Konwicki, Tadeusz: Bohyn (Bohiń in Czech)
|
Bohiń (Polish)Przed burzą panna Helena zdążyła jeszcze wykąpać się w rzece. Już wszyscy wiedzieli, że nadciąga wielka burza: ludzie, zwierzęta, drzewa czekające na pierwsze uderzenie huraganu. Ale powietrze ciągle jeszcze dławiło, było ciężkie i sypiące iskrami.
|
Bohyn (Czech)Před bouřkou se slečna Helena ještě stačila vykoupat v řece. Všichni už věděli, že se blíží velká bouřka - lidé, zvířata i stromy čekali na první nápor vichřice. Ale vzduch byl pořád ještě nedýchatelný, těžký, létaly z něj jiskry. Chvíli plavala v klidné teplé vodě. Na druhé straně stál nehybně les a jen nějaký pták neklidně poletoval nad větvovím stromů sem a tam, jako by hledal mezi strnulými větvemi ztracené pískle. Pořádně se namydlila a bylo jí líto té bílé pěny, které se chtivě zmocňovala voda, točila s ní v malých vírech a odnášela ji k ohybu, kde panství Bohyň končilo. Potom se rychle oblékla a neklidně se ohlížela na oblohu na západě, kde se nad mělký obzor vyvalily obrovské viny černých mraků a víc a víc se stmívalo, protože se současně blížil večer. Potom běžela domů, seč jí síly stačily, aby to stihla před deštěm. Vítr už letěl, ale zpočátku nepravidelně, v poryvech, které ohýbaly mladé olšoví, zvedaly celé snopy obilí z nesvezených budek a metaly jimi o zem. Ptáci nízko nad zemí prchali do neznámých úkrytů, kam se za bouřek schovávají, a lidé utíkali k stavením statku. Potom se blýskalo stále častěji, začalo se vlastně blýskat, už když se koupala v řece. Ti hádci namodralého světla protínali tmavomodré nebe mlčky a člověk si mohl pomyslet, že je to ,malanka“, za dusných letních nocí tak časté blýskání na časy, bez hřmění, jakýsi zatoulaný odraz vzdálené bouřky, která jiným lidem zabíjí zvířata na polích a zapaluje domy. Potom to však po jednom z těch němých záblesků zadunělo jako z hlubin země a konečně sjel blesk někde u Milowid, těch Milowld, které léta neviděla, kterým se léta vyhýbala a na které už dávno zapomněla. Potom se slečna Helena s úpině vyschlým hrdlem a bez dechu vřítila do parku rozbouřeného jako moře. Staré stromy s černými kmeny ožily, rozšuměly se a hrozivě hučely, tu a tam někde praskla větev nebo mrtvý kmen, což zaznělo jako menší hrom pro trpaslíčky. Vtom uslyšela řídký pleskot prvních kapek deště do listí v parku, kapek velikých jako višně a smíšených s obrovskými kroupami. Vběhla do domu, do toho známého, ale přece jen cizího příbytku, který však byl nyní jejím domovem. Udeřilo ji horko sálající ze stěna dusný vzduch, který se v pokojích ani nepohnul. Někde někdo křičel, kolem domu dupaly čísi nohy, v dálce za mokrým oknem těžce cválal kůň, který se odněkud utrhl. A tak začala ta největší bouřka v jejím životě. Pootevřenými dveřmi viděla, že otec stojí u okna, vlastně kousek od něj, chráněn rámem pro případ, že by blesk prorazil sklo nebo že by se bůhvíodkud objevil kulový blesk, který ochromí lidi v domě a zmizí bůhvíkam. Otec se díval z okna na potemnělý a zšedlý svět, na malý svět Bohyně, k níž se skutečně blížil konec světa. Po chvíli váhání vstoupila Helena do otcovy pracovny. Pana Michala to nepřekvapilo, považoval tento dceřin reflex v tak zvláštní chvíli za přirozený. Blesky osvětlovaly pokoj s příšernými lístečky papíru na stěnách, do kterých stojí za to střílet z pistole, osvětlovaly kancelář s doutnajícími zbytky obchodů chuďasa nájemce i ten cár svatebního závoje, památky po matce, která možná nikdy neexistovala. „Promiň, tatínku, že jsem za tebou přišla,“ řekla a trochu se přitom chvěla rozčilením. „Bojím se zůstat sama v pokoji.“ Otec se neotočil, ale pokýval hlavou. Upíral pohled před sebe na to holé okno a čekal. Zprostřed lesa už zvolna stoupala růžová záře. Někde hořela nějaká usedlost nebo umírající smolný les. Uslyšeli za sebou naříkavý hlas. Emilka chodila se svatým obrazem v rukou od jednoho okna k druhému a zažehnávala běsnící živel, za ní kráčel Antonín Seńuč, ten kovářský pomocník, a svítil jí hromnicí. Očividně se styděl a rozpakoval se dělat znamení kříže voskovou svící, tlustou jako zápěstí. Otec a dcera tam stáli, ale nedívali se na sebe. Pomalu se jich zmocňoval strach, jakási panická, zvířecí hrůza z neznámých přírodních sil, obrovský děs z hněvu božího. Sama nevěděla, kdy se začala modlit, nehlasně pohybovat rty. I otec sklonil hlavu a bil se do prsou. „Tatínku,“ zašeptala v jednu chvíli za náhlého ticha mezi dvěma hromy, kdy do oken jen zabubnovalo krupobití a někde na půdě břinkl nějaký kus plechu. „Tatínku, já jsem dnes přišla do tvé pracovny bez dovolení. Hledám maminku. Ráda bych věděla, jaká byla a jaká budu. já. Nezlob se, tatínku, ale já nevím, jak žít. Jestli žiju správně. Proč mlčíš, tatínku?“ Měla v tu chvíli dojem, že otec zvedl ruku k očím a chtěl si něco odehnat z víčka, zatoulané slunéčko sedmitečné nebo osten ze žitného klasu. Ale neřekl nic. Najednou ho spatřila jako v magneziovém světle, průzračného, na hrůzostrašně průzračném pozadí stěny - a ve zlomku vteřiny si pomyslela, že oslepla. Ale v týž okamžik spatřila v rychle temnícím světě za oknem plápolat ohnivou pochodeň. Blesk rozpoltil javor na druhé straně rybníků a z nitra starého stromu se vztyčil sloup mrtvolného nazelenalého plamene. Sama nevěděla, kdy udělala ty dva krůčky vpřed a otce objala. Pod plátěnou halenou ucítila tvrdé svaly a suché kosti. „Já se tolik bojím, tatínku!“ zašeptala. Ale on stál bez hnutí, i když cítila, že váhá, že ho v krku škrtí nějaké náhlé pocity, které si neumí vysvětlit, že mu drtí žebra na té straně, kde má srdce. Stála tak chvíli vedle něho a čekala na nějaké gesto, a on čekal uvězněn ve své zatvrzelosti. Škoda toho dřeva, pomyslela si, aby se potěšila, a začala pomalu odcházet ke dveřím. A já chodím za svou babičkou Helenou Konwickou po těch zákoutích, pustinách a lukách nad řekou Vilií na sklonku devatenáctého století. Po celý život jsem se ve své fantazii plížil za svým otcem, chtěl jsem vidět jeho život, toužil jsem poznat jeho tajemství, které se mu však přede mnou podařilo utajit a vzít s sebou do hrobu, do toho hrobu na hřbitově nahoře na rozlehlém kopci nad Novou Vilejkou, nepříliš velkým městečkem, kde jsem se kdysi narodil a které se teď jmenuje Naujoi Vilnia a stalo se jednou ze čtvrtí litevského hlavního města Vilniusu. Otcův hrob je jistě zapomenutý, možná se už propadl a srovnal se zemí, a možná už tam v prachu mého otce leží někdo jiný. Ale duch mého otce možná shlíží z výšin toho kopce na řeku, na říčku Vilenku, která v obloucích, meandrech, rozmarných úhybech mezi zlatými písčitými srázy spěchá, žene se, letí vpřed mezi olšovím, ustupujícími borovicemi, doubravami šplhajícími prudce vzhůru, k nebi. Shlíží na řeku, po jejímž břehu už nikdy nepůjdu. Jenže můj otec byl pokřtěný v Bujwidzích, to jediné z jeho skrovného životopisu je jisté, a proto se prodírám temnotami zapomnění, mlhami nemožností, mraky prudkých bolestí hlavy, abych se dostal ke své babičce Heleně Konwické, abych pobyl u ní, s ní, v její duši aspoň několik letních a podzimních týdnů onoho roku, kdy byl můj otec počat. Už dávno jsem se na tu cestu chystal, ač pro mě není těžká, pobýval jsem tam totiž v těch posledních desetiletích devatenáctého století často, žil jsem tou dobou, dýchal její vzduch. Neboť devatenácté století trvalo v tamějších lesních houštinách na pustých ostrovech střední Evropy až do druhé světové války. A jednoho zimního dne jako bych na svém pochodu spatřil za obzorem cosi rozhodujícího - a najednou jsem se otočíl a podivně lehce se rozletěl přes kopce a údolí do Bujwidz nad Vilií z doby před sto deseti lety. Cestou jsem spatřil i jiné poutníky, kteří se stejně jako já vracejí zpátky do dějin, do mělkého výklenku osmnáctého a devatenáctého století, aby se otrávili hroznou pravdou nebo nalezli falešnou sentimentální útěchu. Jenže já útěchu nehledám, a nepotřebuju ani pravdu, protože ji sám tvořím. Dobrou nebo špatnou, více nebo méně pravděpodobnou, ale skládám ji sám z toho, co jsem si zapamatoval, ze své fantazie a ještě z jakéhosi stesku a předtuchy, abych za sebou a po sobě zanechal náhrobek, malý pomníček z polního kamene, který se jednou na podzim nebo na jaře rozpadne v prach a zmizí navždy stejně jako hrob mého otce, ale já ten kámen kuji, vytesávám do něho písmena a znaky, přikládám k němu ústa a pokouším se do té mrtvé hmoty vdechnout ducha, který by mohl být nesmrtelný, jenže on je přes to všechno smrtelný, jenom smrtelný. Kde je moje babička, mnou stvořená babička Helena Konwická, která společně se mnou prožije svou lásku a společně se mnou jednoho dne umře?
|