Jesenská, Růžena : A császár utolsó monológja (Císařův poslední monolog in Hungarian)
Císařův poslední monolog (Czech)
Já Hermes Trismegistos (1) jsem? Neb básník, který závratné své verše pouze snil? Jsem žebrák? Člověk efemera, (2) vydrážděný snem? Neb císař? Císař jsem, jenž den své vise uplatnil?
a přec, já divnou zlatou korunu sám zhotovil. A pro koho? Můj Bože, polední přízračné bílé slunce hořelo, když bez trůnu královna (3), žena drahá kladouc si ji na hlavu užasla nad úchvatnou skladbou vzácných kamenů, a líbala mne, strašně líbala mne... Mám o říši se starat, myslím na hvězdy a na ženu – a cítím závrať ze všeho a těžkou únavu, zřím jako ve snu paprskův a jisker sítě klamné. Já nejkrásnější jaspis na koruně té jsem lépe vyřezal než Hesse Villibald (4). Můj drahý syn, můj sladký Julius (5)! však vytekla krev žhavá z jeho tepen: muselo tak být! Ó světla půlnoční! Ó vyprosťte mne z hrůz! Chci procházet se chvíli milou klenotnicí svojí, před Růžencovou slavností (6) se zbožně pomodlit a jíti na hvězdárnu, kde se srdce moje bojí ohromných prostorův, a přece uklidňuje – tajemstvím světel. Nechci ve tvém černém zrcadle již číst, můj milý Dée, (7) leč pouze z písma hvězd, jež podmaňuje a jehož čistou pravdou je si člověk jist; již nechci zlata, drahokamů vyrobit, ni tinktur záludných. Je pozdě na vše. Chci jen svatý klid!
jsem včera pohladil. Jak snivě svítily do světel vesmíru! Ach, přišla noc, a stojím opuštěn natí městem zázračným, jež tolik miluji! Lvi řvali v ohradě svou píseň vášnivou, jež do ticha se vrývala linií tesklivou, a já jsem vzpomínal, a já jsem soumračným večerem viděl dál než zlaté oči lví. Noc věže ztemnila do zjevů kouzelných. A zřel jsem kameje v prohlubních půlnočních, Ó noci záhadné! Zakleté poklady jsem přivolával z nich! Mít vše! Ach, co to znamená? Můj Bože! Všecko opustit! Chtěl pastýřem bych být, jejž velikost hor zkonejší a zřídlo čistých studánek naučí život tiše pít. ručička malá a s ní smutné odbíjení; duši pošlu za stříbrné sloupoví. Ne, ani již se neptám hvězd. Jen čekám. Vše jsem žil a toužil víc než měl: a moje nezačata! Nejsem císař, nejsem Hermes, ani poeta, nic nežli hvězdami svatá jeho práce, zastíněna němou půlnocí a prostoupena ponurými stíny zjevů tajemných; a ještě bez konce a bez moci by dílo bylo zůstalo, však mnichu pyšně pomáhal sám Satan – nad velikou jeho prací polotvůrce stál! Za zlatou branou hvězd se všecko promění. Křišťálných zřídel již ani k zemi, ani k nebi, a mé srdce – smutné arkanum – umlká jako pohádka o hvězdách uhaslých.
|
A császár utolsó monológja (Hungarian)
Hát én Hermész Triszmegisztosz (1) vagyok? Vagy költő, ki csak álmodta szédítő verseit? Koldus vagyok? Ember-tiszavirág, magam is csak világraálmodott? S mégis, különös aranykoronám magam csináltam. Kinek? Istenem, perzselt a kísérteties, fehér nap, amikor a tróntalan királyné (2), drága nő, fejére tette azt, és elámulva a drágakőkompozíción, csókolt, csókolt vadul, fogai ajkamat harapták. Gondom: a csillagok, a nő és a birodalom – szédülök belé és a fáradtság nyomaszt; mint álomban látom sugarak és szikrák csalóka rácsozatját. de – így kellett lennie! – az ő forró vére kiömölt. Ó, éjfél fényei! Mentsetek ki, vaskézzel szorít az iszony! Drága kincseskamrámba hadd megyek be, jámborul imádkozni a Rózsafüzér (5) előtt, s a planetáriumba, hol forró szívem iszonyodik remegve a hatalmas terektől, és mégis lehűti – a fények titka. Fekete tükrödet én többé nem olvasom, kedves Dee (6), csak a csillagok betűit, azoknak tiszta igazságában lehet csak bizalom. Aranycsinálás, drágakövek? Már nem vonzanak azok, sem álnok tinktúrák. Késő van! Csak nyugalmat, nyugtot akarok! s csillagfeletti élet adott nekem stílust s életet. becéztem tegnap. Mily álmodón tükrözték a mindenség sugarait! varázsképekké satírozott. Kámeákat láttam az éjfél szakadékaiban, Ó, titokzatos éjek! Átkos kincseket hívtam elő belőlük én magam. és tiszta forrás víztükre tanít csöndben inni az életet. a kismutató, és az óra üt: lelkem az ezüst oszlopsor mögé hatol. s az enyém el sem kezdődött! Nem vagyok császár, Hermész, még poéta sem, itt áll a szent mű, néma éjfél árnya rajt’, s bent minden szó mögül ki titkos jelentések árnya les; befejezetlenül s erőtlen fogott volna állni majd a mű, de a szerzetest megsegítette a gőg, a Sátán – félteremtő (12) állt az óriási mű fölött! A kódexhez nyúlok merészen, s így a Sátán szárnyaira hágok... elcsöndesül, mint kihúnyt csillagokról mesélő mese.
|