This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Hakl, Emil: Vyhlídkové lety nad mořem

Portre of Hakl, Emil

Vyhlídkové lety nad mořem (Czech)

Seděli jsme v autě a jeli krokem po rozmlácené silnici, já a jeden známý. Seděli jsme v autě, měli lokty vystrčené z otevřených oken, vykládali jsme pomalé řeči i a kopírovali nepředvídatelné zákruty asfaltky, pod kterou leželo šedé, líné se převalující moře. Bydleli jsme v jednom penzionu na kraji lesa sto metr od pobřeží.Měli jsme s sebou i svoje ženy, ale
ty trávily většinu času na pláži, zatímco my jsme se vydávali na pomalé tiché jízdy krajem zakrslých borovic.
Za jednou zatáčkou se nám otevřel výhled na louku, a na té louce hřadovala na tenkých nožkách tři sluncem vyšisovaná letadla, dva sportovní hornoplošníky a jeden oprýskaný bachratý dvojplošník. Těsně u silnice stál nahnutý plechový stánek, nad kterým trčela titánská tabule s nápisem: LOTY WlDOKOWE NAD MORZE. Před stánkem se vyvaloval na sesli osmahly podsaditý chlapík se sadou zlatých řetízků na krku. Zamával| na nás. Známý zastavil, vystoupili jsme a protáhli se.

,,I kdzie jest monźo kupić takiego pięknego fordeczka?" zeptal se chlápek rovnou.
,,V Praze," přiznal, známý,i, protože to bylo jeho auto.
,,,Praga, to znám, dobre pivko!" řekl chlápek, vstal a donesl z lednice tři plechovky s nápisem Zywiec.
,,A kde je možný koupit takovýÍ pěkný letadla?“ zeptal sem se já.
„Od aeroklubu, to jsou moje letadla! Já jsem v důchodu, tak si tu takhle vydělávám na život. Lítám."
Chlap vypadal nejvýš na čtyřicet.
,,Vy a v důchodu?“ řekl ten můj známý.
,,V důchodu. Já jsem nadzvukovej pilot, pane, patnáct let u letectva! Patnáct let na MiGu dvacet jedna, a teď, co ze mě je? Vozím v kafemlejnku baby, aby se podívaly na moře...," píchl prstem k široce rozkročenému letadélku.
,,To.ie wilga, ne?" podotkl jsem.
,,Wilga," potvrdil chlap, „a tam dál andula, ale ta má v hajzlu motor. Lítám jenom s wilgou."
Vedle boudy se válel zaprášený pes, olizoval se a líné nás pozoroval. Opodál v bodláčí světélkovaly pokroucené šedozelené plechy. Něčím mě zaujaly. Šel jsem blíž a snažil se rozpoznat, co to je. Uviděl jsem německé instruktážní nápisy a přední podvozkovou nohu se zdvojeným kolem. Trčela z rumiště jako uražený pařát jedovaté saně.
,,A copak je tohle?“ zeptal jsem se.
,,To byla německá ef čryřka phantom, ten patřil Luftwaffe."
,,A kde se tu vzal?"
,,Ten jsem sestřelil! Bum, a byl dole! Ne, ne, to já žertoval,“ plácal nás po zádech, ''ten tady před rokem spadnul do moře během námořních manévr a naši ho pak vylovili...
Letěli s nim nad mořem a začalo to hořet. A Němci? Pic a vystřelili se! Němec, ten přežije všecko! Ale my Poláci taky!"
,,My Češi taky' ale jinak než vy a jinak než Němci,“ řekl jsem.
,,A to my známe!“ řekl muž.. ,,Jestlipak například víte, mládenci, pro u vás v Čechách za války nebyli partyzáni?“
„Ne.“
,,Protože vám to Němci nedovolili! Ha haha, nic, prosim pána, to byl jenom žert..."
Dyť snad i u nás sem tam taky ňáký byli, napadlo mé, ale neřekl jsem nic a šel jsem si prostudovat zblízka zbytky phantomu. Nejkrásnější kousek bez debaty představovalo
nazelenalé čelní pancéřové sklo, zapřené mezi dvěma rezavými barely. Klekl jsem si a hleděl skrz něj do krajiny. Vlčák se ke mně přikradl a dýchal mi na zátylek. Olízal mi ruku. Táhlo mu z huby. Chlapík se mezitím trumfoval se známým v teoriích, jak nejlíp vyjebat se životem. K tomu pili třetí żywiec.
Obešel jsem kiosek, abych si odskočil. Ve stínu střechy stál starý olysalý kozel a škubal bodláky. A ten kozel měl na krku masivní zlatý řetěz. Na řetězu se houpal velký zlatý
kříž. Podrbal jsem kozla po hrbolatých strupatých zádech a zkontroloval kříž. Byl na něm punc. Zvíře mi hledělo do očí a zpracovávalo tvrdými pysky sušinu.
,,Prosimvás, co ten kozel mm vzadu?" zeptal jsem se muže, když jsem se vrátil, ,,pročpak má na krku řetěz?“
,,Protože si to, prosim pána, můžu dovolit!,, řekl muž bojovně. ,,Mám na to! Vydělávám peníze!“
,,Aha," řekl jsem.
,,Pán mi nevěří?" zeptal se muž.
,,Věřím," řekl jsem.
,,Nevěříš? Tak já pánovi něco povím, vidí pán toho psa?“
Kývl jsem.
,,Tak ten pes měl, prosim pána, v Hamburku, ví Pán,co je Hamburk? Tak ten pes měl v Hamburku kurvu! Pes regulérně jebal kurvu! A ví pán, kdo mu ji koupil?! Celou hodinu jsem mu zaplatil!" práskl letec dlaní do barelu, až to zadunělo. ,,Němka jebala se psem! Nechtělo se ji ale musela, a proč musela? Protože peníze jsou peníze! Peníze jsou peníze, rozumíte?“
,,To je jasny," potvrdili jsme.
,,No jisté! Ještě pivko? Jen si dejte, chlapci... A co tu vlastně děláte?"
,,Jsme na výletě.“
',Tady? Dyť tady nic není!“
,,To se nám právě líbí," řekli jsme.
,,Co se vám na tom může líbit, baby tu nejsou, muzika nehraje, jeďte do města tancovat!“
,,Však jo, my za pár dní pojedem do Gdaňska.“
,,Gdaňsk je pěkný město... Gdaňsk nám po válce vypálili Rusové, víte to? Ne Němci, ale Rusové, aby zničili konkurenci! Můj táta byl ve tyřicátejch letech v Rusku v koncentráku a makal. A přežil to, poněvadž, tam byl jeden dozorce, kterej nad nim držel ochrannou ruku, pro , protože rád hrál šachy a můj táta bejval mistr Polska v šachu! Tak si ho vždycky vytáhnul do bunkru, a tam spolu hráli, zatimco vedle řval ňákej chudák, kterýho mlátili hadicí. Aj, sviné!“ připlácl si muž ke krku nacucaného ováda. ,,Ale jinak byly horší tábory, v tomhle se dělalo pro zbrojovku, tak je aspoň jakž, takž živili, sice se občas pár lidí ztratilo a nevědělo se kam, jestli je lifrujou na Sibiř nebo střílej v lesejku, a nebo něco ještě horšího, ale jinak to prej šlo... No, a po konci války měl můj otec to štěstí že se moh vrátit. A tenhle dozorce se s nim přišel rozloučit a řek mu: ,A pro myslíte, vy blbci, že jste se měli celou válku tak dobře? Co myslíte, že jste žrali? Kde bysme pro vás vzali maso! Svý soudruhy jste žrali! Poláky jste žrali! Vařili jsme vám z nich celou válku polívku!"'
Znovu jsme kývli.
,,A můj táta na něj koukal, koukal na něj a nevěděl, jestli ho má na místě zabít, nebo mu poděkovat. Tak neudělal nic a šel od něj pryč ...,“ dokončil muž, otočil se po větru a
zapálil si cigaretu velkým zlatým zapalovačem.

Vraceli jsme se tichým, vedrem zmalátnělým krajem. Dojeli jsme serpentýnami do údolí. Nás penziónek z hrubých neomítnutých tvárnic ležel na kraji borového lesa a podobal se sluncem vysušené kravské mrtvole.
Jsme na pláži, hledejte nás! Piky piky na babu… H. a R., leželo na stole v pokoji.
Pootevřeným oknem zavanul dovnitř chladný vzduch soumraku. Někde blízko zakřičel pták. Zamkli jsme dveře otevřeli láhev zubrovky a vydali jsme se co nejpomaleji po písčité pěšině mezi řídce rostoucími borovicemi na pláž.




Uploaded byBarna Otilia
PublisherArgo
Source of the quotationO létajících objektech, Praha, Argo, 2004
Bookpage (from–to)158-163
Publication date

minimap