This website is using cookies

We use cookies to ensure that we give you the best experience on our website. If you continue without changing your settings, we'll assume that you are happy to receive all cookies on this website. 

Nádas Péter: Biblia (A Biblia in Czech)

Portre of Nádas Péter

A Biblia (Hungarian)

Sivár, szürke felhők ölelkeztek. Zuhogott az eső. A szakadt csatornák zubogva öntötték a vizet. Néha szélroham csörtetett a megfogyatkozott, töppedt levelek közt, és nekivágta ablakomnak a jégoszlopként feszülő vízzuhatagot. Növények, a fák, bokrok rozsdásodó levelei elhagyták színeiket, a fű eleven zöldje és még a tulipánfa ordító sárgája is megadva magát, beleolvadt a szürkeségbe.
A szobám hűvös volt. Ébren feküdtem már rég, s kifelé bámultam a bezárt világba. Kimászni a meleg ágyból nem volt kedvem. Néha félálomba merültem újra, majd földobott valami zörej, és akár visszamerültem az álmatlan álom puha rétepeibe, akár a szél kemény hangjára figyeltem, egyre jobban, valahonnan tudatom aljáról előretörekedett a félelem. Féltem az esőtől, Szidikétől, attól, hogy nem tanultam, mert elvihetnek, mert nem tudok csókolódzni, mert apám egyik könyvét kinnfelejtettem a kertben, de ezek az apró félelmek nem egyenként, konkrét valóságukban törtek utat bennem, hanem éppen olyan szürkén és meghatározatlanul gomolyogva, mint a fű felett a pára.
És akkor éreztem először, hogy tulajdonképpen mindent meg tudnék oldani. Ha fölkelnék, még lenne időm megcsinálni a leckéimet, ha Szidikének elmondanék mindent, talán megértene, de a gondolatra, hogy kimásszak az ágyból – összeborzadtam.
Fejem fölött megcsörrent a vekker. Fél hét volt. Sírhatnékom támadt, de nagy nehezen mégis fölkeltem, gyorsan magamra kapkodtam ruháimat, és csak futólag mostam arcot meg kezet.
Begyújtották a sütőt, és az előtér, ahol az ebédlőasztal állt, megtelt jóleső gázszagú meleggel. Anyám dúdolgatva, frissen, felöltözve terített. Soha nem látott jókedvvel dobálgatta az evőeszközöket. Szidike a tűzhely előtt állt a konyhában, és minden figyelmét arra összpontosította, hogy a tej ki ne fusson. A színültig telt lábos fölött buborékként megfeszült a tej bőre, már kifelé, az oldalak felé törekedett, hogy lecsurranjon, de Szidike elzárta a gázt, és a bőrbuborék lassan visszaereszkedett.
– Alászolgája, te morcos mackó… – csipogott anyám, lehajolt, csókot cuppantott az arcomra, de én csak az orrom alatt mormogtam, hogy „szervusztok”. Szidike próbálta átvenni anyám könnyed hangját.
– Már olyan, mint egy ember, mindig morog – mondta. Anyám ezen jót nevetett.
– Hát persze hogy ember ő! Egy édes kis emberke. Kávét… teát… kakaót? – kérdezte meghajolva, aztán lehunyta a szemét, hangját mélyre fogta és megkérdezte:
– … vagy rántott levest? – és fölnevetett.
Ettől sem derültem jobb kedvre, és azt vártam, hogy mint máskor, elfutja anyámat a méreg, de csak nevetett tovább.
– Se ezt, se azt! – kiáltotta. – Tudod, mit fogsz reggelizni?
Miközben leültem az asztalhoz, kérdően néztem rá.
– Narancsot! – vágta ki.
– Ne hülyéskedj már – feleltem ingerülten, de anyám ezt már nem is hallhatta, mert a kredencből valóban előhalászott két óriási narancsot, és diadallal tartotta. Szidike kíváncsian mellélépett.
– Narancs… – mondta kétkedőn. – Tudod, ki küldte? – kérdezte ragyogva anyám, és felelt is: – Rákosi elvtárs!
Öröm és tisztelet költőzött belém.
– Hogyan? – kérdeztem. – És beszéltél vele? És nekem?
Anyám szeme meg sem rebbent, de éreztem, hogy a mosolya már hamis.
– Odalépett hozzám, és megkérdezte, hogy van-e kisfiam. Én mondtam neki, hogy van, és akkor mondta, hogy vigyek neki narancsot.
Most már tudtam, hogy nem igaz, de el akartam fogadni ezt a kedves hazugságot, és csak évek múltán, most képzelem el újra anyámat, amint a fogadáson ott áll a sorban, kezet fog ő is Rákosival, aztán továbblép, megpillantja a tálon a narancsokat, rám gondol, gyorsan, miközben a táskáját nyitja, körülnéz, és becsúsztat kettőt. Közben talán még mosolyog is, mert a röplapok jutnak az eszébe.
– És mondtam azt is a Rákosi elvtársnak, hogy nem akármilyen fiam van nekem, hanem jó tanuló, úttörő fiam. Aki ha számtanból kijavítja azt a csúnya jegyet, nagyon jó tanuló lehet belőle.
Akkor már nyíltan éreztem, hogy hazudik, hisz hogyan is mondhatott rosszat rólam? Ha mondott, akkor csak jót mondhatott. Elém tette a narancsot, közben a fejemet simogatta, és gügyögve becézett. Ez sértett.
– Ez pedig a magáé, Szidike! – mondta anyám, és a lány kezébe nyomta a másik narancsot. Miközben én már bontogattam a sajátomat, Szidike nagyra tágult szemmel nézte a tenyerén fekvő gyümölcsöt. Nem szólt semmit, csak tekintete ugrándozott anyám és a narancs között, mintha azt kérdezné, hogy tényleg az övé-e. Én sem ettem akkor még soha narancsot, de szégyelltem volna, ha Szidike ezt észreveszi.
– Egyed csak! – dobtam felé.
– Én elviszem haza… – válaszolta csendesen – az édesnek meg Gyurkának.
– Vigye csak, Szidike. Ilyent még úgyse láttak – mondta anyám kedves hangon.
Abbahagytam a narancs hámozását. Letettem a szétdarabolt héjakra. „Ilyet még úgysem láttak” – forgattam anyám szavait.
Ránéztem, mintha helyesbítést várnék, de rögtön rájöttem, hogy lényegében igaza van. Szidike anyja és Gyurka nem láthattak ilyet. Én is csak a növénytankönyvem színes ábráin láttam. Anyám kedves hangú hazugsága megkeseredett a számban, és már nem tudtam elfogadni sem. A leereszkedő hangja, ahogy azt mondta „ilyet még úgysem láttak” – érthetetlenné, távolivá és ellenszenvessé tette.


PublisherA Biblia, p. 70-75., Szépirodalmi Könyvkiadó, 1967

Biblia (Czech)

Na obloze se převalovaly nevlídné, šedivé mraky. Lilo. Děravými okapy se s hukotem valila voda. Občas se scvrklým, prořídlým listím prohnal větrný poryv a hodil mi do okna příval vody, který připomínat ledový sloup. Rezivějící listí na květinách, stromech a keřích ztratilo barvy, vzdala se i živá zeleň trávy a křiklavá žluti tulipánovníku, které splynuly s okolní šedí.
V pokoji bylo chladno. Už dávno jsem byl vzhůru, ležel jsem a hleděl ven do uzavřeného světa. Nechtělo se mi vylízat z vyhřáté postele. Občas jsem se znovu propadal do polospánku, potom mě vyburcoval nějaký hluk, a ať už jsem se hroužil do hebkých vrstev spánku beze snů, nebo jsem naslouchal krutému hlasu větru, stále více odněkud ze dna vědomí pronikal na povrch strach. Bál jsem se deště, Szidike, toho, že jsem se neučil, že mě můžou sebrat, protože se neumím líbat, protože jsem jednu otcovu knihu zapomněl venku na zahradě, ale tyto drobné strachy si ve mně nerazily cestu po jednom, nýbrž ve stejně šedivém a neurčitém chuchvalci, v.jakém se nad trávou válela mlha.
A tehdy jsem poprvé pocítil, že bych vlastně mohl všecko vyřešit. Kdybych vstal, ještě bych měl čas udělal si úkoly, kdybych Szidike všechno vypověděl, snad by mě pochopila, ale otřásl jsem se při pomyšlení, že bych měl vylézt z postele.
Nad hlavou mi začal zvonit budík. Bylo půl sedmé. Bylo mi do pláče, ale s velkými obtížemi jsem přece jenom vstal, rychle na sebe naházel šatstvo a jenom zběžně si opláchl obličej a ruce.
Zapálili troubu a prostranství, kde stál jídelní stůl, prostoupilo příjemné teplo, které páchlo plynem. Matka si prozpěvovala, svěží, už oblečená. Pohazovala si příbory v nevídaně dobré náladě. Szidike stála v kuchyni u sporáku a plně se soustřeďovala na to, aby jí neuteklo mléko. V hrnci plném mléka se už vytvořila bublina a směřovala ven, k okrajům, ale Szidike zavřela plyn a bublina zvolna klesala.
“Uctivá služebnice, ty náš bručoune...“ zašveholila matka, sklonila se a vtiskla mi na tvář mlaskavý polibek, ale já jsem jenom zahučel, že ahoj. Szidike se pokusila navázat na matčin laškovný tón.
“Už je jako dospělý chlap, pořád jenom bručí,“ řekla. Matka se tomu vesele rozesmála.
“No bodejť, že je to chlap! Takový náš roztomilý chlapeček. Kávu... čaj... kakao?“ ptala se s úklonou, potom přimhouřila oko a hlubokým hlasem se zeptala:
“...nebo dršťkovou polívku?“ a zasmála se.
Ani to mi nezlepšilo náladu, a proto jsem čekal, že se matka jako jindy rozzlobí, ale jen se smála dál.
“Ani to, ani ono!“ zvolala. “Víš, co budeš mít k snídani?“ Zatímco jsem si sedal ke stolu, tázavě jsem na ni pohlédl.
“Pomeranč!“ vykřikla.
“Neblázni,“ odpověděl jsem podrážděně, ale to už matka ani nemohla slyšet, protože z kredence skutečně vytáhla dva obrovské pomeranče a vítězně je ukazovala. Szidike k ní zvědavě přistoupila.
“Pomeranče...“ řekla nevěřícně.
“Víš, kdo ti je poslal?“ zeptala se rozzářená matka a hned také odpověděla: “Soudruh Rákosi!”
Pocítil jsem radost a úctu.
“Jak to?“ zeptal jsem se. “A ty jsi s ním mluvila? A mně je poslal?“
Matka nehnula ani brvou, ale vycítil jsem, že její úsměv je už falešný.
“Přistoupil ke mně a zeptal se, jestli mám syna. Já jsem řekla, že mám, a on řekl, abych mu vzala pomeranč.“ Teď už jsem věděl, že to není pravda, ale chtěl jsem tu milou lež přijmout, a teprve po letech, teprve nyní znovu vidím matku, jak stojí na té recepci ve frontě, aby si podala s Rákosim ruku i ona, potom postoupí dál, zahlédne na míse pomeranče, vzpomene si na mne, rychle se rozhlédne, zatímco otvírá kabelku, a dva do ní vhodí. Přitom se možná i usmívá, protože jí to připomene letáky.
“A taky jsem soudruhu Rákosimu řekla, že můj syn není jen tak ledajaký, že se dobře učí a chodí do pionýra. A že z něho může být velice dobrý žák, jestli si opraví tu ošklivou známku z matematiky.“
Teď už jsem cítil naprosto zřetelně, že lže, přece by o mně neříkala nic špatného?! Pokud o mně vůbec mluvila, tak jenom v dobrém. Položila pomeranč přede mne, hladila mě po hlavě a mazlivě něco broukala. To mě uráželo.
“A ten je váš, Szidike!“ řekla matka a vtiskla jí do dlaně druhý pomeranč. Zatímco já už jsem ten svůj začal loupat, Szidike hleděla rozšířenýma očima na pomeranč ve své dlani. Neříkala nic, jen pohled jí přebíhal mezi matkou a pomerančem, jako by se ptala, jestli opravdu patří jí. Ani já jsem do té doby pomeranč nejedl, ale styděl bych se, kdyby to Szidike postřehla.
“Jen si ho sněz!“, prohodil jsem.
“Odvezu ho domů...“ odpověděla potichu, “mamince a Gyurkovi.“
“Odvezte, Szidike. Stejně dosud nic takového neviděli,“ řekla matka laskavě.
Přestal jsem loupat pomeranč. Odložil jsem ho na kousky kůry. Stejně dosud nic takového neviděli, opakoval jsem si matčina slova. 



Source of the quotationDům paní Kláry.Mladá fronta, Praha 2003. 45-48.

minimap