Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Németh Gábor: "Jsi žid?" (Zsidó vagy? Cseh nyelven)

Németh Gábor portréja

Zsidó vagy? (Magyar)

„Minek hol van a helye? Nem ott, ahol az emlékezet szinte kilöki?”
Csaplár Vilmos 

„Az apám jó ember volt, ez egy mondat, én találtam ki. Ő, függetlenül ettől a mondattól, jó ember, és most már akkor ez is egy mondat, mindentől akár függetlenül, akár nem.”
Kukorelly Endre 
 

Mindent elölről kell kezdenem. Egyszer volt, hol nem volt, volt egyszer két almafa. Sötétlila almák teremtek rajtuk, vagyis eleinte zöldek, csak aztán lettek lilák, előbb pirosak, aztán lilák, végül meg majdnem feketék, mire megértek, és lehullottak a fűbe. Beleharapsz, belül vörös, vöröses lila, mintha egy szívbe harapnál. Hallom a tompa puffanásokat, vagyis akkor hallottam, most meg elképzelem. Az almákból, ha már jó sokáig elhevertek odalenn a gazban, fölszabadult egy bizonyos szag. Az első emlékem, ami meg is maradt. Ha nagyon kevés marad meg, abban a kevésben is elkezdesz kételkedni. Nem bízol benne, hogy azt a keveset nem te találtad ki magadnak. Képtelen táj, valamikor szőlő volt itt, átgázoltam a bozóton, össze-vissza karcolta a kezem. Csak lassan fogtam föl, hogy éppen ott állok, ahová valaha a rácsos ágyamat tették. Éppen az almafák alatt. Álltam a rácsos ágyban, negyvenöt évvel azelőtt. Álltam a leszben. Még alig van valami múlt idő. Még alig vagy, persze azért ez az alig-levés már elég súlyos, így többé sohasem fogsz érezni, ezzel a tehetséggel. Rád támadnak a szagok. Még nem esik szét az Egy, nem válsz le igazán, de útban vagy a leválás felé. Botorkálok, őrjítően zöld kardok között, gázolok egy szóban, kukoricás, boldogan hunyorgok, visz az enyhe lejtő lefelé. Segít járni. Járok, egészen hihetetlen. Nem kell mások segítsége, nem szorulok rájuk, elintézem egyedül, hogy változzon a nézőpont. Járok ebben a barátságos izében. Senki nem szól, hogy hagyjam abba. Furcsa hang jön, egyre erősödő, fekete zúgás, furcsa, már nem barátságos, hanem rémületes. Még nem sírok. Szerintem nehezen sírtam. Váratlanul ér a fájdalom. Talán nem is a fájdalom, azt a zúgás megígérte, hanem az ereje, a zabolázhatatlansága. A kezem, a jobb kezem feje óriásira nő. Vörös, duzzadt és ég, le kellene valahogy venni rólam, nyilván ezen a ponton, ezzel a felismeréssel kezdek ordítani. Teljesen észszerű, hogy ordítok. Egyedül ugyanis nem tudom levenni rólam a kezem. Alig tudok valamit egyedül, mindenben az óriások segítenek. Jön is egy, és visszavisz a házba. Hajtogatnak egy szót, nem értem, lóradázs.Nem ront el semmit. Még elég nehéz bármit is elrontani. Elég nehezen vesztek el egy egész birodalmat. Nyelvem határa világom határa. És nincs nyelvem, következésképp a világom határtalan. Aminek nincsen határa, hogyan veszíthető el? Lázas vagyok. Egyedül fekszem a vályogházban, elmentek valahová, itt hagytak. Elmentek világgá. Itt felejtettek. Semmi hang, semmi ismerős szöszmötölés a kertben, csak némi fény jön a résnyire hagyott ajtó mögül. Egyedül vagyok a világon. Belealszom magam a reménytelenségbe. Sötét kút, zuhanok, egyre mélyebbre és messzebbre, vajon fölér-e még a hangom a kút kávájáig. Felriadok, felugrok, rögtön megcsúszom az összegyűrt lepedőn, megcsúszok, megpróbálok belekapaszkodni az első dologba, ami a kezembe akad. Rám ragad az is. Undorító, büdös, sárga, belegabalyodok. Légypapír, legyek hullái, az arcomra ragadnak. Hányni kéne, de gyenge vagyok hozzá. Kiáltok, hogy jöjjön végre valaki. Reménytelen.Negyvenöt évvel később már nem találom meg a házat, lebontották, csak a helye látszik, megvan valami pince, teljesen egészében, szinte érintetlenül, csak benőtte a borostyán. Egy pillanatra fölmerül, hogy milyen volna beköltözni. Nyilván azért a pince maradt meg, mert nem emlékeztem rá, a házra igen, az el is pusztult, lerombolták, csak néhány kő maradt az alapból, kövek a gazban. Az almafák viszont megvannak. Órák, fából, mutatják az időt. Még mindig, de úgy is fogalmazhatnék, hogy mindennek ellenére, teremnek. Ez voltaképpen ízlésem ellen való. Álldogáltam ott egy darabig, aztán fölszedtem néhány almát, ami - az érvényes törvények szigorú értelmében legalább is - nyilván lopásnak számított.Álldogáltam, és megpróbáltam felidézni az Egyet. Eltalálni a nézőpontot, ahonnan még rendben látszottak lenni a dolgok. De a voltban álltam, nem a leszben. Megrendülten, mint egy temetésen. Nem, hanem úgy, mintha végre megtaláltam volna egy ősöm sírját az afrikai bozótban, a bennszülöttek zavaros útmutatásai alapján. Hát itt fekszik az öreg. Isten nyugosztaljon. Gyújtani egy mécsest, imádkozni, és visszatérni a kietlen szabadságba.    Nem tudom, mikor veszítettem el. Mikor tértem magamhoz. Vagy hogy valaha megvolt-e, egyáltalán. Hogy valaha volt-e oszthatatlan. Hogy amit érzek, tényleg a hiány érzete, vagy tévedek, eleve értem félre az egészet, sosem volt semmi más, csak ez az űr, és amit az egykor volt Egy, a visszaszerezhetetlen teltség fájdalmas nyomának érzek, az maga telt, gazdag és legfőképpen az egyedül valóságos. Hogy a hiány csak valaminek a rossz neve volna. És ne csodálkozzak, ha ezen a rossz nevén szólítom, és mégsem hallgat rá. Nem hallgat, nem tűnik el. Mozdulatlan, soha ki nem billenthető. Ez vagy te. Ne keresgélj, ne bújj el, nézz vele szembe. Szeresd meg, vagy legalább is szokd meg, ha már egyszer együtt kell vele élned. Hagyd abba a csodálkozást. De nem tudod.Nem tudom. Megszokhatatlan.Megmondják nekik, hogyan legyen, és ők meg csinálják.Megszületsz, kicsit még ordítasz, üvöltve tiltakozol, tökéletesen ép ösztöneidnek engedve. Miért nem hagynak békén? Üvöltesz, és azonnal elkezdik beléd tölteni a kintet. Beléd rakni, ami kívül van. Óvatosan kezdődik, a legismerősebb mássággal kezdik, gyanútlan vagy, nyilván még örülsz is neki, mit örülsz, remegsz a boldogságtól, az egész tested, az egész szemérmetlen szerkezet azon dolgozik, hogy hozzájussál. Hogy hozzájusson. És ha megtelsz vele, csak akkor ébred föl bágyadtan egy érzék. Az állad valami kendőn, morognak, a hátadat ütögetik. Várják, hogy bukjál. A bukásodra játszanak. Büfi. Büfiztetés. Jól van. Jóóóól vaaan, csillagom, jóóól van. Milyen szavak hangzanak el. Szavakkal etetnek, és szavakkal kényszerítik ki belőled a fölösleget. Kimerült vagy, nem értesz semmit, édesen elalszol. Édesen, mint egy darab rög. Ha láttál már földet közelről. Anyaföld. Anyámnak nem volt teje. Gyenge, törékeny, légies. Érzékeny, finom, jó szagú. Gyengéd, együtt érző, ösztönös. Tökéletes. Csak teje nincs. Ez hiányzott. Hiányzott 56 késő őszén. Még szerencse, hogy egy hónappal korábban szült a sógornője, akinek viszont helyette is volt. Így lett belőlem tejtestvér. Zsuzsika a tejtestvérem. Testtej. Akkor ő testtejem, nem? Így volna logikus. A tejtestvér a vértestvérnek felelhetne meg, mintha dönthettünk volna egymás sorsáról, és tudatosan, együtt választottuk volna Erzsi néni minden tekintetben tökéletes tejét. Egy tejből valók vagyunk. Ha őszinte akarok lenni magamhoz, és mi másért kezdtem volna bele, akkor soha semmi testvérit nem éreztem vele kapcsolatban, sem akkor nem, amikor náluk voltunk, a Királyi Pál utca örökös félhomályában, az egykor jobb napokat látott, polgárinak nevezhető lakás labirintusának zegzugaiban játszadozva, sem később, a közös, végtelen, lassan ikrásodó lábdihegyi nyarakon nem éreztem testvériséget, azt nem, inkább azt a furcsa, gyűlöletes azonosságot, ami bizonyos fajta, és akkor már nem éppen a legjobb fajta szerelmek alapjául szolgálhat, mondhatnám, ha a szolga nem uralkodna, ebben az esetben még az amúgy  megszokottnál is nagyobb hatalommal.Félmagasban járni, félmagasban garázdálkodni, a derekak magasságából megfigyelni a kiismerhetetlen ellenséget, alkalmazkodni fura szokásaihoz, kijátszani bámulatos éberségét, elbújni előle, sántikálni valamiben, sötét szobákban furcsa dolgokat művelni. A tejtestvérem a harcostársam volt a Királyi Pál utcai kalandokban, szelíd, ám állhatatos dzsungelharcomban a felnőttek kibírhatatlanul unalmas világa ellen. És elárult, persze, ha az életéről volt szó.Vagy ha felébredt benne valami sötét erő.Felébred, és azt akarja, hogy szerezze meg a vasalót, és dugja be, még mielőtt megérkeznénk, bedugva rejtse el, az ágy alá, és ahogy megjövök, vonjon félre, mutatni akar valamit, valami nagy titkot, meg fogok lepődni. Úgy húzza elő, mint valami kincset, amit az élete kockáztatásával szerzett meg. Amit ennyire elrejtenek, nyilván fontos lehet, kellő csodálattal közeledek a titokhoz, fölemeli, mutassam a tenyerem, ráteszi, áhítattal, mintha valami új vallás beavató szertartása volna. Felüvöltök a fájdalomtól. Előjönnek a másik szobából, ártatlanul néz rájuk, mint akinek fogalma sincs, mi történhetett, mintha fogalma sem volna a vasalók és az elektromos áram titokzatos kapcsolatáról. Tojással kenik be a kezem, és nem értenek semmit, én pedig nem fogom elmagyarázni.A fájdalom tanít meg az emberek között fennálló, megszüntethetetlen távolságra. Kimondom, hogy fáj, elhiszik, és elképzelt fájdalmamat a saját korábban érzett fájdalmaik emlékével hasonlítják össze, ezen az alapon próbálják csillapítani. Ezt hívják együttérzésnek, holott ha valamihez nem, egykori érzéseik emlékével éppen az én érzéseimhez nem lehet lejutni. El lehet vele jutni a szeretetig, el a tevékeny segítségig, mindenféle problémák megoldásáig, csak hozzám nem, ahhoz nem, amit én érzek. Amit éreznek, nem együttérzés tehát, hanem szánalom, sajnálat, szeretet, felelősségérzet, kötelességtudatból fakadó segíteni akarás, hívhatom, ahogy akarom, a lényegen nem változtat, az érzés magányos marad, arról, hogy mennyire fáj, nem alkothat fogalmat rajtam kívül senki.Ezért árulnak el, habozás nélkül, ha az életükről van szó. Mert azt csak az én érzésem akadályozhatná meg. Így van kitalálva. Működik az ösztöne, habozás nélkül meghozza az egyedül lehetséges, tehát minden kétséget eleve kizáróan helyes döntést, rád néz, ibolyakék szempár, és elárul, meg se rebben a szemhéja, úgy, olyan simán, amilyen a tó vize, pár perccel azután, hogy teljes erődből belevágtál egy követ.Mint ahogy én is, nyilván, elárulnék bárkit.Megvolnának ahhoz az eszközök.Legelőször mindig magadat árulod el. Meg sem születtem még, kétszer is meg akartak ölni. Kilép az anyám a gangra, kifakult, piros melegítőben, nyilván volt a hátán egy szó, Építők, Elektromos vagy Honvéd, kilép, kezében a szemetesvödör, le akarja vinni a szemetet a kukába. Körfolyosós ház, az udvaron, a vas poroló mellett, amin Fehérék kislánya, az úgynevezett házmesterkislány annyit tornázik majd, ott, ahová évekkel később a Népszabadságba csomagolt aprópénzt hajítom, ha bejön valaki hegedülni, áll két ember. A korszak hazug földolgozásai és igaznak látszó fény- és mozgóképes dokumentumai alapján joggal vélem úgy, hogy minimum az egyik ember viharkabátban van. Viharkabátot visel, az teszi majd Matula bácsi figuráját ambivalenssé, amikor a Tüskevárt nézem tíz évvel később a fekete-fehér Munkácsyn. Még nem nézem. Embrió vagyok. Az ujjamat szopom a meleg lében. Adjuk a viharkabátos kezébe a géppisztolyt. Pont ilyeneket kerestek, úgy látszik, ilyen piros melegítős, komcsi kurvákat, nagy hassal, ez volt kiadva, szerdán lőjetek három piros melegítős kommunistát, ha vemhes, dupla pénzt adok, vagy hogy. Fölemeli a viharkabátos a dobtáras géppisztolyt, az anyám megáll, megdermed, és a vérén keresztül, az úgynevezett köldökzsinóron át elhelyez bennem egy lórúgásnyi félelmet, aztán a legegyszerűbb módon fölkészül a halálra. Sehogy. Eszébe jut a miért, a piros komcsikurvamelegítő, amit felvett. A közelben, az Oktogonnál tegnapelőtt akasztottak fel egy fiút, dózsás mackóban. Abban, vagy inkább azért. Jellemző, hogy a másikat nem látom, pont azt nem, aki megment minket maguktól, azzal, hogy a megfelelő pillanatban ráüt a géppisztoly csövére. Hát terhes, nem látod, te állat. Ezt mondta anyám szerint. Pillanatnyi fegyverszünet áll be a szabadságharcban, érthető, emberi okokból futni hagyják a nép vemhes ellenségét, és közvetve hozzájárulnak a világra szabadulásomhoz. Rászabadítanak a világra.Másodszor az oroszok akartak megölni minket, akkor még oroszok, később lesznek újra szovjet emberek. Efféle jelzős szerkezetekben akkor alkalmazzuk az ember szót, ha mélyen lenézünk valakit, vagy legalább is fényévekre gondoljuk el magunktól. Zsidó ember, cigányember, ezt szerintem egybe is kell írni, szovjet ember. Pedig a kontextus, az úgynevezett szövegkörnyezet általában arra utalt, hogy a szovjet embert pont fölnézzük, és nem le. Arra utalt, de a nyelv mégis elárulta. Szávjeckije ljúgyi. Megy a mentőautó, viszik anyámat a Sportkórházba, elment a magzatvíz a néma tüntetés napján, 1956. november 23-án. Koraszülés. Az oroszok persze átlátnak a szitán, elég szovjet filmet néztek. Így menekülnek a fasiszták, ezt találták ki, mentőautókat szereznek, vagy lehet, hogy nem is mentőautók ezek, hanem katonai tehergépkocsik, kimeszelve, sebtében átfestve, a horogkeresztet letakarják a nácik egy vörös kereszttel, nagyon ravasz. Ügyes, pici nácik, azokat kell lelövöldözni ebben a furcsa Szuezben, vagy hol is vagyunk. Meg is tesznek mindent, ami szakmailag-emberileg lehetséges. A mentőautós sofőrnek is adjunk arcot, legyen Yves Montand abból az egészen hibátlan filmből, amiben nitroglicerint szállítanak. Kihajol Yves Montand, és üvölt, oroszul, talán nem tökéletes kiejtéssel, azt üvölti, szülő anyát viszek. Ne legyél nevetséges, gondolják az oroszok, szintén oroszul, és lőnek. A félelem bére. Akkor azt találja ki a sofőr, hogy kidugja a mentőautó orrát, aztán azonnal rálép a fékre, megvárja a sorozatot, aztán padlógázzal tűz át a kereszteződésen, képzelem, hogy élvezhette az anyám. Eljutunk valahogy a Sportkórházig.Gondolom, alhattam anyám hasában.   Még tudtam aludni, nappal is, talán, mert akkor még nem volt kötelező. Az abbahagyáshoz meg kellett születni, és kicsit meg kellett nőni. A kiscsoportban kezdtem abbahagyni. Elkezdtem az abbahagyást. Nem voltam rossz, nem rosszaságból hagytam abba, egyszerűen nem ment, nem tudtam aludni. Akkor kezdődött a csodálkozás is, az abbahagyással. Hogy ezeknek meg megy. Pont az megy nekik, aminek éppen mennie kell. Előveszik a szétnyitható ágyakat, rákerül valami pokróc, lepedő, félhomály lesz, mesél az óvó néni, és elalszanak. Simán. Becsúszik a hüvelykujj a szájba. Megőrjítettem őket a nem-alvással, azzal, hogy tágra nyílt, kerek szemekkel bámultam a plafont, apró vadállat, bámultam a többieket, néztem a redőny résein át, ami a világból belátszott, vagy amit a terembe engedtek belőle, a lámpát, a takaró mintáit, az összedobált játékokat. Mindent. Néha felültem, és úgy, felüléssel tiltakoztam, kimeredtem a vízszintesből, provokatívan, mintegy másokat is fölszólítva, hogy csatlakozzanak, hogy tiltakozzanak a délutáni álom mérge ellen, a végsőkig voltam elszánva. Volt elszánva a halál.  Sokáig gondolkoztak, mit lehetne tenni. És rájöttek a legzseniálisabbra. Mindig arra jönnek rá, megnézik az egészet, az egész arzenált, és kiválasztják belőle a legtökéletesebb fegyvert. Azt találták ki, hogy vigyázzak a többiekre.Hogy vigyázzam az álmukat.Legyek én az, aki vigyáz.Ez lett a szerepem, annyira, hogy rendeztek is egy ünnepséget, mesejátékot adtunk elő példás ütemű fejlődésünk kétségbevonhatatlan bizonyítékaként, és abban a mesejátékban a Vén Tölgy szerepét osztották rám, a Vén Tölgy egyébként fából és festett vászonból készült, a Vén Tölgy valójában egy Vén Tölgy alakú festmény volt, ami történetesen épp a Vén Tölgyet ábrázolta, csak volt rajta egy lyuk, odú, a festett odú helyén egy igazi lyuk, amin ki kellett Vén Tölgyként, vagyis a Vén Tölgy arcaként néznem, egy létrára fölmászni, és onnan kinézni, amíg másztam, láthattam, hogy a Vén Tölgy, hátulról, a felmászás felől nézve egyáltalán nem Vén Tölgynek látszik, hanem fának és vászonnak, mégis fölmásztam, és kimosolyogtam a lyukon, ki és le, immár Vén Tölgyként, a többiekre, a kicsi gombákra és virágokra odalenn, és mondtam nekik valami korholó, ám a meleg szív, a Vén Tölgy meleg szívének fényétől valahogy mégis derűs mondatot, hogy meg kelljen engem zabálni.  Vigyáztam, Vén Tölgy, ébren, a többiekre.Ami eddig tilos volt, abból csináltak kötelezőt. Nemhogy szabad volt fönnmaradnom alvásidőben, nem megadták a nem-alváshoz való, amúgy eleve birtokolt, születési jogomat, nem jóváhagyták azt, ami a valóság, hanem egyenesen köteleztek rá. A nem-alvás lett a munkám, ami ellen csak alvással tiltakozhattam volna. Aludni meg nem tudtam, nem vitt rá a lélek. Nem tudtam aludni tiltakozásból. Legyőztek. Vagy pontosabb, ha azt mondom, a puszta létemből csináltak vereséget. A legpokolibb, hogy előbb-utóbb bármit megszoksz. Ültem, néztem a többieket, ahogy alszanak. Akkor ez lesz ezen túl a dolgom. Csinálnak valamit, amire képtelen vagyok, viszont nézem, nem tudom nem nézni. Megfigyelő leszek, nem résztvevő. Néha mégis forszírozzák, hogy vegyek részt, olyankor részt veszek udvariasságból, de hogy ki lehessen bírni, kimászok magamból, kicsit odébb megyek, és majd fölhúzódzkodok valamire, megfelelő helyre, keresek egy megfelelő pontot, ahonnan ráláthatok az egészre. Ők meg elintézik, hogy a lázadásom feladat legyen. Elintézik, hogy jó legyek, hogy jó maradhassak, hogy jónak számítsak, hogy gondtalanul állhassak a Télapó elé.A Télapó előtt állok, mert kiszólított, nagyon furcsa Télapó, például nem fehér a szakálla, hanem mintha szalmából volna, rengetegen vagyunk, sötét terem, apukákkal és anyukákkal és gyerekekkel és nagyikkal és óvónénikkel, a bársony nadrágomat adták rám, bársony nadrág és ingecske tejszínhabból, lakkcipő, vakító térdzoknik, dús, mézszínű és hullámos hajam vizes fésűvel elválasztva. Dől rám valami meleg fény, izzadni kezdek. A Télapó kérdez, valamit kérdez, de nem tudok rá figyelni, mert egy egészen más dolog köt le. A nyakát nézem, kilátszik a Télapó nyaka a bíbor köpeny és a szalmaszakáll között, és a nyakán, pont ott, ahol az apukámnak, van neki egy kicsi szemölcse, kis darab bőr, lifeg, de nem szabad leszakítani. Nyilván azt kérdezi, jó voltam-e, minek kérdezi, amikor állítólag mindent tud. Nem kérdezi többször. Iszonyú a szemölcs, vagyis nem a szemölcs, azt megszoktam, hanem a gondolat, hogy a Télapóval élünk, anyám és én, hogy a Télapó fia vagyok. Egyik lábamról a másikra állok. Mi van, Gabi, pisilni kell? Ezt kérdezi a Télapó. Ezt találja a legalkalmasabb kérdésnek, odahívták az összes embert a Földön, az összes földlakót, és a Télapó az Apám eltorzított hangján éppen ezt kérdezi meg. Mégsem lesz vége azonnal a világnak. Nem dől össze, nem repednek meg a Pénzjegynyomda minden tekintetben korszerű kultúrtermének falai, nem hasad meg a Föld, és sajnos nem nyel el. Nem, hanem nevetnek. Orkánszerű nevetés. Nevet a Föld, és a Télapó a kezével, az apám kezével a kezembe nyom egy piros zacskót az orkánszerű nevetésben. Valahogy megfogom, megtartom, a helyemre megyek. 



"Jsi žid?" (Cseh)

„Kde mají věci své místo? Snad tam, kde už je paměť téměř vytěsnila?”
Vilmos Csaplár

„Můj otec byl dobrý člověk, to je věta a vymyslel jsem ji já. On sám je nezávisle na této větě dobrý člověk, a také toto se už nyní stalo větou, ať už to na něčem závisí, nebo ne.”
Endre Kukorelly

Se vším musím začít pěkně od začátku. Za devatero horami a devatero řekami vyrostly kdysi dvě jabloně. Urodila se na nich tmavě fialová jablíčka, zpočátku vlastně spíše zelená, zfialověla až později, nejprve byla červená, pak fialová, nakonec skoro černá, až nakonec dozrála a spadala do trávy. Zakousneš se, uvnitř jsou rudá, rudě fialová, je to jako by ses zakousl do srdce. Slyším duté rány, respektive tenkrát jsem je slyšel, teď si to pouze vybavuji. Když už se jablka válela tam dole v trávě jaksepatří dlouho, začala vydávat charakteristický pach. To je má první vzpomínka, a tu jsem si také uchoval. Když ti toho zbude příliš málo, začneš pochybovat i o tom málu.
Nevěříš, že to není jen výplod tvé fantazie.
Je to neskutečná krajina, kdysi tu rostlo víno. Prodírám se křovisky, ruce celé poškrábané. Jen pomalu mi dochází, že jsem přesně v místech, kam mi kdysi postavili dětskou postýlku. Přímo pod jabloně.
Stojím ve své dětské postýlce s dřevěnými šprušlemi, pětačtyřicet let nazpátek. Stojím v budoucím. Dosud pro mne takřka neexistuje minulý čas. Můj dosavadní pobyt na tomto světě sotva stojí za řeč, ačkoliv už i tato má sotva-existence je přirozeně velké břímě, už nikdy nebudu věci vnímat tímhle způsobem, už nikdy s tímhle druhem talentu. Postupně tě zaplavují pachy. Celek se dosud úplně nerozpadl, ještě ses doopravdy neodpoutal, ale už směřuješ k odloučení.
Klopýtám mezi divoce zelenými šavlemi listů, prodírám se dvěma slovy – kukuřičný lán, šťastně mžourám, mírný svah mě nese dolů. Pomáhá mi v chůzi. Nemůžu uvěřit, že chodím. Nepotřebuji už pomoc druhých lidí, nejsem na nich závislý, sám se postarám o změnu úhlu pohledu. Procházím se tímhle přátelským prostorem beze jména. Nikdo mě nenapomene, abych toho nechal. Blíží se podivný zvuk, čím dál hlasitější a temnější bzučení, je to zvláštní, ale už není přátelské, ale děsivé. Zatím ještě nepláču. Myslím, že pláč mi moc nešel. Ta bolest mě zasáhne nečekaně. Snad to ani není bolestí, na tu mě připravilo bzučení, ale její intenzitou, nenasytností. Hřbet pravé ruky nabývá obřích rozměrů. Zrudne, otéká a pálí, chtěl bych to ze sebe sundat a zřejmě až teď, ve světle tohoto poznání, se dávám do breku. Můj řev je plně racionální. Sám totiž nestačím na to, abych se té ruky zbavil. Vlastně skoro nic nezvládnu sám, se vším mi pomáhají obři. A už je tu jeden a odvádí mě zpátky do domu. Všichni dokola omílají jedno slovo, nerozumím, šrseň.
Nic se dosud nepokazilo.
Zatím je ještě obtížné něco pokazit. Jen stěží mě něco může připravit o celou moji říši. Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa. Dosud jsem bez jazyka, tudíž můj svět je neomezený. Jak bych mohl ztratit něco, co nemá hranice?
Mám horečku. Ležím sám v domě z vepřovic, všichni někam odešli a mě tu nechali. Odešli si do světa a mě zapomněli tady. Nikde žádný zvuk, žádné důvěrně známé šouravé kroky po zahradě, jen úzký paprsek světla vniká dovnitř zpoza pootevřených dveří. Jsem na celém světě sám. Zvolna se vespím do beznaděje. Je to studna plná temnoty, propadám se do ní čím dál níž a hlouběji, jestlipak můj hlas ještě doletí k jejímu kraji? Zděšením procitám, vyskakuji a v tu ránu uklouznu na pomačkaném prostěradle, pokouším se zachytit prvního předmětu, který je po ruce. I ten se na mě nalepí. Je odporný, žlutý a páchne, zamotávám se do něj. Mucholapka! Na obličej se mi lepí muší mrtvolky. Zvedá se mi žaludek, ale jsem příliš zesláblý. Křičím, ať už někdo přijde. Marně.
O čtyřicet pět let později už ten dům nenacházím, byl srovnán se zemí a patrné už je pouze místo, kde stával. Je vidět i nějaký sklep, přečkal v původní podobě, takřka netknutý, pouze obrostl břečťanem. Hlavou se mi mihne, jaké by asi bylo se sem nastěhovat. To sklepení se zachovalo zjevně proto, že jsem se na ně nepamatoval, zato na dům ano, proto zpustnul, zbourali ho a zbylo po něm jen pár základových kamenů, kameny v býlí. Jabloně však stojí dál, jako dřevěné hodiny ukazující čas. A ještě pořád, nebo jinak řečeno všemu navzdory, rodí jablka. Vlastně mi to ani není po chuti. Chvilku tu postávám a pak si beru ze země pár jablek, což je samosebou krádež, tedy alespoň podle přísné dikce platných zákonů.
Postávám tu a pokouším se znovu si vybavit onen pocit Celku. Vybavit si onen úhel, ze kterého se tenkrát člověku zdál být svět v nejlepším pořádku. Jenže teď už nevězím v budoucím, nýbrž v minulém. Otřesen, jako bývá účastník pohřbu. Ačkoliv ani to ne, spíš jako bych dík zmateným instrukcím domorodců konečně nalezl hrob svého prapředka v africké buši. Tak tady odpočívá, staroušek. Dej mu pánbůh věčnou slávu. Zapálit svíčku, pomodlit se a rychle zpátky do světa nehostinné svobody.
Nevím, kdy jsem ji ztratil. Kdy jsem přišel k sobě. Nebo jestli pro mě vůbec nějaká existovala. Jestli byla někdy doopravdy nedělitelná. Nevím, jestli to, co cítím, je skutečně pocit čehosi chybějícího, anebo se mýlím a celé je to už od začátku nedorozumění, krom této prázdnoty nikdy nic neexistovalo a to, co vnímám jen jako bolestný otisk nevratného pocitu naplněnosti, jako otisk kdysi existujícího Celku, je samo o sobě plné, obohacující a především – to jediné je skutečné. Jako kdyby to „chybějící” bylo pouze nesprávným pojmenováním pro cosi jiného, takže se nemůžu divit, že na toto pojmenování neslyší. Nereaguje, nemizí. Je nehybné, nelze je vychýlit z osy. Tohle jsi ty. Nepřehrabuj se v aktovce, neschovávej se, postav k se tomu čelem. Zamiluj si ten fakt, nebo si na něj alespoň zvykni, když už se to tak sešlo, že s tím musíš žít. A přestaň se tvářit udiveně.
Jenomže ono to nejde.
Nejde mi to, nemůžu si na to zvyknout.
Řekne se jim, jak co mají dělat, a oni to tak udělají.
Narodíš se, trošku si zakřičíš, protestuješ hlasitým pláčem, jak ti velí zdravý instinkt. Proč tě nenechají na pokoji? Vřískáš a oni do tebe okamžitě začnou cpát vnějšek. Ládují do tebe všechno to, co je venku.
Zpočátku na to jdou opatrně, nejprve přicházejí na řadu jinakosti, které jsou ti nejbližší, jsi dosud bezelstný a je zřejmé, že ti to působí potěšení, co potěšení, doslova se třeseš blahem a celé tvé tělo, celý ten bezostyšný mechanizmus pracuje na tom, aby ses k tomu dostal. Aby se k tomu dostalo tvé tělo. A teprve když ses nasytil, teprve pak se v tobě začne mdle probouzet jistá emoce. Tvá brada spočívá na nějakém šátku, slyšíš, jak pobrukují, a cítíš poplácávání po zádíčkách. Krkavci jedni, jdou ti po krku.
Teď si hezky odkrkneme. Odkrknu si.
Tak pěkně. Táááák, andílku, to jsme ale šikovný kluci.
Bože můj, jaká slova tu zaznívají! Slovy jsi krmen a slovy z tebe páčí i to, cos napolykal navíc. Vyčerpal ses, ničemu nerozumíš, sladce usínáš. Sladce, jako hrouda hlíny, jestli už jsi někdy viděl zemi zblízka.
Mateřská hrouda.
Má matka neměla mléko. Slabounká, křehká, éterická. Citlivá, subtilní, voňavá. Něžná, soucitná, pudová. Dokonalá. Jenom mléko neměla. To postrádala. Postrádala je koncem podzimu roku šestapadesátého roku. Ještě štěstí, že měsíc před matkou porodila její švagrová, která měla naopak mléka dost i pro dva. Tak se ze mě stal soukojenec. Zuzka je má soukojenkyně. Pomléčná sestřička. To snad má logiku, ne? Pomléčná jako analogie k pokrevní, jako bychom tehdy měli možnost vzájemně rozhodovat o svých osudech a společně si – zcela vědomě – zvolili ve všech ohledech stoprocentní mléko tety Erži.
Jsme jednoho mléka, ty i já.
Mám-li být k sobě upřímný, a proč bych se do toho jinak pouštěl, nikdy jsem ve vztahu k Zuzce nic sourozeneckého necítil, ani když jsme pobývali u nich doma, ve věčném přítmí jejich ulice, při dětských hrách v zákoutích labyrintu jejich bytu, který pamatoval i lepší časy a jejž by bylo možné označit za měšťanský, ani později, o společně trávených, nekonečných, pozvolna okorávajících letních prázdninách; sourozenectví tedy opravdu ne, spíš jakousi podivnou, nevraživou totožnost, jež může sloužit jako základ pro určitý, a v tomto případě už ne zrovna ten nejlepší typ lásky – takhle bych to mohl vyjádřit, kdyby onen sluha nebyl v daném případě v pozici vládce, jehož moc přesahuje obvyklou míru.
Chodit a tropit nepřístojnosti v poloviční výšce, pozorovat nevyzpytatelného nepřítele, kterému saháme do pasu, přizpůsobovat se jeho podivným zvyklostem, předstírat neobyčejnou ostražitost, schovávat se mu, spřádat nekalé plány, provádět všelijaké věci v přítmí pokoje. Má soukojenkyně byla mou spolubojovnicí při pouličních dobrodružstvích, při mých mých krotkých, ale vytrvalých zákeřných výpadech z džungle proti nesnesitelně nudnému světu dospělých.
A Zuzka mě pochopitelně taky zradila, když jí šlo o krk.
Nebo když se v ní probudila nějaká temná síla.
Procitla v ní a přiměla ji opatřit si žehličku, zastrčit ji do zásuvky a ukrýt pod postel. Bere mě stranou, pojď, něco ti ukážu, velké tajemství, to budeš koukat. Vytahuje žehličku, jako by to byl poklad, který se jí podařilo získat s nasazením vlastního života. Říkám si, že tak důkladně ukrytá věc musí mít obrovskou cenu a přistupuji k ní s patřičným obdivem. Ona ji zdvihne, dej sem ruku, přitiskne mi žehličku na dlaň, nábožně, jako by mne obřadně uváděla do nějaké nové církve. Vykřiknu bolestí. Z vedlejšího pokoje přibíhají dospělí, ona na ně bezelstně hledí, jako by neměla nejmenší tušení, co se tu odehrálo, jako by nechápala podivnou souvislost mezi žehličkou a elektrickým proudem. Natírají mi dlaň bílkem, vůbec nic nechápou a já jim nic vysvětlovat nebudu.
Ta bolest mě poučí o nekonečné vzdálenosti mezi lidmi. Říkám jim, že mě to bolí, a oni mi věří a okamžitě porovnávají svou představu o mé bolesti se vzpomínkami na vlastní, dříve prožitá utrpení. Skrze ně se potom pokoušejí mou bolest zmírnit. Říká se tomu soucit, ačkoliv jestli je něco nemožné, pak je to snaha ponořit se prostřednictvím cizích vzpomínek na někdejší pocity k pocitům mým. Tímto způsobem se lze dobrat starostlivé lásky, účinné pomoci, proniknout k jádru různých problémů, ale ke mně a k tomu, co cítím právě já, nikoli. To, co ti lidé pociťují, tedy není soucit, nýbrž politování, náklonnost, pocit zodpovědnosti, vůle pomoci pramenící ze smyslu pro povinnost, můžu to nazývat, jak chci, podstata se tím nezmění a mé pocity zůstanou i nadále osamoceny. O tom, jak velká je má bolest, si kromě mě nemůže vytvořit pojem nikdo další.
To proto mě každý bez váhání zradí, když mu půjde o krk. Protože zabránit by tomu mohly výhradně mé pocity. Tak už to na světě chodí. Mechanismus instinktu se spustí a bez zaváhání vynese to jediné možné rozhodnutí, už předem vylučující jakoukoli pochybnost. Pár pomněnkových očí se na tebe upře a pak tě zradí, bez zaváhání, vše je prosté a hladké jako hladina rybníka jen pár minut poté, cos do něj vší silou mrštil kámen.
Také já bych patrně se stejnou samozřejmostí kohokoli zradil.
Vybavení k tomu mám.
Ze všeho nejdřív zradíš vždycky sám sebe.
Ještě jsem ani nebyl na světě, a už mě málem připravili o život, dokonce dvakrát. To takhle jednou máma vyjde na pavlač, na sobě sepranou červenou teplákovou soupravu, nepochybně s nějakým nápisem na zádech – Budovatel nebo Domobrana, v ruce odpadkový koš, chystá se právě vynést odpadky.
Na dvoře našeho pavlačového domu stojí dvě postavy, hned vedle železného klepadla, na kterém bude jednou dcerka Fehérových, takzvaná domovníkovic holka, rajtovat až do omrzení a kam budu o mnoho let později házet šumařům drobásky zabalené do novin. Pod vlivem zkreslených výkladů oné doby a věrohodně vyhlížejících fotografických i filmových dokumentů jsem přesvědčen, že alespoň jeden z těch dvou má na sobě montgomerák. Já, dosud embryo ve vlažném nálevu, si v té chvíli pokojně cumlám palec. Teď vložíme chlapíkovi v montgomeráku do ruky samopal. Právě po takových komoušských kurvách v rudých teplákách a s velkým břichem pasou, příkaz zní: ve středu odprásknout tři kusy v červených teplákách, a když budou mít pupek, dostanete dvakrát tolik, nebo tak něco. Chlap v montgomeráku zamíří, matka strne a po své krvi, po pupeční šňůře, mi sešle koňskou dávku děsu. Pak se připraví na smrt tím nejjednodušším způsobem.
To jest nijak.
Uvědomí si, proč to všechno, to ty rudé komoušské tepláky, co má na sobě. O pár baráků dál převčírem pověsili kluka v teplákovce se symbolem fotbalového klubu ministerstva vnitra. Pověsili ho v ní nebo spíš kvůli ní.
Je příznačné, že nevidím toho druhého muže, který nás zachraňuje před sebou a svým kolegou tím, že zavčas srazí hlaveň namířeného samopalu. Dyť je těhotná, ty hovado, seš snad slepej?! To řekl, podle mé matky. V boji za svobodu zavládne na moment příměří, z pochopitelných, lidských důvodů nechají obtěžkaného nepřítele lidu uniknout a přispějí tak zprostředkovaně k mému vypuštění na svět. Poštvou mě na svět.
23. říjen 1956, den němé demonstrace, a sanitka veze maminku do nemocnice, praskla jí plodová voda. Předčasný porod. Rusa ovšem neoblafneš, viděl už za život pěknou řádku sovětských filmů. Takhle přece zdrhali fašisti, byla to jejich finta, sehnat si sanitku, a možná to ani opravdová sanitka není, třeba je to vojenský náklaďák narychlo přetřený na bílo, a haknkrajc mazaně přemalovat na červený kříž. Vykutálení malí náckové, chtělo by to všechny je postřílet tady v tom divným Suezu, nebo kdeže to vlastně jsme. Ti se neštítí ničeho, postaví se třeba na hlavu, aby dosáhli svého. Měli bychom také vymyslet nějakou tvář pro řidiče sanitky, mohl by vypadat dejme tomu jako Yves Montand v tom senzačním filmu Cena strachu, kde převážejí nitroglycerin. Yves Montand se vyklání z okénka a křičí, rusky, možná s nedokonalou výslovností, že veze rodičku. To určitě, pomyslí si Rusové, taky rusky, a zahájí palbu. Šofér sanitky dostane nápad. Trochu si najede, náhle prudce šlápne na brzdy, počká si, až dozní dávka ze samopalu, a pak na plný plyn projede křižovatku. Dokážu si představit, jak asi mamince bylo.
Nějak jsme se do té nemocnice dostali.
Já jsem patrně u mámy v břiše spokojeně podřimoval.
Tenkrát jsem ještě dokázal spát, i ve dne, snad proto, že to dosud nebylo povinné. Aby tato má schopnost vzala zasvé, musel jsem se narodit a maličko povyrůst. Postupně jsem s tím skoncoval ve školce. Začal jsem se skoncováváním. Nebyl jsem zlobivé dítě, neskoncoval jsem se spaním ze zlobivosti, jednoduše mi to nešlo, nebyl jsem s to usnout. Zároveň s tím se dostavil i obdiv. Obdivoval jsem se ostatním, že jim spaní jde. Že jim jde právě to, co jim jít má. Vytáhnou si sklápěcí lehátka, někdo je přikryje dekou, paní družinářka udělá přítmí a přeříká pohádku, a oni usnou. Jak prosté. Palec jim vklouzne do pusy. Já je lekal svou nespavostí a tím, jak jsem široce otevřenýma kulatýma očima zíral do stropu, sledoval ostatní jako malá šelma, vykukoval škvírami žaluzií a pozoroval všechno, co se dalo z venkovního světa zahlédnout nebo alespoň to, co z něj žaluzie dovnitř vpustily, pozoroval jsem lampu, vzory na pokrývce, poházené hračky. Cokoliv. Čas od času jsem se na protest posadil a porušil všeobecnou horizontálu, provokativně, jako bych vyzýval ostatní, aby se připojili a vzepřeli se proti opiu odpoledního klidu. Cítil jsem krajní odhodlání.
Houby odhodlání!
Dlouho uvažovali, co s tím, a pak přišli s geniálním řešením. To je pro ně typické, projdou si celý arzenál a zvolí tu nejdokonalejší zbraň.
Vymysleli si, že budu dávat pozor na ostatní.
Budu střežit spánek druhých.
To já budu dozorce.
A tak se stal dozor mou novou úlohou, dokonce byla uspořádána oslava, na které jsme sehráli pohádkové představení jako nezvratný důkaz vzorného tempa našeho příkladného vývoje, a já jsem v té hře dostal roli Starého dubu. Tenhle Starý dub byl mimochodem ze dřeva a plátna, byla to ve skutečnosti velká kresba ve tvaru Starého dubu, jež shodou náhod zobrazovala právě Starý dub, ovšem byl v ní otvor, skutečný otvor přesně v místě té namalované dutiny, a tím otvorem jsem měl coby Starý dub respektive jakožto tvář Starého Dubu vykukovat já – měl jsem vylézt na žebřík a vyhlížet ven. Když jsem na žebřík lezl, všiml jsem si, že zezadu, z pozice lezoucího, nevypadá Starý Dub ani přibližně jako Starý dub, ale jako dřevo a plátno, přesto jsem ale vylezl nahoru a už jako Starý dub se usmál skrz otvor ven a dolů na ostatní, na hříbky a kytičky tam dole, a pronesl k nim jakousi káravou, ale přesto tak nějak dobráckou větu, proteplenou a srdečnou, ve snaze být co nejvíc k sežrání.
Já, Starý dub, jsem byl vzhůru a dohlížel na ostatní.
Z toho, co bylo dosud zakázáno, udělali najednou povinnost. Nemohl jsem si zvolit, jestli zůstanu o poledním klidu vzhůru, nepřiznali mi právo na nespaní, které mi mimochodem a priori náleží už od narození, nepřitakali tomu, co bylo realitou, ale rovnou mi to dali za úkol. Nespaní se pro mne stalo prací, proti níž bych býval mohl protestovat jenom spánkem.

A spaní mi nešlo, nemohl jsem to přenést přes srdce. Nedokázal jsem spát na protest. Zdolali mě. Nebo ještě přesněji – z mé pouhé existence učinili porážku.
Nejšílenější je, že si dřív nebo později zvykneš na všechno.
Seděl jsem a pozoroval ostatní jak spí. Tak tohle bude od této chvíle má práce. Dělají něco, čeho já nejsem schopen, a já se na ně dívám, nemůžu se nedívat. Budu pozorovatelem, nikoli účastníkem. Občas na mě naléhají, abych se zapojil, a v takových případech to z čiré zdvořilosti dělávám, ale abych to vůbec vydržel, vystupuji ze svého těla, poodejdu stranou, najdu si nějaké vhodné vyvýšené místo, vyhovující plošinku, odkud to celé můžu pozorovat.
Však oni už se postarají, aby z mé vzpoury udělali úkol. Postarají se, abych byl hodný, abych mohl zůstat hodný a platit za hodného, abych mohl bez obav předstoupit před Mikuláše.
Stojím před Mikulášem, protože mě vyvolal, ale je to podivný Mikuláš, nemá například bílé vousy, ale spíš takové slaměné. Je nás tu v tmavé místnosti celá spousta, všechny maminky a tatínkové, děti a babičky a paní vychovatelky, navlékli mi sametové kalhoty a košilku jako z cukru, lakovky, oslnivě bílé podkolenky, ve vlnitých a hustých medových vlasech mi mokrým hřebenem narýsovali pěšinku. Zalévá mě jakési horké světlo, začínám se potit. Mikuláš cosi říká, na něco se mě ptá, ale nedokážu se vůbec soustředit, protože mou pozornost upoutalo něco úplně jiného. Pozoruji Mikulášův krk, který prosvítá mezi purpurovým pláštěm a slaměným plnovousem, má na něm malou bradavičku, přesně v místech, kde ji má můj tatínek, ten malý výrůstek tam visí, ale nesmí se strhnout. Pochopitelně se mě ptá, jestli jsem byl hodný, nevím nač ta otázka, když údajně ví úplně všechno. Pak už se neptá. Ta jeho bradavice mě děsí, vlasně ani ne tak bradavice, na tu jsem si už zvykl, ale pomyšlení, že já a máma žijeme s Mikulášem, že jsem Mikulášův syn. Přešlápnu z jedné nohy na druhou. Copak, Gabi, chce se ti čůrat? Tohle se mě ten Mikuláš zeptal. Ze všech otázek si jako nejpříhodnější zvolil zrovna tuhle, sezvou sem všechny lidi z celé zeměkoule, všechny obyvatele téhle planety, a on se mě pozměněným hlasem mého tatínka zeptá zrovna na tohle. Okamžitý konec světa se ale nedostavuje. Svět se nehroutí, stěny ve všech ohledech moderního kulturního sálu Tiskárny cenin nepraskají, země se neotvírá a bohužel mě ani nepohltí. Nic z toho se nestane, zato se všichni rozesmějí. Burácivý smích. Chechtá se celá Zeměkoule a Mikuláš mi za toho burácivého smíchu rukou mého táty vtiskne do dlaně červený pytlík. Nějak ho popadnu a jdu zpátky na své místo.        




minimap