Ez az oldal sütiket használ

A portál felületén sütiket (cookies) használ, vagyis a rendszer adatokat tárol az Ön böngészőjében. A sütik személyek azonosítására nem alkalmasak, szolgáltatásaink biztosításához szükségesek. Az oldal használatával Ön beleegyezik a sütik használatába.

Seifert, Jaroslav: Morový sloup

Seifert, Jaroslav portréja

Morový sloup (Cseh)

Do čtyř stran světa se obrací
čtvero demobilizovaných knížat
vojska nebeského.
A na čtyřech stranách světa
je zamčeno
na čtyři těžké zámky.

Sluneční cestou se potácí
starý stín sloupu
od hodiny Okovů
k hodině Tance.
Od hodiny Lásky
k hodině Dračích drápů.
Od hodiny Úsměvu
k hodině Hněvu.

Pak od hodiny Naděje
k hodině Nikdy,
odkud je už jen krůček
k hodině Beznaděje
a k turniketu Smrti.

Životy naše se sunou
jako prsty po skelném papíře,
dny, týdny, roky, staletí.
A bývaly časy, kdy jsme proplakali
dlouhé roky.

Dnes ještě chodívám kolem sloupu,
kde jsem tak často čekával
a poslouchal, jak zurčí voda
z apokalyptických tlam,
udiven pokaždé
milostnou koketností vody,
tříštící se na hladině kašny,
až padl stín sloupu na tvou tvář.

Byla to hodina Růže.

Prosím tě, hochu, vyskoč na kašnu
a rychle mi přečti,
co píší čtyři evangelisté
na kamenných stránkách.

Matouš je první.
A kdo z nás ze samé radosti
může přidati k délce svého života
jediný loket?

A co píše druhý, svatý Marek?
Zdali přinášejí hořící svíci,
aby ji dali pod kbelec,
a nikoliv na svícen?

A evangelista Lukáš?
Oko je svíce těla.
Ale kde je mnoho těl,
shromáždí se i mnoho orlů.

Konečně co svatý Jan,
miláček Páně?
Má knihu na svém klíně zavřenou.
Tedy ji, chlapče, otevři.
Třeba svými zuby.

Byl jsem pokřtěn v morové kapli
svatého Rocha.
Na pokraji Olšan.

Když býval v Praze dýmějový mor,
ukládali kolem kaple mrtvé.
Jedny přes druhé v několika vrstvách.
Z jejich kostí byly po letech
špatně srovnané hranice,
které hořely
ve vápenné vichřici hlíny.

Dlouho jsem chodíval
na tato truchlivá místa,
ale sladkostí života jsem se nezříkal.
Bylo mi dobře v teplém lidském dechu,
a když jsem chodil mezi lidmi,
lapal jsem po vůních ženských vlasů.

Na schodech olšanských hospod
poslouchával jsem navečer
nosiče mrtvol a hrobníky,
když zpívali své neurvalé písně.

Už je to tak dávno,
hospody zmlkly
a hrobníci nakonec pohřbívali
jeden druhého.

Někdy jsem postával u dřevěné zvonice.
Zvon zaduněl,
jakmile zvedli v kapli mrtvého.
Už oněměla.
A díval jsem se na empírové sousoší
z Malostranského hřbitova.
Sochy ještě truchlily pro své mrtvé,
které tam musily opustit.
Odcházejíce, šly pomalu
s úsměvem své starodávné krásy.

A byly mezi nimi nejen ženy,
ale i vojáci v přílbách se zbraní,
jestli se nemýlím.
Už jsem tam dlouho nebyl.

Jenom si nedejte namluvit,
že mor ve městě ustal.
Viděl jsem sám ještě mnoho rakví
vjíždět do brány,
která tam nebyla jediná.

Mor dosud zuří a lékaři
dávají nemoci patrně jiná jména,
aby nevznikla panika.
Je to stále táž stará smrt,
nic jiného,
a je tak nakažlivá,
že jí neunikne nikdo.

Kdykoliv jsem vyhlédl z okna,
vyhublí koně táhli zlověstný vůz
s vyzáblou rakví.
Jen už tolik se nezvoní,
nemalují se kříže na domy
a nevykuřuje se jalovcem.

Na juliánovských lukách
lehávali jsme někdy k večeru,
když město už zapadalo do tmy
a v slepém rameni Svitavy
daly se žáby do pláče.

Jednou si přisedla mladá cikánka.
Blůzu měla jen zpola zapjatou
a hádala z ruku.
Halasovi řekla:
Nedožiješ se padesáti let.
Artuši Četníkovi:
Krátce je přežiješ.
Nechtěl jsem si dát hádat,
měl jsem strach.

Vzala mi ruku násilím
a rozhněvaně křikla:
Budeš dlouho živ!
A znělo to jako hrozba!

Co jsem se napsal rondelů a písní!
Byla válka na všech stranách světa
a na všech stranách světa
bylo smutno.
A přece jsem šeptal náušnicím s routou
milostné verše.
Za to se trochu stydím.
Či vlastně ani ne.

Věnec sonetů jsem ti položil
na záhyby klína.
Byl krásnější než vavřínové věnce
vítězům autokrosu.

Náhle jsme se však sešli
u schodů kašny,
každý šel jinam, jinudy a jindy,
po jiném chodníku.

Dlouho se mi však zdávalo,
že potkávám tvé nohy,
někdy jsem zaslechl i tvůj smích,
ale tys to nebyla.
A dokonce jsem spatřil i tvé oči.
Ty jen jedenkrát.

Má kůže třikrát natřená tamponem
smáčeným v jodalkoholu
byla již zlatohnědá.
Takovou barvu má pleť tanečnic
v indických chrámech.
Díval jsem se upřeně ke stropu,
abych je lépe viděl,
a ověnčený průvod
kráčel kolem chrámu.

Jedna z nich, ta uprostřed,
s nejkrásnějšíma očima,
se na mě usmála.
Bože,
jaké to nesmysly honí se mi v hlavě,
zatímco už ležím na operačním stole
s opiátem v krvi.

Už také rozsvítili nade mnou lampu,
chirurg nasadil skalpel
a vedl pevně dlouhý řez
na mých zádech,
tam, kde je páteř.
Protože jsem se rychle probouzel,
pevně jsem zavřel oči.
Přece jsem však ještě zahlédl
ženské oči nad sterilní rouškou
a stačil jsem se usmát.
Dobrý den, krásné oči.

Už mi však podvazovali cévky
a háčky rozchlípili ránu,
aby chirurg mohl odloučit
paravertebrální svaly
a obnažit trny s oblouky.
Tiše jsem zaúpěl.

Ležel jsem na boku,
ruce měl jsem v zápěstí svázané,
ale volnými dlaněmi,
které mi držela sestra na klíně
až u mé hlavy,
sevřel jsem pevně její stehno
a křečovitě jsem je tiskl k sobě
jako potápěč štíhlou amforu,
když spěchá k hladině.

V té chvíli však počal proudit
do mých cév pentanol
a všechno ve mně rychle pohasínalo.
Pak byla tma jako při potopě světa
a už nevím nic.

Sestřičko, měla prý jste modřiny.
Nehněvejte se na mě.
V duchu si však říkám: Škoda,
že nemohl jsem vynést z tmy
tu vábivou kořist,
až nahoru, až na světlo,
až před oči.

To nejhorší mám za sebou,
říkám si, jsem už stár.
To nejhorší mám před sebou,
ještě žiji.
Ale kdybyste mermomocí chtěli vědět,
byl jsem šťasten.
Někdy celý den, někdy celé hodiny
někdy jen pár minut.

Po celý život byl jsem věrný lásce.
A jsou-li ruce ženy víc než křídla,
co jsou její nohy?
Tak rád jsem zkoušel jejich sílu.
Je něžná, když stisknou.
Ať tedy rozdrtí kolena
mou hlavu?

Kdybych zavřel oči v tomto sevření,
nebyla by tak opilá
a nebušilo by mi tak zběsile
v mých spáncích.
Ale proč bych je zavíral?

S otevřenýma očima
prošel jsem touto zemí.
Je krásná, vždyť víte.
Byla mi možná víc
než všechny mé lásky najednou.
A její objetí trvalo celý život.
Když jsem míval hlad,
živil jsem se téměř denně
slovy jejích písní.

Ti, kdož odešli
a rozprchli se kvapem po zemích,
už to snad poznali:
svět je hrozný?
Nemilují a nejsou milováni.
My aspoň milujem.

Ať tedy rozdrtí její kolena
mou hlavu.

Tu je přesný výčet řízených střel:

(Missile)

Země - vzduch    Surface-to-Air
Země - země   Surface-to-Surface
Země - moře   Surface-to-Sea
Vzduch - vzduch   Air-to-Air
Vzduch - země   Air-to-Surface
Vzduch - moře   Air-to-Sea
Moře - vzduch   Sea-to-Air
Moře - moře   Sea-to-Sea
Moře - země   Sea-to-Surface

Mlč, město, není slyšet jez.
A lidé jdou a ani netuší,
že nad hlavou jim přeletují
žhavé polibky
posílané rukou z okna do okna.

Ústa - oči   Mouth-to-Eyes
Ústa - tvář   Mouth-to-Face
Ústa - ústa   Mouth-to-Mouth
A tak dál   And so on

Dokud ruka nestáhne večer roletu
a nezakryje cíl.

Na malé obloze domova,
mezi košíčkem na šití
a slipry s péřovými bambulemi,
rychle dorůstá horká luna
jejího břicha.

Počítá už skřivánčí dny,
ačkoliv ještě vrabci zobou mák
za ledovými květy.

Ale v mateřídouškovém pelíšku
už někdo natahuje péro
malého srdce,
aby šlo přesně po celý život.

Proč jen se mluví o šedivých vlasech
a moudrostí?
Když dohořívá keř života,
zkušenosti jsou bezcenné.
Ostatně bývají vždycky.

Po krupobití hrobů
vymrštěn byl sloup do výšky
a čtyři staří básníci
opřeli se o jeho tíhu,
aby psali na stránky knih
svůj bestseller.

Kašna už je prázdná,
válejí se v ní zbytky cigaret
a slunce jen váhavě odkrývá
smutek odstrčeného kamení.
Dalo by se tu i žebrat.

Ale odhodit život jen tak,
pro nic za nic,
to nechci. 



KiadóTřeba vám nesu růže, Mladá fronta, Praha, 1999

minimap