Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Viewegh, Michal: Die verlorene Generation und ich (Ztracená generace a já Német nyelven)

Viewegh, Michal portréja

Ztracená generace a já (Cseh)

Ernestu Hemingwayovi 

Vyšel jsem z hotelu, kde kdysi bydleli Verlaine a Rimbaud a Balzac a kde jsem měl ted' logicky mansardu na psaní já, a pustil jsem se kolem starého kostela Saint-Etienne-du-Mont na bulvár Saint-Michel. Ulice byly čerstvě vymyté deštěm a to jsem měl moc rád; na jaře jsem si na to dokonce tak navykl, že jsem pak v létě musel chodit za kropícím vozem. Kavárna na place Saint-Michel, kterou jsem nedávno objevil, byla příjemná, teplá a vlídná a mohl by to být přesně ten čistý, dobře osvětlený podnik, který člověk občas v noci potřebuje, když ho přepadne nuda, nicota, nebo nedejbože i žízeň, jenmože na druhé straně tu člověka většinou okradli o dva tři franky a v takovém prostředí se povídky nepíší zrovna snadno, zvláště píše-li někdo tak poctivé věty jako já.
Do kavárny po chvíli vešla dívka a posadila se ke stolku u okna. Byla moc hezká a obličej měla svěží jako čerstvě raženou jednodo larovou minci, přirozeně za předpokladu, že by se jednodolarové mince razily dívkám do obličeje: Měla pronikavé, zelené oči, černé vlasy a velký nos ve tvaru amerického orla. Moc mě vzrušovala a byl bych ji rád dostal bud' do té povídky, kterou jsem zrovna začal psát, nebo aspoň do té postele v hotelovém pokoji, kterou už jsem si dávno přestal stlát. Záhy jsem ale na dívku zapomněl a úplně jsem se ztratil v té rozepsané povídce a spolu se mnou se v ní ztratila i celá naše ztracená generace. A pak byla povídka hotová a já jsem byl hrozně unavený a šťastný jako po milování nebo po lyžování. Věděl jsem ale, že je to zatraceně dobrá povídka, protože na dobré povídky mám čich. Špatnou povídku - a tahle dobrá byla. Musel to vědět zřejmě i majitel kavárny, který mne celou dobu při práci pozoroval.
„Měl jste, monsieur, takový zvláštní výraz," povídá mi. „Vypadal jste jako člověk, který je najednou sám v džungli a -"
„Když dělám, nevidím, neslyším."
„ - a dostane úplavici."
Chtěl jsem mu jednu vrazit, ale všiml jsem si, že právě přišel Scott Fitzgerald, a tak jsem jenom objednal dva rumy Svatého Jakuba.
„Kolik jsi měl, Erneste, ženskejch?" zeptal se Scott bez okolků. Domníval se, že si spisovatel může opatřit potřebné znalosti tím, že se vyptá kamarádů a známých. Marně jsem mu vysvětloval, že nemůže napsat jedinou pravdivou řádku, dokud alespoň nezačne chodit na ryby.
„Už se nepamatuju," řekl jsem.
„Bojíš se smrti?"
„Ne. Nepočítám pochopitelně svou vlastní."
„Děláš u přímý řeči uvozovky?"
„Jo," řekl jsem starostlivě. Scott mi své otázky kladl čím dál zuřivěji:
„Připadaj ti chlupatý věci estetický? Třeba angrešt?"
„Nepřemýšlím o tom."
„Kolik vteřin se ty miluješ se svojí ženou?"
Zasmál jsem se. Scott se sesypal. Alkohol v něm často způsoboval záhadné chemické změny: Ztrácel kupříkladu barvu v obličeji.
„Mám ho krátkýho!" vzlykal.
Bylo jasné, kdo je za tím: Zelda, která ho chce definitivně vyřadit z provozu.
„Nesmysl," řekl jsem mu. „Pojd' na dvě nuly!"
Vrátili jsme se do kavárny a posadili seke stolu.
„Jsi naprosto O. K.," uklidnil jsem ho.
„Ty macku!"
Tohle na něj zabíralo. Ještě jsme zaskočili do Louvru a chvíli jsme se posmívali nahým sochám. Už se zdálo, že bude v pořádku, ale pak jsme u Seiny narazili na hejno vrabců.
„Takovej vrabeček je stejně pořádnej kus ptáka," řekl Scott nejistě. V jeho hlase nešlo přeslechnout zoufale prosebnou otázku. Nebylo mu zkrátka pomoci. Byl jsem rád, když jsme po chvíli potkali Brett.
Brett byla stavěná jako závodní jachta a její podprsenka: připomínala plachty plné zatraceně silného větru. Zakormidlovala k nám:
„Nazdar, kamarádi!"
„Nazdar, Brett," povídám. „Cože nejsi namazaná?"
„Četla jsem si v kavárně Dostojevskýho. Je to srab."



Die verlorene Generation und ich (Német)

(Gewidmet an Ernest Hemingway) 

Ich verließ das Hotel, in dem einst Verlaine und Rimbaud und Balsac gewohnt hatten und in dem jetzt ich logischerweise eine Mansarde fürs Schreiben bewohnte. Der Weg führte mich an der alten Kirche Saint-Etienne-du-Mont vorbei zum Boulevard Saint-Michel. Die Straßen waren frisch vom Regen gewaschen, was ich sehr schätzte; im Frühjahr hatte ich mich gar so daran gewöhnt, daß ich sommers hinter dem Sprengwagen zu gehen pflegte. Das Café auf der Place Saint-Michel, von mir kürzlich entdeckt, war freundlich, warm, angenehm, und es hätte genau jenes saubere, gut beleuchtete Unternehmen sein können, das man mitunter nachts braucht, wenn einen Langeweile, Sinnlosigkeitsgefühle oder, was Gott verhüte, der Durst überkommen, tja, würde man hier nicht meist um zwei, drei Franc bestohlen, was ein Milieu erzeugte, in dem sich Erzählungen nicht gerade leicht schrieben, zumal wenn einer so ehrliche Sätze setzte wie ich.
Nach einer Weile betrat ein Mädchen das Café und setzte sich an ein Tischchen am Fenster. Sie war sehr hübsch und hatte ein klares Gesicht wie eine frisch geprägte Ein-Dollar-Münze, einmal angenommen, daß man Ein-Dollar-Münzen in Mädchengesichter prägen kann: durchdringender Blick aus grünen Augen, schwarzes Haar und eine große Nase von der Schnabelform des amerikanischen Adlers. Sie erregte mich stark, und ich hätte sie gern in die Story bekommen, die zu schreiben ich eben begonnen hatte, oder wenigstens in mein Hotelzimmerbett, um dessen Zustand ich mich freilich längst nicht mehr kümmerte. Unvermittelt jedoch vergaß ich das Mädchen, ich verlor mich völlig, die ganze verlorene Generation verlor. Und dann war die Story fertig, und ich war schrecklich müde und doch glücklich wie nach dem Liebemachen oder dem Skifahren. Ich wußte, daß es eine verdammt gute Story geworden war, weil ich dafür ein Gespür habe. Eine schlechte Story erkenne ich möglicherweise nicht als solche, eine gute jedoch sofort - und diese war eine solche.
Dies mußte auch der Café-Besitzer erkannt haben, der mich bei der Arbeit die ganze Zeit über beobachtet hatte.
„Sie hatten, Monsieur, so einen besonderen Gesichtsausdruck dabei", sagte er zu mir. „Wie ein Mensch haben Sie ausgesehen, der sich plötzlich allein im Dschungel wiederfindet und..."
„Wenn ich arbeite, dann sehe und höre ich nichts."
... die Ruhr bekommt."
Ich wollte ihm eine versetzen, merkte aber, daß Scott Fitzgerald das Café betrat, und bestellte darum nur zwei Rum Saint Jacob.
„Wieviel Frauen hast du gehabt, Ernest?" fragte Scott ohne Umschweife. Dennoch klang es, als glaube er, ein Schriftsteller könne sich notwendig werdende Kenntnisse erwerben, indem er Kollegen und Bekannte ausfragte.
Ich versuchte ihm zu erklären, daß er nie eine wahre Zeile schreiben werde, wenn er nicht wenigstens damit anfänge, zum Angeln zu gehen. Vergebens. Also gab ich auf: „Ich erinnere mich nicht mehr."
„Fürchtest du den Tod?"
„Nein. Meinen eigenen natürlich ausgenommen."
„Setzt du direkte Rede in Anführungszeichen?"
„Ach, ja", antwortete ich bekümmert.
Scott stellte seine Fragen immer ungeduldiger, fast wütend: „Kommen dir haarige Dinge ästhetisch vor? Meinetwegen Stachelbeeren?"
„Wie viele Sekunden lang befriedigst du deine Frau?"
Ich lachte.
Plötzlich sank Scott in sich zusammen.
Der Alkohol bewirkte in ihm oftmals rätselhaft chemische Veränderungen, beispielsweise wich völlig die Farbe aus seinem Gesicht. Er sagte schluchzig: „Ich hab nur einen kurzen...!"
Es war klar, wer dahinter steckte: Zelda, die ihn definitiv aus dem Verkehr ziehen wollte.
„Unsinn", erwiderte ich. „Komm, gehen wir ins WC!"
Wir kehrten gleich wieder ins Lokal zurück, nahmen an unserem Tisch Platz. „Bist völlig o. k.", beruhigte ich ihn. „Du Bär!"
Das tat ihm gut. Wir gingen noch auf einen Sprung in den Louvre und lachten die nackten Statuen aus. Schon schien es, daß er wieder ganz in Ordnung sei, da stießen wir an der Seine auf eine Schar Spatzen.
„So ein Spatz ist doch wohl auch ein ordentliches Stück Vogel", sagte Scott unsicher. In seiner Stimme war die bestimmte, verzweifelt und flehentlich vorgebrachte Grundfrage nicht zu überhören. Kurz, ihm war nicht zu helfen. Ich war erleichtert, als wir wenig später der Brett begegneten.
Brett, gebaut wie eine Rennjacht, hatte Miederausbuchtungen wie Segel vor starkem Wind. Sie steuerte auf uns zu: „Hallo, meine Freunde!"
„Hallo, Brett", erwiderte ich ihren Gruß. „Wie kommt es, daß du noch nicht mal einen Kleinen sitzen hast?"
„Ich hab im Café gesessen und Dostojewski gelesen. Ein Stümper ist das." 




minimap