This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Čapek, Karel: Muž, který dovedl lítat

Portre of Čapek, Karel

Muž, který dovedl lítat (Czech)

Pan Tomšík šel tou cestou pod Vinohradskou nemocnicí; byla to jeho zdravotní procházka, neboť pan Tomšík si potrpěl na zdraví a byl vůbec náruživý sportovec jakožto horlivý divák na ligových zápasech, šel bystře a lehce v jarním soumraku, potkávaje tu a tam leda párek milenců nebo někoho ze Straš­nic. Měl bych si koupit krokoměr, myslel si, abych věděl, kolik kroků za den udělám. A najednou si vzpomněl, že se mu už po tři noci zdál stejný sen: že jde po ulici, ale má v cestě ženskou s dětským kočárkem; i odrazí se jen tak lehce levou mohou, a v tom okamžiku se vznáší asi tři metry vysoko, přeletí ženskou s kočárkem a plavně se snáší k zemi. Nijak se tomu ve snu ne­podivil; připadlo mu to docela samozřejmé a nesmírně příjemné, jen se mu zdálo drobet směšné, že to dosud nikdo nezkusil. Vždyť je to tak snadné: stačí jen trochu zamávat nohama, jako když se jede na kole, a pan Tomšík se opět vznáší do výše, pluje ve výši prvního patra a lehce se snáší k zemi. Stačí od­razit se nohou a zas letí bez námahy jako na kolovadlech; ani se nemusí dotknout země, udělá takhle nohama a letí dál. Pan Tomšík se ve snu musí nahlas smát, že nikdo na ten trik dosud nepřišel. Jen se lehce odstrčit nohou cd země, a už se může lítat. Vždyť je to snazší a přirozenější než chodit, uvědomuje si pan Tomšík Ve snu; to musím zítra zkusit, až budu vzhůru.Tři noci po sobě se mu zdál ten sen, vzpomíná si pan Tomšík. Příjemný sen je to; člověku je přitom tak lehko — Inu, bylo by krásné, kdyby se takhle beze všeho dalo lítat; jenom se trochu odrazit nohou — Pan Tomšík se ohlédl. Nikdo za ním nešel. Pan Tomšík se jen tak pro špás trochu rozběhl a odrazil se le­vou nohou, jako aby přeskočil blátivou kaluž. V tom okamžiku se vznesl asi do výše tří metrů a letěl, letěl plochým obloukem nad zemí. Vůbec se tomu nepodivil; bylo to opravdu přirozené, jenom to slastně vzrušovalo jako jízda na kolotoči. Pan Tomšík by málem křičel chlapeckou radostí; ale to už se asi po třiceti metrech letu blížil k zemi a viděl, že tam je bláto; i zamával trochu nohama jako ve snu, a opravdu hned vyletěl výš a snesl se na zem lehce a bez nárazu o nějakých patnáct metrů dál, za zády člověka, který šel melancholicky do Strašnic. Člověk se podezíravě ohlížel; zřejmě se mu nelíbilo, že má za sebou něko­ho, jehož kroky předtím neslyšel. Pan Tomšík ho předběhl po­kud možno nenápadné; měl skoro strach, aby se nějakým ener­gičtějším krokem příliš neodrazil od země a nezačal zase lítat.To musím pořádně vyzkoušet, řekl si pan Tomšík a vracel se toutéž osamělou cestou domů; ale jako z udělání potkával samé milence a železničáře. I zabočil stranou na pusté místo, kde se od let skládá vyvážka; byla už tma, ale pan Tomšík se bál, že by to zítra třeba už zapomněl. Odrazil se tentokrát váhávej i, i vznesl se jen něco přes metr a dopadl na zem trochu tvrdě. Zkusil to po druhé, pomáhaje si přitom rukama, jako by plaval; nyní letěl dobrých osmdesát metrů, dokonce v polo­kruhu, a dosedl na zem lehce jako vážka. Chtěl, to zkusit po třetí, a tu na něho dopadl kužel světla, a drsný hlas se ho ptal: “Co to tady děláme?” Byla to policejní patrola.Pan Tomšík se hrozně zarazil a koktal, že tady něco trénuje. “Tak koukejte, abyste mazal trénovat někam jinam,” huboval strážník, “ale tady ne.” Pan Tomšík sice nepochopil, proč by mohl trénovat jinde, ale tady ne; ale jelikož byl člověk loajální, přál strážníkovi dobrou noc a honem odcházel, pln strachu, aby se z ničeho nic nevznesl; třeba by to bylo policii podezřelé. Te­prve pod státním zdravotním ústavem zase vyskočil do vzdu­chu, lehce se přenesl přes drátěný plot, a pomáhaje si rukama, letěl nad ústavní zahradou až na druhou stranu, do Korunní třídy, kde se snesl těsně před služkou, nesoucí ve džbánu pivo. Služka vykřikla a dala se na útěk. Pan Tomšík odhadl tento let na nějakých dvě stě metrů; připadalo mu to pro začátek skvělé.V následujících dnech pilně trénoval let, ovšem jen v noci a na osamělých místech, zejména v okolí židovského hřbitova tamhle za Olšany. Zkoušel různé způsoby, na příklad vznos s rozběhem nebo kolmé stoupání z místa; dosáhl hravě, jenom mávaje nohama, výšky přes sto metrů, ale víc si netroufal. Dále si osvojoval různé druhy sestupu, jako je plavné přistání nebo zpomalený kolmý pád, což záviselo na práci rukou; učil se také ovládat rychlost a měnit ve vzduchu směr, letět proti větru, letět se závažím, stoupat a klesat podle potřeby a podobné věci. Bylo to naprosto snadné; pan Tomšík čím dál tím více žasl, že na to lidé dosud nepřišli; asi to nikdo před ním nezkusil prostě se odrazit nohou a letět. Jednou už vydržel ve vzduchu celých sedmnáct minut, ale pak se zapletl do nějakých telefonních drátů a raději sestoupil. Jedné noci zkusil lítat v Ruské třídě; letěl ve výši asi čtyř metrů, když pod sebou spatřil dva stráž­níky; i zabočil honem nad zahrady vil, zatím co do noci proni­kavě hvízdaly policejní píšťalky. Vrátil se na to místo za chvíli pěšky a viděl, jak šest strážníků s elektrickými lampičkami pro­hledávají zahrady, prý po zloději, kterého viděli přelézat plot. Nyní teprve si pan Tomšík uvědomil, že mu to létání posky­tuje nebývalé možnosti, ale nic kloudného ho nenapadlo. Jednou v noci ho svedlo otevřené okno ve třetím patře na náměstí Ji­řího z Lobkovic; pan Tomšík se lehkým odrazem vznesl nahoru, sedl si na okno a nevěděl, co dál. Slyšel uvnitř někoho hlasitě a tvrdě spát; vlezl tedy do pokoje, ale protože nemínil krást, zůstal stát s oním poněkud stísněným a trapným pocitem, který v nás vzbuzuje každý cizí byt. Pan Tomšík si vzdychl a lezl zase na okno; ale aby po sobě nechal znamení a cosi jako doklad svého sportovního výkonu, vylovil z kapsy kus papíru a napsal na něj tužkou: “Byl jsem tady!! Mstitel X.” Ten papír položil na spáčův noční stolek a tiše se snesl s třetího patra. Teprve doma shledal, že ten papír byla obálka s jeho adresou, ale ne­měl už odvahy se pro ni vrátit. Hrozně se po několik dní bál, že to bude policie vyšetřovat; ale ku podivu nestalo se nic.

*

Po nějakém čase pocítil pan Tomšík, že to už neunese, aby pěstoval létání jako svou tajnou a osamělou zábavu; jenže ne­věděl, jak na to, aby svůj objev odevzdal veřejnosti. Vždyť je to tak snadné; stačí odrazit se nohou a drobet pomáhat rukama, a už se může lítat jako pták. Třeba z toho bude nový sport; nebo řekněme se může ulehčit ulicím, když se bude chodit ve vzduchu. A nebudou se musit stavět lifty. Vůbec může to mít ohromný význam; pan Tomšík sice přesně nevěděl, jaký, ale to už se vyvine samo sebou. Každý velký objev vypadá nejdřív jako marná hračka.Pan Tomšík měl v domě souseda, takový tlustý mladý člověk, pan Vojta se jmenoval; a ten byl něčím u novin. Ano, byl re­daktorem sportovní rubriky nebo čeho. Tak k tomu panu Voj­tovi si pan Tomšík jednoho dne zašel, a po různých okolcích vyhrkl s tím, že by mu mohl ukázat něco zajímavého. Dělal s tím ukrutné tajnosti, takže pan Vojta si myslel “Tě bůh” nebo tak něco. Nicméně dal si říci a kolem deváté večer sel s panem Tomšíkem k židovskému hřbitovu.“Tak koukejte se, pane redaktore,” řekl pan Tomšík, odrazil se nohou od země a vznesl se do výše asi pěti metrů. Tam pro­váděl různé evoluce, sestupoval k zemi, znovu stoupal máchaje rukama, ba dokonce zůstal ve vzduchu stát bez hnutí po dob­rých osm vteřin. Pan Vojta ukrutně zvážněl a začal zjišťovat, jak to pan Tomšík dělá. Pan Tomšík mu to trpělivě ukazoval: jenom se odrazit nohou, a už to jde; ne, není v tom nic spiritis­tického; ne, není k tomu třeba žádné vyšší síly, ani síly vůle, ani svalové námahy; stačí jen vyskočit a letět. “Jen to zkuste sám, pane redaktore,” naléhal, ale pan Vojta kroutil hlavou. To prý na to musí být nějaký zvláštní trik, mínil zamyšleně. Však já na to přijdu, mínil. A ať prý to pan Tomšík zatím ni­komu neukazuje.Příště musel pan Tomšík lítat před panem Vojtou s pětikilo­vými činkami v rukou; šlo to hůř a dosáhl jen tří metrů výše, ale pan Vojta byl spokojen. Po třetím lítání pan Vojta řekl: “Tak poslouchejte, pane Tomšíku, já vás nechci děsit, ale tohle je moc vážná věc. Takové lítání vlastní silou by mohlo mít velký význam. Na příklad pro obranu státu, rozumíte? To se musí vzít odborně do rukou. Víte co, pane Tomšíku, vy to mu­síte předvést odborníkům. To já už obstarám.”

*

Tak se tedy stalo, že jednoho dne stál pan Tomšík v trenýr­kách před skupinou čtyř pánů na dvoře státního ústavu pro tělovýchovu. Hrozně se styděl za svou nahotu, měl trému a třásl se chladem, ale pan Vojta nepovolil; bez trenýrek prý nic, aby bylo vidět, jak se to dělá. Jeden z těch pánů, ten silný a plešatý, byl sám universitní profesor tělovýchovy; vypadal naprosto od­mítavě; bylo mu vidět na nose, že z hlediska vědy považuje celou věc za nesmysl. Díval se netrpělivě na hodinky a bručel.“Tak, pane Tomšíku,” řekl rozechvěně pan Vojta, “ukažte nám to nejdříve s rozběhem.”Pan Tomšík se polekaně rozběhl dvěma kroky.“Počkejte,” zarazil ho odborník. “Máte naprosto špatný start. Musíte přenést těžiště těla na levou nohu, rozumíte? Ještě jed­nou!”Pan Tomšík se vrátil a pokusil se přenést váhu těla na levou nohu.“A ruce, pane,” poučoval ho odborník. “Vy nevíte, co ,s ru­kama. Musíte držet paže tak, aby vám uvolňovaly hrudník. A prve jste při rozběhu zatajil dech. To nesmíte. Musíte volně a zhluboka dýchat. Tak ještě jednou!”Pan Tomšík byl zmaten; teď opravdu nevěděl, co s rukama a jak dýchat; přešlapoval nejistě a hledal, kde má těžiště těla.“Tak teď,” křikl pan Vojta.Pan Tomšík se rozpačitě zaklátil a vyběhl; právě se chtěl odrazit k letu, když odborník řekl: “Špatně! Počkejte ještě!”Pan Tomšík se chtěl zastavit, ale už nemohl; chabě se odrazil levou nohou a vzlétl asi na metr výšky; ale protože chtěl vyho­vět, srazil svůj let k zemi a zůstal stát.“Docela špatně,” křičel odborník. “Musíte klesnout do dřepu Musíte dopadnout na špičky a pérovat podřepem! A ruce vám mají letět kupředu, rozumíte? Vaše ruce přece přejímají faktor setrvačnosti, pane; to je přirozený pohyb. Počkejte,” řekl odbor­ník, “já vám ukážu, jak se skáče. Dívejte se dobře, jak to dělám já.” Načež shodil kabát a postavil se k startu. “Všimněte si, pane: těžiště spočívá na levé noze; noha je nakrčena a tělo vy­kloněno dopředu; lokty držím vzad, aby se rozšířil hrudník. Udělejte to po mně!”Pan Tomšík to udělal po něm; jakživ se necítil tak nepo­hodlně zkroucen.“Musíte to cvičit,” děl odborník. “A teď se dívejte! Levou no­hou se vymrštím vpřed —” Odborník se vymrštil vpřed, běžel šest kroků, odrazil se a skočil, opisuje pažemi krásný kruh; načež ele­gantně dopadl do dřepu s rukama předpaženýma. “Tak se to dělá,” řekl a povytáhl si kalhoty. “Udělejte to přesně po mně.”Pan Tomšík se tázavě a nešťastně podíval na pana Vojtu. Musí to opravdu být?“Tak ještě jednou,” řekl pan Vojta a pan Tomšík se zkroutil podle předpisu. “Teď!”Pan Tomšík si spletl nohy; vyběhl levou napřed, ale to je snad jedno; jen když mu udělám ten dřep a předpažím ruce, myslel si v běhu úzkostlivě. Málem by zapomněl skočit; honem se odrazil — jenom ten dřep udělat, blesklo mu hlavou. Vyskočil asi do výše půl metru a dopadl na zem po půl druhém metru. Potom honem přiklekl do dřepu a předpažil ruce.“Ale, pane Tomšíku,” křičel pan Vojta, “vy jste neletěl! Pro­sím vás ještě jednou!”Pan Tomšík se rozběhl ještě jednou. Skočil jen metr čtyřicet, ale dopadl do dřepu a předpažil ruce. Byl zalit potem a cítil srdce až v ústech. Bože, ať mi už dají pokoj, myslel si zdrceně.Toho dne skočil ještě dvakrát; pak toho museli nechat.* Od toho dne pan Tomšík už neuměl lítat



minimap