Mickiewicz, Adam: Dziady (Dziady in Czech)
Dziady (Polish)CZĘŚĆ III - Litwa Akt I, Scena II Improwizacja KONRAD (po długim milczeniu) Samotność – cóż po ludziach, czym śpiewak dla ludzi? Gdzie człowiek, co z mej pieśni całą myśl wysłucha, Obejmie okiem wszystkie promienie jej ducha? Nieszczęsny, kto dla ludzi głos i język trudzi: Język kłamie głosowi, a głos myślom kłamie; Myśl z duszy leci bystro, nim się w słowach złamie, A słowa myśl pochłoną i tak drżą nad myślą, Jak ziemia nad połkniętą, niewidzialną rzeką. Z drżenia ziemi czyż ludzie głąb nurtów dociek, Gdzie pędzi, czy się domyślą? –
Uczucie krąży w duszy, rozpala się, żarzy,
Pieśni ma, tyś jest gwiazdą za granicą świata!
Wam, pieśni, ludzkie oczy, uszy niepotrzebne; –
Odjąłem ręce, wzniosłem nad świata krawędzie,
Depcę was, wszyscy poeci,
I mam je, mam je, mam – tych skrzydeł dwoje;
Ale ta miłość moja na świecie,
Daj mi rząd dusz! – Tak gardzę tą martwą budową, |
Dziady (Czech)Scéna II.
Improvisace
KONRÁD, Po dlouhém mlčení
Samoto - čím mi lidé, čím jim básník zase? Kde člověk, jenž mou píseň pronikne až k dřeni, jejího ducha pojme, jeho rozjiskření? – Je nešiastník, kdo lidem zpívat namáhá se, vždyť jazyk klame hlas a myšlenku hlas klame, myšlenka z duše tryská, než se v slovech zláme. Pohltí ji slova a tak se nad ní chvějí jak nad ponornou řekou země, jež ji tají, zdali pak hloubku z chvění lidé rozeznají, domyslí, kam proud se žene její? –
Pocity v duši krouží, roznítí se, záři, jak krev ve vlásečnicích, jež jsou v hloubi skryty; jen kolik krve lidé uvidí v mé tváři, jen s tolika v mých písních shledají se city. Má písni, ty jsi hvězda, za hranicí svęta! vyslaný k tobě poslik zraku pozemského, i když si křídla ze skla vezme, nedolétá, jeno tvou mléčnou dráhu udeří se, bije; že jsou to slunce, myslí touha jeho, však kk nesečte je, nezměří je. Vám, písně, očí, uší není zapotřebí; - plyňte v mé duše hlubinách, na jejích zařte výšinách. jak podzemní zdroje, jako hvězdy v nebi.
Ty přírodo, ty Bože, naslouchejte, zraje hodna vás ta hudba, vás hodna píseň má je – Jsem Mistr! Já Mistr vztahuji své dlaně! Vztahuji až k hvězdám, a pokládám je na ně jak na skleněné, křehké verillonu kruhy. Volným a zas prudkým vzruchem řídím hvězdy mocným duchem. Milion tónů plyne, v tónů milionu já každý tón jsem dobyl, o každém vím tónu, pojím, dělím, zlaďuji je v sloky, duhy, harmonie, rozlévám je v zvucích a splétám v blesků stuhy.
Odtáh jsem ruce, vznesl nad kraj světa v šíru, verillon zmlkl, kruhy ustaly v svém víru. Sám zpívám, slyším svoje lkání protáhlé, dlouhé jako větrů vání. Tůně celých rodů zpěv můj provívaje ječí žalem, bouři skučí, ozvěnou mu řeky hučí. A každý zvuk ten plane, spolu hraje, mám jej v uchu, mám jej v zraku, jak van když hláď zkolébává, letu svist sluch rozpoznává, vidím jej i v rouše mraků.
Přírody, Boha hodna píseň moje! Stvoření píseň velká to je. Taková píseň síla je a dělnost, taková píseň sama nesmrtelnost! Já nesmrtelnost cítím, můj duch tvořívá ji, cos nad to moh1 stvořit, Bože, v ráji? Hleď, myšlenky ty jak jsou ze mne dobývány, do slov já je vtělim, vanou a po nebi rozsypány točí se a hrají, planou; cítím je, ač v dál už letí, jejich vděk mne stále svádí, jejich oblost dlaň má hladí, jejich pohyb duch můj řadí: lásko má, mých věšteb děti! Myšlenky mé, hvězdy moje! City mojel vichry moje! Jsem jak v rodině otec, uprostřed vás stoje ó vy všechny moje!
Deptám já vás v tuto chvíli, vás básníci s mysliteli, věštce, svět co slaví celý! Kdybyste s dětmi ducha svého dosud žili, kdybyste všechny chvály a potlesků vření slyšeli a za pravé je měli a blesky vaší slávy každodenní ty svoje věnce potom zapáliti chtěli s celou tou hudbou chval i ozdobami sebranými s věků, rodů, jak šly dějinami, vy necítili byste štěstí, vlastní moci, jako já ji cítím samoten v té noci: když zpívám sám sobě, samotnému zpívám sobě. Ano! Je pino síly, rozumu v mé touze, nikdy nebylo mi jako v této chvíli, dnes v zenitu jsem, moc má nad obyčej sílí, dnes zvím, zda největší jsem nebo pyšný pouze; dnes čas předurčený tu je, dnes nejmocněji duše paže rozpřahuje – Ten čas, kdy rozvažuje dumaje slepý Samson pod sloupovím dlouze. Odvrhnu tělo, peruť ducha vzepnu směle, musím vyletěti! až tam vyletím z hvězda planet změti, kde příroda se stýká s mocí Stvořitele.
A mám je, mám já, mám ta křídla dvoje: s východem západ zastřít stačí: širá dosti, minulost levým, pravým ve tvář budoucnosti udeřím a vejdu po blescích citu. v Tebe. Nahlédnu v ty city Tvoje. Ó Ty, o němž praví, že cítíš v slávě nebe, jsem tu, hle, jakou. moc mám, přišel jsem v tvé sídlo, sem až sahá moje křídlo. Jsem ale člověk, a tam na zemi mé tělo v otčině srdce, k níž tak láskou zahořelo. –
Ta láska dole, která srdce úží, ta věru na člověku jednom nespočala jako snad brouček na kvetoucí růži, ne na jednom jen věku, rodině, již znala. Já rád mám celý národ! - ve své lásce vroucí, já objal pokolení zašlá, příští, jsoucí, na srdce přitisk mroucí - jak přítel, milenec, jak choť či otec řádný; chci ho povznést, obšiastniti celý svět jím udiviti, jak nevím ale, k tobě proto, hromovládný, jdu vyzbrojený silou myšlenky a chtění, té myšlenky, jež hromy nebesům tvým rvala, v hloub moří vnikla, dráhy hvězd tvých sledovala – mám víc, mám moc tu, která lidem dána není, mám cítěni, jež v sobě samo sebe chová, jen jako sopka někdy dýmá skrze slova.
A moc tu já si nevzal se stromu snad v ráji, kde poznání plody, dobra i zla zrají; z knih ji nemám, z povídání, z tajných zřídel není ani, ani z kouzel, čarování. Já už rodem tvůrcem býval, odtud prýští síly moje, odkud přišly k Tobě Tvoje, Tys též pro ně nechodíval: Máš je, beze strachu jsme my o oboje. Či dals mi je, či vzal jsem, odkud ty máš - oko ve chvílích mocné síly, když tam - převysoko na táhnoucí hledím mraky, stěhovavé slyším ptáky, jež sotva plachtit vidět nad hlubinou země, já zadržím je okem, hned, jak zachce se mně – houf Wostnou píseň zvoní, však pokud nepustím je, Tvůj văn je nedohoní. Když vzhlédnu ke kometě mocí duše svojí, tu dokud na ni patřím, na svém místě stojí. Jenom lidé, jež zmar ruší, s nesmrtelnou ale duši, neslouží mi, neznají mé ani Tvoje bytí, hledám rady, jak mám na ně působiti, v nebi tady. Tou vládou, kterou přírodu mám v moci, chci na lidské duše padnout jak ptáky ve dne, hvězdy řídím v noci, tak já musím bližním vládnout. Ne zbraní - zbraň zbraně srazí, ne zpěvy - ty dlouho zrají, ne vědou - ta hned se kazí, ne divy - křik nadělají. Chci citem vládnout, který plane ve mně, jako Ty chci vládnout všem, vždy, potajemně: co chci, ihned vědět mají, spiní - v štěstí budou žíti, budou-li se protiviti, pak ať trpí, umírají. Ať jsou lidé pro mne jak myšlenky a slova, z nichž, mám-li chuť, se věží stavba písně nová; - že tak vládneš, mluví všude! Víš, nekalil jsem mysl a řeč neurnořil a jestli mi moc stejná Tebou dána bude, já jak živou píseň národ svůj bych stvořil a větší než Ty způsobil bych divy, zapěl hymnus hlaholivý!
Dej vládu duší! - Tolik zhrdám domem prázdným, jejž lidé světem zovou, navyklí jej chválit, že nezkusil jsem dosud, zda svým slovem rázným, hned nemoh’ bych jej svalit. V nitru však cítím, kdybych svoje chtěni sevřel a vzepřel, rozžhavil je v blesku, sto hvězd bych zhasil, sto zas rozžeh’ na nebesku – Vždyť jsem nesmrtelný! - i jiní ve stvoření jsou nesmrtelní; - však vyšších nepotkal jsem sebe. - Nejvyšší na nebesích! - Hledal jsem tu Tebe, nejvyšší z těch, kdož žili dole v rozechvění. Nepotkal. jsem Tě dosud - tuším však Tvé bytí; Chci potkat Tě, žes vyšší, chci já pocítiti! – Chci vládu, dej mi ji, či ukaž cestu k moci. Slyšel jsem, že byli vládci duší, nebe, a věřím, že co zmohli, i já mohu zmoci, já chci mít vládu jak Ty nade všemi já chci stejně vládnout jak Ty nad dušemi.
(Dlouhé mlčení) (S ironií)
Mlčíš, mlčíš! Už vím, já prohlédl Tě právě. Kdo jsi, i ta Tvá vláda, už mi svítá v hlavě. – Kdo láskou zval Tě, lhal si v touze, Ty jsi ale moudrost pouze. Směr cest Tvých rozum zná, ne ale srdce lidí, zbrojnic Tvých jen rozum, však srdce nevyslídí. Jen kdo do knih moh' se vrýti, v mrtvý trup, kov, číslo, dílo, tomu se jen podařilo část Tvých sil si přivlastniti. Najde jedy, prach a páru, najde blesk, dým, vřavu taky, najde právo, zlo věr k sváru pro mudrce, pro hlupáky. Rozumem dals užit světa dostatečně, zato ale srdce pykat nechals věčně, dals mi život krátce žitý, nejmocnější při tom city. –
(Mlčení)
Čím je mé cítęní? Ach, jiskrou jen! Čím bytí za bdění, ach, chvilkou jen. Však ty, co zítra zahřmí, čím jsou dnes ty hromy? Jiskrou jen. Čím věků celý proud, mně z dějin povědomý? Chvilka jen! A z čeho člověk vzešel, celý ten svět malý? Z jiskry jen. Čím smrt je, která smete moje ideály? Chvilka jen. Čím On byl, dokud v lůně choval shluky světů? Jiskra jen. Čím věčnost světa bude, až jej pohřbí v letu? Chvilka jen.
|