Takoví jsme. Taková je to hra
Hlediště od jeviště
pro přízračnost světla zkornatělého víc nerozeznáš
Smích zní jak řinkot převzácných věci zbůhdarma rozbíjených
které ustavičně přinášejí odkudsi odjinud než ze světla
a slzy glycerinové stékají po falešné tváři tlusto nalíčené
jež hraje i hledí na hru svou
zatímco v koutcích úst nepravdivých
zatímco v koutcích očí v sloup obrácených
černé hemžení obstarává
bůh much
Jenomže tu a tam
ta falešná tvář se ukazuje tak smrtelně pravdivá
Jde najednou o všechno
Slzy glycerinové se řinou jako krev nejlidštější
Ústa lži vydávají strašlivá svědectví proti nám
Oči se otvírají a zavírají jak východ a západ dne posledního
po kterém nebude už nic
a do přecpaných galerií století zvědavě zevlujících
náhle hrůzou zkamenělých
zírá
Rouška Veroničina...
Takoví jsme a tak si zahráváme
s ohněm, jenž pálí, ale nespaluje
zatímco máme kdykoli možnost vyjít z tohoto pekla na závdavek
a jsme tak jiní a všechno je jiné
když sundáme z hlavy maškarádu své vážnosti
když se zujeme z obtížných střevíců své úlohy naučené
a bosí překročíme práh Království Božího kdekoli
mezi dětmi
a díváme se s nimi Bohu na prsty
jak dělá hvězdy a spoustu těch věcí každoročně opakovaných
od fialky až k bouři
Tak bosí překračujeme práh neděle, práh Domu Páně
Zpívají. A co tam venku se děje tak urputnĕ
v pitevnách, v nemocnicích a na mučení
abychom se stůj co stůj přiblížili tajemství těla
zde zvonky v rukou chlapců zvěstují prostince
Začíná se hra opravdovější, divadlo světa přestává
Proti všem hlasům země zvony měly svou pravdu a řekly ji
Žoldnéři se blíží, všechno je zde, i kdyby svíce nehořely
a varhany se nedovolávaly neviditelných zemřelých
Je to hostina, Kanaán nejspíš, ale dveře se náhle otvírají
Evangelium o zázračném nasycení dočteno, kohout kokrhá
Všichni můžeme zapřít. Všichni se rozprcháme
