Nebe za velikou okenní tabulí bez záclony je ještě úplně černé, a přece už je ráno. Ted'je ta chvíle, kdy Ьу1 čas noci odečten do nuly a den začíná od jedničky. Kateřina si to dovede představit. Svým vnitřním zrakem vidí řadu čísel, jako by byla napsána křídou na tabuli, ale žádná křída, žádná tabule, číslice visí ve vzduchu, tam, kde žádný vzduch není.
„Kde jsou ta čísla ? " ptala se, když byla mnohem menší a rodiče jí kreslili do prachu na cestě klacíkem čárky.
"Vidíš: jedna a jedna jsou dvě a jedna jsou tři a jedna jsou čtyřy a jedna je pět,"tatínek přeškrtl svislé čárky vodorovnou čárou.Ona viděla jen tyčkový plot.
Vůbec nechápala, co má pochopit, jen přikyvovala, aby už od toho mohli vstát a jít dál cestou mezi borovicemi ke zříceninám v tom horkém letní dni, který si ale stejně pamatuje hlavně jako to tehdy, kdy ještě neuměla počítat.Ještě má, někde vzadu v hlavě, uložen ten svůj nechápavý pohled, kterým viděla čárky nebo oblázky přistrkované jí před oči jen jako čárky nebo oblázky.
