Kolda, “to už mně něco říká. Rosner Ferdinand...”
“Depozitní banka ve Vídni!” pomáhal bledý muž.
“Aha!” zvolal radostně pan Kolda. “Zpronevěra. Už to mám. No jo, Rosner! Člověče drahá, vždyť na vás máme už tři roky zatykač! Tak vy jste Rosner,” opakoval potěšeně. “Ale proč jste to hned neřekl? Koukejte, já bych vám byl málem ukázal dveře, a vy jste Rosner! Márinko,” hlaholil na vstupujícího četníka Hurycha, “vždyť je to Rosner, defraudant!”
“Totiž,” trhl sebou Rosner trochu bolestně.
“Ale Rosnere,” chlácholil ho pan Kolda, “na to si zvyknete. Buďte rád, že už to je venku. Proboha vás prosím, člověče zlatá, kde jste se po ty tři roky schovával?”
“Schovával;” řekl Rosner hořce. “Buďto ve spacím voze, nebo v těch nejdražších hotelech. Tam se člověka neptají, kdo je a odkud je.”
“A jejej,” pravil pan Kolda soucitně, “to jste s tím měl náramnou režii, že jo!”
“To si myslím,” ulevoval si Rosner. “Ale copak jsem mohl jít do nějaké hospody, kam přijdou poldové na šťáru? Pane, já musel pořád žít nad své poměry! Nikde jsem nebyl dýl než tři noci, až tady - a tady jste mne čapli.”
“No jo,” těšil ho pan Kolda. “Ale to už vám docházely prachy, viďte, Rosnere? To už byl stejně konec.”
“Byl,” souhlasil Rosner. “Ale já vám povím, že už bych to byl dýl ani nevydržel. Jezus, vždyť já jsem si po ty tři roky s nikým od srdce nepromluvil, až tady! Vždyť já jsem se nemohl ani najíst! Jak se na mne někdo podíval, už jsem se hleděl ztratit... Každý si mne tak prohlížel,” stěžoval si Rosner, “každý mně připadal, jako by byl od policie. Považte si, i pan Pacovský.”
“Z toho si nic nedělejte,” pravil pan Kolda. “Pan Pacovský je totiž bejvalej od policie.”
“Tak vidíte,” bručel Rosner; “pak má být našinec někde za větrem! Proč si mě tak každý prohlížel? Copak vypadám jako, nějaký zločinec?”
Pan Kolda ho pozorně přezkoumal. “Já vám něco řeknu, Rosnere,” řekl, “teď už ne; teď už vypadáte jako docela obyčejný člověk. Ale předtím jste se mně, holenku, nelíbil; já nevím, co tak na vás neštymovalo... No,” rozhodl, “Márinka vás odvede k soudu. Ještě není šest hodin, tak to vám započítají dnešek do vazby. Kdyby nebyla neděle, tak bych vás tam odvedl sám, abyste viděl, že - hm, že už proti vám nic nemám. To dělala jen ta cizota, Rosnere; ale teď je to v pořádku. Márinko, zatkněte ho!”

“Víte, Márinko,” pravil toho večera pan Kolda, “já vám řeknu, mně se ten Rosner dost líbil. Docela milý člověk, že jo! Já myslím, že mu nedají víc než rok.”
“Já jsem se přimluvil,” řekl četník Panenka zardívaje se, “aby mu dali dvě deky. On není zvyklý spát na kavalci...”
“To je dobře,” mínil pan Kolda. “A já řeknu dozorci, aby s ním sem tam promluvil. Aby ten Rosner teda viděl, že zas je mezi lidma.” 

Der überraschte Mann war blaß und verblüfft. „Warum soll ich nicht springen?” meinte er wenig überzeugend. „Schließ­lich wohne ich hier.”
Der Gendarm überdachte kurz die Lage. „Sie haben nicht unrecht”, erwiderte er, trotzdem gefällt es mir nicht, daß Sie aus dem Fenster springen.”
„Ich konnte nicht wissen, daß es verboten ist”, entschuldigte sich der verblüffte Mann. „Herr Pacovský wird Ihnen bestäti­gen, daß ich hier wohne. Ich heiße Roedl.”
„Schon möglich”, entgegnete der Gendarm. „Zeigen Sie mir Ilse Papiere.”
„Papiere”; antwortete Roedl unsicher, „die habe ich nicht bei mir. Ich werde sofort nach ihnen schreiben.”
„Das werden wir schon selbst besorgen”, meinte der Gen­darm liebenswürdig. „Kommen Sie mal mit, Herr Roedl.” „Wohin denn...”, wehrte sich dieser, aschfahl im Gesicht. „Mit welchem Recht... mit welchem Recht verhaften Sie mich?”
„Weil Sie mir nicht gefallen, Herr Roedl”, antwortete der Gendarm. „Machen Sie keine Umstände und kommen Sie mit.”
Auf dm^, Gendarmeriestation saß, Wachtmeister Kolda in Pantoffeln, rauchte vergnügt seine Pfeife und las das Abendblatt. Als er den Gendarm mit dem Häftling gewahrte, legte er los: „Marinka, was tun Sie mir an? Kanu ich denn nicht einmal am Sonntag meine Ruhe lieben? Warum bringen Sie mir denn ausgerechnet am Sonntag Leute hierhergeschleppt?”
„Herr Wachtmeister”, meldete der Gendarm, „dieser Mann gefällt mir nicht. Wie er mich ins Gasthaus eintreten sah, sprang er aus dem Fenster hinunter in den Hof und wollte in den Wald verschwinden. Papiere besitzt er auch keine. So habe ich ihn einfach festgenommen. Es soll ein gewisser Roedl sein.”
„Aha“, entgegnete der Wachtmeister voll Interesse, „also Herr Roedl. So hatten wir Sie.”
„Sie können mich doch nicht ohne weiteres verhaften”, sagte Roedl, unruhig geworden.
„Das können wir allerdings nicht”, pflichtete ihm der Wacht­meister bei. „Wir können Sie aber festhalten, nicht wahr. Marinka, laufen Sie doch ins Gasthaus, durchsuchen Sie das Zimmer dieses Herrn Roedl und lassen Sie sein Gepäck hier­herschaffen. Nehmen Sie ruhig Platz, Herr Roedl.”
„Ich... ich verweigere jede Aussage”, stotterte Roedl äußerst aufgeregt. „Ich lasse mir das nicht bieten ... ich protestiere...”
„Weiß Gott warum, aber Sie gefallen mir nicht, Herr Roedl”, sagte der Wachtmeister. „Ich werde mich nicht lange mit Ihnen unterhalten. Setzen Sie sich jetzt und hallen Sie gefäl­ligst Ihre Schnauze.” Danach griff Wachtmeister Kolda nach seiner Zeitung und las weiter.
„Sehen Sie, Herr Roedl”, sagte er nach einer Weile, „man merkt es doch an Ihren Augen, daß mit Ihnen irgend etwas nicht stimmt. An Ihrer Stelle würde ich mich aussprechen, und dann hätten Sie Ruhe. Aber wenn Sie nicht weilen, mir kann es auch recht sein.”
Roedl saß bleich und schweißbedeckt da; der Wachtmeister beobachtete ihn, schnaufte verärgert, dann erhob er sich, um die zum Trocknen auf den Ofen gelegten Pilze umzuwenden.
„Sehen Sie, Herr Roedl”, begann der Wachtmeister von neuem, „wir werden genau feststellen, wer Sie sind; inzwischen sitzen Sie auf dem Gericht und warten, und kein Mensch wird mit Ihnen reden. Seien Sie doch nicht so verstockt!”
Roedl hüllte sich auch weiterhin in Schweigen. Kolda rei­nigte angewidert und brummend seinen Pfeifenkopf. „Na gut”, sagte er, „überlegen Sie sich: das kann, einen Monat dauern, bevor wir es feststellen, und der Monat wird Ihnen nicht auf die Strafzeit angerechnet. Und so einen ganzen Monat zu ver­lieren, ist eigentlich schade.”
„Und, wenn ich gestehe”, sagte Roedl zögernd, „so...”
„So wird über Sie die Untersuchungshaft verhängt”, er­klärte der Wachtmeister, „und diese Zeit wird Ihnen dann angerechnet. Also tun Sie, was Sie wollen. Mir gefallen Sie nicht; ich werde froh sein, wenn man Sie ins Kreisgericht einliefert. So steht die Sache, Herr Roedl. ”
Roedl seufzte, in seinen flackernden Augen war ein leidvol­ler und gehetzter Ausdruck. „Warum sagt denn jeder, daß ich ihm nicht gefalle?”
„Weil Sie Angst haben”, meinte der Wachtmeister. „Sie ver­bergen etwas, und das kann niemand leiden. Warum sehen Sie keinem in die Augen? In Ihnen ist eine Unruhe. Das ist es, das sieht Ihnen jeder an, Herr Roedl.”
„Rosner”, verbesserte ihn der blasse, bedrückte Mensch.
Wachtmeister Kolda dachte nach. „Rosner, Rosner, warte mal, welcher Rosner? Das klingt so bekannt.”
„Na, Ferdinand Rosner!”
„Ferdinand Rosner”, wiederholte der Wachtmeister, „das sagt mir sehen mehr. Ferdinand Rosner...”
„Wiener Depositenbank”, half der bleiche Mann nach.
„Ah”, rief Kolda erleichtert, „Veruntreuung. Jetzt hab ich’s. Freilich der Rosner! Menschenskind, seit drei Jahren läuft ein Stechbrief hinter Ihnen her! Sie sind also der Rosner!” wieder­holte er freudig. „Warum haben Sie das nicht gleich gesagt? Sehen Sie, und dabei hätte ich Sie fast hinausgeworfen. Sie sind also der Rosner! Marinka”, tönte es dem eintretenden Gendarm Hurych entgegen, „das ist der Defraudant Rosner.”
„Das heißt...” Rosner war merklich zusammengezuckt.
„Aber Rosner”, beruhigte ihn der Wachtmeister, „Sie wer­den sich schon daran gewöhnen. Seien Sie doch froh, daß es heraus ist. Mensch, wo haben Sie sich die drei Jahre herum­gedrückt?”
„Versteckt'', sagte Rosner bitter. „Entweder in Schlafwagen oder in Luxushotels. Denn dort wird nie danach gefragt, woher und wohin des Wegs.”
„O je”, meinte der Wachtmeister, „das maß eine Stange Geld gekostet haben, was?”
„Das will ich meinen”, antwortete Rosner erleichtert. „Ich konnte doch in kein einfaches Gasthaus gehen, wo alle Augen­blicke eine Razzia gemacht wird. Ich mußte dauernd über meine Verhältnisse leben! Ich war nie länger als drei Nächte an einem Ort, erst hier - und hier hat man mich nun er­wischt.„Na ja”, tröstete ihm der Wachtmeister. „Aber hier ist Ihnen wahrscheinlich das Geld ausgegangen, was, Rosner? Und das hätte sowieso das Ende bedeutet.”
„Ja”, stimmte Rosner bei. „Und ich hätte den Zustand auch nicht langer ertragen. Herrgott, ich konnte doch drei Jahre lang mit keinem Menschen offen reden, erst jetzt! Ich konnte mich nicht einmal gehörig satt essen! Kaum halte mich einer angesehen, machte ich mich aus dem Staube... Jeder hat mich so angestarrt”, klagte Rosner, „jeder ist mir so vorgekommen, als wäre er von der Polizei. Stellen Sie sich vor, sogar der Gast­wirt Pacovský.”
„Machen Sie sich nichts daraus”, tröstete ihn der Wacht­meister, „Herr Pacovský ist wirklich bei der Polizei gewesen.”
„Sehen Sie”, brummte Rosner, „dann soll sich unsereiner sicher fühlen! Warum hat mich nur jeder so genau gemustert? Sehe ich denn wie ein Gauner aus?”
Wachtmeister Kolda blickte ihm prüfend ins Gesicht. „Ich will Ihnen etwas verraten, Rosner: jetzt nicht mehr, jetzt sehen Sie wie alle andern aus. Aber vorher, nein, vorher haben Sie mir nicht gefallen; ich weiß nicht, was es war... Nun”, sagte er, „Hurych begleitet Sie zum Gericht. Es ist noch nicht sechs, also wird Ihnen der heutige Tag mit angerechnet. Wenn nicht heute gerade Sonntag wäre, würde ich Sie selbst dort abliefern, damit Sie merken, daß - hm, daß ich nichts mehr gegen Sie habe. Daran war nur dieses Fremde schuld, Rosner; aber nun ist ja alles in Ordnung. Marinka, verhaften Sie ihn!”

„Wissen Sie, Marinka”, sagte noch an demselben Abend Kolda, „ich maß zugeben, mir hat der Rosner eigentlich gefallen. Ein ganz lieber Mensch, nicht wahr! Ich nehme an, er kriegt nicht mehr als ein Jahr.”
„Ich habe für ihn gesprochen”, entgegnete Gendarm Hurych, „man solle ihm wenigstens zwei Decken geben. Er ist doch nicht gewohnt, auf der harten Pritsche zu liegen...”
„Das ist recht”, sagte Kolda. „Und ich spreche noch mit dem Aufseher, damit er sich von Zeit zu Zeit mit ihm ein wenig unterhält. Der Rosner soll doch wissen, daß er wieder unter die Menschen aufgenommen ist.”