Kde je ta radost,
která nás vynese vzhůru až k nebesům
a my se nezřítíme?
Kde je to dítě,
které skrze nás jásavě proběhne
a zanechá nás opět průzračné a otevřené jak okno?
Kde je ta ruka,
která se promění v mnohost rukou,
aby zachránila jeden život?
Kde jsou ty hřeby,
které se za nás ohnou bolestí,
když nás dav křižuje svou záští?
Kde je ta cesta,
která se vydá po našich stopách,
aby po ní mohli kráčet i jiní?
Kde je ta zlatá nit,
která nás vyvede z vlastního bludiště,
a přitom nás neuštkne?
Kde jsou ty dýky,
které v nás zemřou
a už nebudou, nebudou k probuzení?
Kde je ta duše,
která v nás dýchá a pracuje,
když už jsme i sebe chtěli vzdát?
Kde jsou ty naše hlavy,
které se zdvihnou jako palcáty
a před nikým se neskloní?
Kde jsou ty pravdy,
které nás přežijí,
i když je včera veřejně setnuli?
Kde je ta naděje,
která odmyká budoucnost
a my do ní bez obav vstoupíme?
Kde je to světlo,
které se stane majákem našich osudů,
majákem dějin, majákem lidstva?
