Seifert, Jaroslav: Mount říp (Hora říp Angol nyelven)

Viděl jsem hory plné ledu,
však zpívat o nich nedovedu.

Jiskřily dálky nad hlavami
jak bledě modré drahokamy.

Jímala závrať při pohledu,
zpívat však o nich nedovedu.

Když ale vidím na obzoru
uprostřed kraje nízkou horu,

na nebi mráček běloskvoucí
- přestane srdce chvíli tlouci.

Oblaka letí v klasech zralých
a koně dupou po maštalích.

V panácích jsou už všude snopy
a svatý Jiří zvedá kopí,

aby je vrazil ve chřtán dračí,
a motýl spěchá po bodláčí;

a jako krůpěj na prstenu
třpytí se drobná kvítka rmenu.

Tu nemohu se vynadívat
a všechno ve mně začne zpívat,

zpívat i plakat. Maminko má,
jak je to hezké u nás doma!

I have seen mountains, glacier bound,
yet, sing of them I can’t, I’ve found.

Overhead vastness, scintillating,
like pale blue gemstones, breath abating;

Causing to swoon, at merest sight,
yet, sing of them, no, try as might.

Yet, when I view that skyline, still,
whose edge is raised by modest hill,

above, a small white fluffy cloud,
- I miss a beat, my heart so proud.

Clouds over ripening wheatfields chasing,
horses in stables, sprightly pacing;

All round the sheafs, in patient stance,
as Saint George summons up his lance

into the dragon’s maw to thrust,
thistles – a butterfly flits past;

And like a ring, bright, dewdrop showered,
the camomile gleams, myriad flowered.

A sight of which I’ll ne’er grow tired,
standing in awe, am moved, inspired

to sing, or even shed a tear,
Mother, our home, like you, so dear